V posledních měsících zaplavují mediální prostor samé negativní zprávy o nepříliš úspěšnému rozvoji vodíkových projektů, zejména zaměřených na obnovitelný vodík. Fantaskní představy Evropské komise z roku 2020 a 2022 o vybudování takových kapacit elektrolytické výroby vodíku, které do 10 let nahradí či předčí současnou výrobu vodíku z fosilních paliv, narazily na tvrdou ekonomickou realitu.
Obnovitelný vodík je drahý. A bude ještě řadu let s výjimkou takových oblastí, kde fotovoltaické panely a větrné elektrárny na jednotku instalovaného výkonu vyrobí řádově více než třeba v České republice. Jako příklad lze uvést fotovoltaické panely ve Španělsku, které předčí ve výrobě elektrické energie ty umístěné v ČR klidně i dvojnásobně. Výsledná cena vodíku vyráběného elektrolýzou s využitím zelené elektřiny ve Španělsku, kde jsou pro výrobu vhodné podmínky, není nižší než 8 € za kilogram. I přestože je cena výroby téměř dvakrát nižší než v České republice, stále se ale nepřibližuje ani zdaleka 3-4 € za kilogram při výrobě parním reformingem ze zemního plynu. Evropská unie ekonomickou situaci komplikuje příliš svázanými podmínkami výroby pro obnovitelný vodík z důvodu, aby elektrolyzéry plnily roli snižování emisí, nikoliv jejího zvyšování. Zatímco elektrifikace na úrovni spotřeby emise skleníkových plynů neřeší a problém emisí posouvá dál směrem k distribuci, přenosové soustavě a výrobcům elektřiny, elektrolytický vodík trpí rigidními předpoklady bruselských byrokratů. Evropská unie se navíc dohodla na plnění povinných cílů v dopravě a průmyslu, a to ve všech členských státech stejně.
Členské státy mají povinné cíle obnovitelného vodíku
I České republice se povinnost spotřebovávat 42 % obnovitelného vodíku v sektoru průmyslu (tam, kde se dnes již spotřebovává vodík) v roce 2030 a 1 % tzv. obnovitelných paliv nebiologického původu (zahrnujících obnovitelný vodík, metanol, čpavek a e-paliva - RFNBO) v sektoru dopravy do roku 2030 nevyhne. Každý členský stát může zvolit vlastní postup při transpozici, některé volí formu pokut, další formu podpor. I proto Ministerstvo průmyslu a obchodu společně s Ministerstvem životního prostředí předložilo podobu transpozice povinností vyplývajících ze směrnice na podporu využívání obnovitelných zdrojů energie (RED) Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky.
Výsledkem je schválení povinností v dopravě v rámci zákona o ochraně ovzduší v únoru 2025, kde za neplnění 1 % spotřeby ve formě RFNBO hrozí dodavatelům paliv pokuta 2 Kč za MJ nedodané energie od roku 2030. V praxi tedy přibližně 10 € za každý kilogram obnovitelného vodíku. Povinnost mohou dodavatelé paliv, mezi které řadíme například společnosti Orlen Unipetrol, Mol či ČEPRO, plnit společně a lze jí plnit i formou spotřeby vodíku v rafinerii při výrobě konvenčních paliv. S tímto postupem také dominantně počítá dodavatel paliv vlastnící jedinou českou rafinerii Orlen Unipetrol.
Trochu odlišná je situace u cíle v průmyslu. Tam je transpozice zaseklá společně s projednáváním kontroverzního LEX OZE 3, v rámci níž transponuje cíl do zákona o ochraně ovzduší. Změny podoby transpozice se nicméně neočekávají, a tak čeští spotřebitelé vodíku v průmyslu budou muset od roku 2030 nahradit 10 % spotřebovaného vodíku vodíkem obnovitelným a v roce 2035 15 %. Pokuta pro průmysl je stanovena na nižší úroveň 0,6 Kč za MJ, tedy okolo 3,5 € za kilogram a bude se týkat všech, kdo spotřebovávají více jak 1 tunu vodíku ročně například při výrobě skla či chemických látek. Mezi společnosti, na které povinnost dopadne v ČR nejvíce se řadí společnost BorSodChem. Platforma HYTEP v rámci členství poskytuje k této legislativní problematice poradenství.
Zbytek cíle RED v průmyslu prozatím Česká republika neřeší a je otázkou, zda kvůli tomu nebude v budoucnu Evropskou komisí zažalována, to už ale nebude problémem společností, na které cíle dopadají.
Česká republika v čele s platformou bojuje za zjednodušení pravidel
Cíle jsou povinné a pod pohrůžkou pokut a lze je plnit pouze obnovitelným vodíkem, který je vyráběn elektrolýzou za použití elektřiny z OZE. K plnění původních cílů z RED by bylo v ČR potřeba postavit přibližně 400 MW elektrolytických kapacit, v realitě ale lze očekávat výstavbu okolo ¼ této kapacity. Je to dáno vysokou cenou vyráběného vodíku, kterou prodražují pravidla časové korelace, adicionality a geografické korelace. Obnovitelný vodík vyrobíte buďto přímým napojením na OZE, které není starší 36 měsíců od spuštění elektrolyzéru, nebo přes PPA kontrakty s OZE, kde platí taktéž 36 měsíců (od roku 2028) a časová korelace, tedy do roku 2030 měsíční účetnictví spotřebované elektřiny v elektrolyzéru s vyrobenou elektřinou v OZE a od roku 2030 hodinová korelace, tedy výroba vodíku jen v hodiny, kdy svítí a fouká.
Tyto pravidla vytvářejí složité legislativní prostředí pro výrobu obnovitelného vodíku a efektivně prodražují jeho výrobu, dle některých akademických publikací od 1 do 2,5 €, a to v oblastech s levnějšími OZE. V zemích bez funkčního trhu s PPA kontrakty jako v ČR, ještě výrazně více. I proto čeští stakeholdeři v čele s Českou vodíkovou technologickou platformou (HYTEP) dlouhodobě bojují za jejich rozvolnění. V nedávné době se například podařilo policy paper upozorňující na úskalí této regulace a s návrhem změn otisknout v relevantních bruselských a světově významných vodíkových médiích. Tím ale boj nekončí. Na problémy regulace upozorňují už i instituce a politici ze zemí, které jí původně podporovali. Jako příklad lze uvést Německo, kde je řada projektů kvůli složité legislativě v ohrožení. V září 2024 například poslal bývalý vicekancléř Německé spolkové republiky Robert Habeck dopis Komisi, aby nástup pravidel posunula a dala prostor projekty realizovat. Zásadním problém je dle něj především jejich brzká implementace, tedy pravidlo adicionality od roku 2028 a hodinové časové korelace od roku 2030. Vodíkový sektor se teprve etabluje a čekací lhůty na dodávku zařízení jsou v řádech jednotek let, stihnout například výjimku z adicionality do konce roku 2027 se tak každým dnem stává více nereálným.
Česká republika obnovitelný vodík podporuje dotacemi
Česká republika výstavbu elektrolyzérů podporuje dlouhodobě. Už od roku 2021 jako součást výstavby OZE v rámci Modernizačního fondu a programu RES+, nově od konce roku 2024 také v rámci programu GREENGAS. Právě program GREENGAS bude klíčovým nástrojem příštích let k podpoře výroby vodíku v ČR. Momentálně jsou vypsány výzvy na nárokovou investiční dotaci ve výši 45 % na způsobilé výdaje. Malé podniky mohou dostat až o 20 % více. Limit na projekt a firmu je stanoven na 30 milionů €. V rámci první výzvy jsou alokovány přibližně 3 miliardy korun. Zájem je velký.
Česká republika nicméně zvolila tu nejjednodušší cestu podpory přes využití tzv. blokové výjimky na podporu výroby vodíku podle nařízení o blokových výjimkách (GBER). To s sebou přináší vlastní problémy, například podmínku, že vyrábět v podpořeném elektrolyzéru lze jen výhradně obnovitelný vodík. V zemi s nedostatečným množstvím větrných elektráren a velmi emisně špinavou elektrizační soustavou je podmínka výhradní výroby obnovitelného vodíku jen složitě realizovatelná a vše bude záležet na tom, jak striktně bude tuto podmínku poskytovatel dotace v průběhu doby udržitelnosti projektu kontrolovat. Dalším problémem je limit 30 milionů € na projekt, v kontextu cen velkých elektrolyzérů o výkonu desítek MW může být podpora nedostatečná.
Pro podporu výroby obnovitelného vodíku by bylo vhodnější využít i dalších nástrojů, konkrétně notifikace u Evropské komise, která umožní podporu výroby například formou provozní dotace na obnovitelný vodík a neomezí výrobu nízkouhlíkového vodíku elektrolýzou v dané instalaci. Nízkouhlíkový vodík lze vyrobit například elektřinou z jaderné elektrárny, nebo v rámci měsíčného průměrování emisí z celkové výroby vodíku, dokud limit průměrných emisí v rámci daného měsíce nepřesáhne úroveň 3,38 kg CO2 na 1 kg vodíku. Cesty k lepším podmínkám pro podporu výroby vodíku z Modernizačního fondu tu jsou, státní správa ale prozatím notifikaci neřeší.
Jaké projekty uspějí v příštích letech?
Z hlediska vodíkových projektů lze očekávat, že největší šanci na úspěch mají ty projekty, které si zajistí dlouhodobý odběr vodíku v průmyslových aplikacích. Největším hubem pro výrobu obnovitelného vodíku se pravděpodobně stane Ústecký kraj v okolí rafinerie společnosti Orlen Unipetrol, tedy v okolí Litvínova, kde je také v současnosti největší spotřeba vodíku v celé republice. Motivací pro dodavatele paliv a samotnou rafinerii jsou relativně vysoké pokuty za neplnění povinností v dopravě. O slovo se ale začínají hlásit i projekty na Vysočině či v strukturálně zasažených regionech. Jejich úspěch ale bude záviset na nalezení odběratelů ochotných platit vysokou prémii za certifikovaný obnovitelný vodík.
Jan Sochor
Seniorní analytik vodíkového hospodářství
Česká vodíková technologická platforma (HYTEP)
