Vídeňská univerzita patentovala tepelný akumulátor

publikováno:
autor:
Výzkumníci Technické univerzity ve Vídni s modelem reaktoru v laboratoři © TU Wien Výzkumníci Technické univerzity ve Vídni s modelem reaktoru v laboratoři © TU Wien

Uložit energii díky chemické reakci, uchovat ji bez ztrát po dobu několika měsíců a v zimě si s ní zatopit? Přesně to umožňuje nově patentovaný chemický reaktor, který vyvinuli vědci z vídeňské Technické univerzity. Nyní se zaměří na jeho využití s odpadním teplem z průmyslové výroby.

Dlouhodobé ukládání energie je jedním z klíčových problémů při přechodu na moderní a ekologicky přívětivější energetiku. A právě v této oblasti přišla Technická univerzita ve Vídni s řešením ve formě chemického akumulátoru, jenž dovede ekologicky uložit velké množství energie a navíc i na prakticky neomezenou dobu.

Existuje řada metod, jak energii ukládat. Mnohé však mají zásadní nevýhody. Baterie se potýkají s omezenou kapacitou a životností, vodík jako palivo je zase těžko skladovatelný. Nová vídeňská metoda však spočívá na jiném principu, na přeměně tepelné energie v energii chemickou.

K odstartování chemické reakce využívá reaktor teplo, uvnitř přitom vznikají vysokoenergetické chemické sloučeniny, které mohou být bezproblémově uchovávány po řadu měsíců. Kdykoliv lze přitom spustit obrácenou reakci a uvolnit energii ve formě tepla. Tímto způsobem lze podle TU využít zejména přebytečné teplo z průmyslové výroby nebo letní sluneční energii a uloženým teplem v zimě vytápět budovy.

„Pro tento účel lze využít různé chemické reakce. My například používáme kyselinu boritou, pevnou látku, kterou mícháme s olejem,“ vysvětluje profesor Franz Winter z vídeňské univerzity. „Tato olejová suspenze se nachází v reaktoru, jehož stěna se zahřeje na 70 až 200 stupňů °C,“ dodává pracovník Ústavu pro procesní inženýrství, environmentální inženýrství a technické biologické vědy. Takové teploty jsou často využívány v průmyslové výrobě, kde následně zůstává nadbytečné odpadní teplo, nebo jich lze dosáhnout nebo soustředěním slunečních paprsků.

Teplo spustí chemickou reakci, z kyseliny borité se stane boroxid a uvolní se voda. Boroxid lze uchovat v nádržích a když opět přijde do styku s vodou, spustí se obrácená reakce a uvolní se teplo. „Tím se uzavře kruh a suspenzi lze opětovně využít,“ tvrdí Franz Winter.

Vídeňští vědci již vše ozkoušeli v laboratorních podmínkách a nechali technologii patentovat. Nyní hledají nejlepší a nejefektivnější způsoby využití. V závislosti na konkrétním místě využití a místních podmínkách se výzkumníci vždy snaží proces optimalizovat. Velikost akumulátoru, způsob napojení reaktoru na další technologie nebo například použitá sloučenina se tedy může měnit. Od toho se bude odvíjet konkrétní účinnost zařízení. Zásadní výhodou v každém případě však bude možnost dlouhodobého uložení tepla, které by se jinak vytratilo. Vídeňští vědci nyní chystají intenzivní spolupráci s průmyslovými partnery a věří, že technologie v dalších letech najde široké uplatnění.