František Hezoučký
Odešel František Hezoučký. Doyen české a slovenské jaderné energetiky, skvělý člověk, vynikající odborník a vzácný přítel. Žádný jaderný blok v Československu se nespouštěl bez jeho osobní účasti. Každý jaderník u nás ho znal, nebo o něm slyšel už od dob první čs. jaderné elektrárny A1. Já jsem se s ním osobně seznámil až při přípravě spouštění Temelína. Takovým, pro něho typickým způsobem. Jako ředitel výstavby se dozvěděl, že pro Temelín jsou ve výrobě dva komplety pohonů podle původního projektu a současně byl ve Škodovce dokončen vývoj modernizované verze pohonu, který všechny nedostatky projektového řešení odstraňuje. Přijel osobně do Plzně a strávil se mnou několik hodin nad výkresy a výsledky zkoušek nové konstrukce pohonu. Výsledkem byla změna projektu Temelína a do výroby byl zařazen modernizovaný typ pohonu. Další naše osobní setkání bylo jedné noci při montáži 2. bloku Temelína. Řešili jsme a vyřešili s jeho účinnou pomocí problém, který se při montáži vyskytl. Ráno bylo hotovo a montáž mohla pokračovat. A potkali jsme se znovu až při oslavě spouštění Temelína. Z dob jeho působení na našich JE také pochází jeho výrok, který by měl mí na paměti každý jaderník: „Reaktoru se vyká!“.
Když poté několik let působil ve Vídni na MAAE, hodně jsme si psali. Dost ho tehdy trápilo, jak zajistit přenos zkušeností z generace těch, kteří bloky stavěli na následující generaci techniků, která bloky JE nestavěla, ale má je bezpečně provozovat.
Hodně jsme se sblížili při přípravě nabídky na dostavbu Temelína. On v dresu Worley Parsons, já v dresu ŠKODA JS. Snažili jsme se nestranně posoudit všechny předkládané projekty z pohledu možné účasti českého průmyslu. Při tom jsme také probírali jeho známou českou cestu dostavby JE v ČR. Byl velkým zastáncem schopností čs. průmyslu a věřil mu! Neměl rád, když se říkalo, že dneska to už nejde. Právě na základě svých zkušeností, zejména z počátků jaderné energetiky v Československu, byl přesvědčen, že je to jen otázka podnikatelské a inženýrské odvahy jít do obtížných ale řešitelných úkolů.
Tento svůj přístup a přesvědčení, že „lidé rostou na úkolech“ vštěpoval také studentům na ČVUT a na ZČU, kde léta úspěšně učil. Rozhodnutí, že přispěje do výuky na Západočeské univerzitě se rodilo při naší společné cestě autem do Vítkovic. Za těch několik hodin jízdy jsme probrali všechno možné a protože jsme na ZČU v té době připravovali reakreditaci jaderného oboru, souhlasil s tím, že se několika nově koncipovaných předmětů ujme. Jeho přednášky byly vždy prošpikovány příklady řešení problémů, se kterými se za své dlouhé praxe na JE od A1 a V1 v Jaslovských Bohunicích, přes Dukovany a Temelín setkal. To bylo jeho další krédo. Studenty je nutné seznamovat s problémy, které vznikly a jak byly odstraněny. Jeho líčení průběhu havárií na A1, jejichž řešení se osobně účastnil, nám i studentům už nikdo jiný tak technicky fundovaně nepoví. Když se jeho zdravotní stav zhoršoval a bylo pro něj krajně obtížné dojíždět na výuku, snažil se najít za sebe adekvátní náhradu a alespoň některá témata osobně odpřednášet. O to se snažil až do konce svých dnů. Nejen za to si zaslouží naši úctu. Čest jeho památce.
V Plzni, dne 10.12. 2024
Jan Zdebor
