„Celosvětové, evropské i národní predikce poptávky po elektřině na horizontu roku 2050 operují s čísly převážně dvakrát většími, než je současná spotřeba. To jinak než výstavbou nových velkých jaderných elektráren, nástupem SMR a významným prodlužováním životnosti stávajících jaderných bloků nelze dosáhnout,“ říká Jiří Marek, prezident spolku Jaderní veteráni a předseda konference NERS 2026.
Renesance jaderné energetiky je sousloví, které začíná být velmi frekventované a bráno vážně. Vy jste, pochopitelně vzhledem k vaší profesní kariéře jedním z těch, kteří se tohoto sousloví nikdy nechtěli vzdát.
Je to tak. Vždy jsem považoval ztrátu zájmu o kontinuální výstavbu nových jaderných elektráren za chybu. Z politického hlediska to bylo pochopitelné. Politici na celém světě jsou schopni dohlédnout jen na konec svého volebního období. Energetika ale potřebuje pracovat s nejméně třicetiletými a lépe padesátiletými výhledy. A tady zklamali inženýři. Ti, i díky boomu jádra v druhé polovině minulého století dokázali, vybudovat robustní elektrizační soustavy s vyváženým mixem zdrojů a schopností uspokojovat poptávku po elektřině. A usnuli na vavřínech. To se stává – a ta ztráta ostražitosti uvolnila prostor pro obchodníky se strachem spojeným s nabídkou geniálního řešení. Uměle živená klimatická hrozba a humanitní vzdělání evropských politiků bylo živou vodou pro jednoduchou zkratku – zachrání nás jedině obnovitelné zdroje energie. A toto záhadné paradigma se těžko mění. Vedení Evropské komise začíná brát jádro trochu na milost, ale ta cesta k racionálnímu chování je ještě dlouhá. Jestliže přesvědčíte soudní tribunál, aby vám místo trestu smrti udělil jen doživotí, tak je to úspěch, ale na svobodný život to nestačí. Já to hodnotím asi takto – nejde o demokratické procesy. Demokratické procesy fungují třeba ve fotbale – pokud tým zklame, propadne apod., tak je vyhozen trenér a třeba i někteří hráči. A najmou se noví, kteří mají propad zvrátit. Jenž v politice, a tedy zejména v EK to nefunguje – Ursula von der Leyen se omluví a úřednický aparát dále jede podle svého. Takže nezbývá než doufat, že velký tlak zdola snad přinese změny.
Proč mluvíme o renesanci jádra?
Je to nejlepší výraz charakterizující, že bez jádra to nepůjde a rovněž i to, že přední světové technologické firmy jsou nyní schopné nabízet špičkové výrobky – tedy jaderné elektrárny a v budoucnu i SMR. Ten proces – tedy renesance jádra – není ještě tak rychlý, jak by mohl být, ale něco se mění. Vrcholní klimatologové přiznali, že scénář, který byl oporou vyvolání strachu z klimatické katastrofy, je nereálný a postupně se couvá z nesmyslných predikcí o klimatické katastrofě. A navíc – každý soudný člověk si bez problémů může najít nikým (ani zelenou EK či Evropským parlamentem) nezpochybnitelná data o tzv. uhlíkové stopě všech zdrojů výroby elektřiny. Výroba elektřiny z jádra zatěžuje atmosféru 5 gCO2eq/kWh, zatímco v případě výroby z větru to je 11 gCO2 a ze slunce dokonce 34 gCO2.
11. června se bude konat již 18. ročník mezinárodní konference o jaderné energetice NERS 2026. O čem bude?
Tato konference, v podstatě jediná čistě rozvojem jaderné energetiky se zabývající, se poprvé uskuteční za situace, kdy je o rozvoji jádra u nás rozhodnuto. Dříve jsme vždy reagovali na návrhy, záměry a diskuze o výhodnosti či přijatelnosti jaderné energetiky, nyní již víme, co dělat – máme kontrakt na výstavbu a vše co s tím souvisí. Vždy a samozřejmě i letos, program zahrnuje informace od zdroje – tedy od korejského dodavatele KHNP a našeho investora ČEZ. Ti jsou také vždy partnery konference. To bude doplněno informacemi o licencování, inženýrské podpoře projektu, dodavatelských řešeních a také o přípravě programu SMR, který se stává jedním z pilířů, na kterých plánovaný rozvoj jaderné energetiky ve světě stojí. Velmi důležitou součástí konference bude politicko-odborná diskuze o budoucím postavení jaderné energetiky jako strategického zdroje.
Strategická budoucí role jádra – co to znamená a jak se to dá zdůvodnit?
Celosvětové, evropské i národní predikce poptávky po elektřině na horizontu roku 2050 operují s čísly převážně dvakrát většími, než je současná spotřeba. To jinak než výstavbou nových velkých jaderných elektráren, nástupem SMR a významným prodlužováním životnosti stávajících jaderných bloků nelze dosáhnout. Soláry a vrtule nás nezachrání, jde jen o „občasné zdroje energie“. Fungují, jen když svítí slunce nebo fouká vítr a využití instalovaného výkonu se tak pohybuje na úrovni 10-20 %. Tu absurditu jejich zbožnění vidíme na příkladě Německa – instalovaný výkon solárů a vrtulí je asi 175 GW, což je třikrát více, než je běžné zatížení jejich sítě. Když svítí slunce a fouká, mají obrovské přebytky elektřiny, zdroje se kanibalizují a elektřina má záporné ceny. Když nesvítí a nefouká, tak u nich jedou naplno staré uhelné zdroje a významnou část dodávky zajišťuje masivní dovoz hlavně z jaderné Francie, a také od nás. A v tom je skryta ta jistota, že jaderné elektrárny hrají strategickou roli v zabezpečení dodávek elektřiny.
Co tedy brání logickému rozvoji jaderné energetiky?
Všeobecně se má za to, že obrovské investiční náklady. Jde opravdu o obrovské peníze, ale jednoznačně návratné. Při všem tom operování s čísly (včetně zpochybňování smluvních cen) se zapomíná na náš pověstný solární tunel. V průběhu dvaceti let (do roku 2030) zaplatíme za výrobu elektřiny v solárech až 800 miliard korun – tedy zhruba to, co dle smlouvy s KHNP budou stát čtyři nové reaktory. Těch 800 miliard korun (tedy 40 mld. ročně) platíme za výrobu elektřiny v množství, které je jen o něco větší, než výroba jednoho „starého“ bloku v jaderné elektrárně Dukovany. No, neberte to. Současný hit – výstavba větrných elektráren – je něco podobného. Každý nový zdroj má garantovanou výkupní cenu ve výši cca 3200 Kč/MWh na 20 let. Jak hodně je ta cena dotovaná poznáme snadno – současné reklamy obchodníků nabízí maloobchodní cenu (včetně své marže) za cca 2100 Kč/MWh. Takže další tunel se rozbíhá.
To vše se děje kvůli kvótám Evropské komise o podílu občasných zdrojů (tzv. nízkoemisních) na výrobě elektřiny, a to v podílech významně nad 30 %. Že je to absurdní, lze ukázat na příkladě Slovenska. Již nyní dokáží svoji spotřebu elektřiny zajistit výrobou z jádra a vody, po spuštění čtvrtého bloku v JE Mochovce budou exportní zemí. Tyto jejich zdroje jsou opravdu nízkoemisní, a proto je výstavba solárů a vrtulí moc nezajímá. Ale Evropskou komisi ano – ta má své kvóty.
Nejen Slováci, ale i Francouzi konají, na papíře však vedou Němci, kteří pálí uhlí ostošest. Jak to změnit? Je to jednoduché – základem je taxonomie. Evropská komise, a hlavně Evropský parlament musí zařadit jadernou energetiku mezi tzv. nízkoemisní zdroje, tedy i s nárokem na podpory a dotace, které mají soláry a vrtule. Následné notifikace financování jaderných zdrojů pak budou „brnkačkou“. Pak už bude Evropa potřebovat jen těch aspoň 50 000 nových kvalifikovaných pracovníků, kteří to vše potřebné postaví a bude provozovat.
Takže jste optimista?
Samozřejmě, mám pro to průkaz. Když šlo postavit v Evropě okolo 200 reaktorů v období 1970-2000, proč by to nešlo nyní.
-red-
