Evropa bez jaderného programu by byla k smíchu

Postoje k jaderné energetice v Evropské unii se mění v její prospěch, zastánci jádra ale ještě budou muset svést tvrdý zápas. Europoslanec Alexandr Vondra v rozhovoru pro All for Power upozorňuje, že Evropa by byla bez jaderného programu k smíchu. Čína, Rusko a další země ho mají a nikdy se ho nevzdají. „Přijít o takové know-how, o možnosti, které jaderná energie nabízí, by byl další zločin – tentokrát i geopolitický. Zatím jsme tuhle otázku nenastolili, ale Evropu ještě čeká,“ dodává někdejší disident a bývalý ministr zahraničí i obrany.

Německý kancléř Olaf Scholz loni začal používat výraz Zeitenwende, který označuje změnu epochy. Energetičtí odborníci přemýšleli, co to může znamenat v jejich oboru. Znamenalo to poměrně hodně, ale nakonec se ukázalo, že k nějaké razantní změně v postoji k jaderné energetice se Německo neodhodlalo. Jak jste vnímal tento vývoj?

Pokud jde obecně o termín Zeitenwende, nikdy jsem v tomto směru nezaznamenal nějaký pozoruhodný výrok Olafa Scholze, který bych si třeba někde poznačil. Ale esej, kterou pod svým jménem publikoval v časopise Foreign Affairs, jsem si schoval. Byla výborně napsaná. Dříve jsem vyučoval na vysoké škole, teď na to nemám bohužel čas, ale napadlo mě, že by si tato esej zasloužila zařazení do přednášek, včetně závěrečného stanoviska. V zásadě uvádí, že se v důsledku všech krizí a války na Ukrajině posouváme ze světa harmonické spolupráce k určité formě globální reálpolitiky. Tato teze je podle mě výstižná.

Co znamená Zeitenwende pro energetiku?

Jeden by si myslel, že se změna postojů bude týkat i jaderné energetiky a německé politiky v tomto oboru. Němci podle mě nevyužili šanci. Ta se objevila ve chvíli, kdy dočasně pozastavili vypnutí posledních tří jaderných reaktorů. Zjevně narazili na limity své domácí politiky a vládní koalice, jejíž součástí jsou Zelení. Myslím si ale, že Německo další debata na podobné téma ještě čeká. Bývalá kancléřka Angela Merkelová udělala v době před deseti, patnácti lety tři chybná rozhodnutí. Tím prvním byla otevřená náruč vůči migraci, kdy akcentovala píárově humanitární rozměr a ignorovala problém bezpečnostní. Za druhé to byla sázka na ruský plyn s naivní představou, že nic nehrozí, protože jde o vztah odběratele a dodavatele, kteří na sobě vzájemně závisí. Vůbec neuvažovala o tom, že někdo najednou začne myslet úplně jinak. Tato dvě rozhodnutí by se dala omluvit naivitou Německa, které chtělo lepší svět poté, co ho dvakrát dotáhlo na práh katastrofy. Ale třetí rozhodnutí, hysterický odklon od jádra pod vlivem havárie ve Fukušimě, byl energetický a ekonomický zločin. Ten ještě bude muset Německo odčinit.

Jak se vyvíjí postoj k jádru v celé Evropě? Když Evropská komise přišla s takzvanou taxonomií, která stanovuje principy pro udržitelné investice, napsal jste, že je to vítězství jádra. V poslední době ale z EU přicházejí zprávy, že jádro zase čelí silnému odporu – třeba v rámci diskusí o reformě trhu s elektřinou. Vidíte to také tak?

Taxonomie neznamenala vítězství v celém zápase. Bylo to po letech porážek 1:0 v prvním poločase. Druhý poločas se ještě musí odehrát. V Evropském parlamentu fungují takové intergrupy, anglicky intergroups, které sdružují poslance z různých stran, kteří se shodnou na určitém konkrétním tématu. Jsou tam intergrupy a spolky přátel pomalu každého nesmyslu. Když jsem přišel v létě 2019 do Evropského parlamentu, ptal jsem se, kde je intergrupa zastánců jaderné energie. Dozvěděl jsem se, že zanikla někdy před patnácti lety. Náhodou jsem se dostal na jednání o zelené taxonomii a zjistil jsem, že jaderná energetika má být fakticky znevýhodněná, aniž by ale byla vůbec jmenovaná. Říkal jsem - pojďme se bavit o jádru. Od poslance Zelených jsem se dozvěděl, že takové slovo se v Evropském parlamentu pomalu ani nesmí vyslovit. Zástupce německých křesťanských demokratů mu přikyvoval. Rozhodl jsem se, že budu pracovat na tom, aby jádro znevýhodněné nebylo. Navzdory tomu, že samotnou taxonomii zelených financí považuju z ekonomického hlediska za nesmysl.

Proč?

Je to ideologizace byznysu a ta vždy dopadne špatně. Ale když už musíme taxonomii mít, aspoň by v ní jádro nemělo být a priori znevýhodněné. A tenhle boj jsme vyhráli.

Ne všichni zastánci jádra by s vámi souhlasili. Pořád je tam pro jadernou energii dost omezujících podmínek. Opravdu to je vítězství?

Vyhráli jsme v tom, že jádro není a priori znevýhodněné. Zatím jsme ale nevyhráli další bitvu – aby naopak bylo jako nízkoemisní zdroj zvýhodněné. Jde nám například o to, aby tu nebyl faktický zákaz financování jaderné energetiky Evropskou investiční bankou. Všimněte si dalšího vývoje. Začal se hledat nový šéf této banky a mezi favority se objevila odcházející dánská komisařka Margrethe Vestagerová s historií protijaderné aktivistky. A najednou veřejně říká, že proti jádru nic nemá a že když se politici dohodnou, Evropská investiční banka bude klidně financovat i jaderné programy. Něco se opravdu mění. Myslím, že tady sehrál velkou roli francouzský prezident Emmanuel Macron.

FRANCOUZSKÉ VÝKYVY

Francie jeden čas nebyla jako zastánce jádra vůbec aktivní…

Za prezidenta Francoise Hollanda v Paříži dokonce přemýšleli o tom, že jaderný program výhledově zastaví také. Mimo jiné to znamenalo, že ve Francii zanedbali údržbu jaderných elektráren, což loni vedlo k jejich odpojování od sítě.

Kritici jádra teď prohlašují, že ani ve Francii atomové elektrárny nefungují.

Je realitou, že se nepříznivě projevila zanedbaná údržba. Na druhou stranu to neznamenalo, že by Francouzi připustili nějaké bezpečnostní riziko. A doba se změnila. Emmanuel Macron oznámil, že Francie bude stavět nejméně šest nových velkých reaktorů a zabývá se vývojem malých, podobně jako Američané. Podobné plány dnes mají Švédi, Nizozemci a další – země, které už předtím počítaly s tím, že jaderná energetika je passé. Najednou restartují jaderný program. Velké ambice mají Poláci… Není nás málo. A další drobné vítězství je, že už máme v Evropském parlamentu tu intergrupu pro jádro.

Jak vznikla?

Někdy na podzim 2019 jsem poslal dopisy europoslancům, o nichž jsem si myslel, že by mohli mít zájem. Dostal jsem pár odpovědí, ale Francouzi mlčeli. Pak byl covid. A najednou po roce a půl, covid pomalu odcházel, mi zavolal Christophe Grudler, francouzský europoslanec z liberální frakce, že by se chtěl sejít. Říkal mi – měl jsi dobrý nápad, Sašo. Udělal bych to takhle – já budu předsedou, tu budeš můj místopředseda. Typický francouzský přístup, česká realistická odpověď byla ok. Nebudu boxovat na víc, než mám. Dnes intergrupa funguje, její zástupci přijeli v červenci na návštěvu do Česka. Mohli se seznámit s celým jaderným řetězcem v Česku – od výuky na ČVUT přes výzkum v ÚJV Řež až po jadernou elektrárnu Temelín, kde je výroba a dočasné skladování vyhořelého paliva. Bylo dobré ukázat, že Česko je jednou z mála zemí, které se mohou s výjimkou dlouhodobého úložiště takovým kompletním řetězcem pochlubit. A například firma Škoda JS pořád vyrábí významné části reaktoru, mimo jiné je subdodavatelem francouzské EDF při výstavbě britské jaderné elektrárny Hinkley Point C.

Financial Times psaly, že se v Evropském parlamentu aktivizují zastánci malých modulárních reaktorů. Jak to souvisí s tím, co děláte vy?

Malé modulární reaktory jsou součástí technologické změny, kterou si mnozí odborníci i europoslanci uvědomují. Bylo by tak možné vyrábět jaderné reaktory levněji, sériověji, typizovaněji a pro každou elektrárnu by se nemuselo vymýšlet specifické řešení. Malé reaktory navíc mohou fungovat daleko účinněji v celkové regulaci sítí. Jejich potřeba bude o to větší, čím více budeme mít obnovitelných zdrojů závislých na počasí. Velké reaktory je složitější jen tak vypínat a zapínat. S uchováváním energie by mohl výhledově pomoci vodík. Němci ho chtějí vyrábět s využitím větrné energie, Francouzi pomocí jaderné energie. Menší reaktory by mohly fungovat jako zdroj pro základní zatížení, zároveň vyrovnávat deficit elektřiny, když nesvítí a nefouká, a v době, kdy naopak hodně svítí, fouká a je levná elektřina, by mohly vyrábět vodík.

V Evropském parlamentu jste letos také projednávali právě pravidla pro růžový vodík, vyráběný s využitím jaderné energie. Výsledek je takový, že Francouzi už dnes tuto možnost mají, zatímco my ne...

Zatímco ministr dopravy Martin Kupka v Evropské unii docela schopně organizuje blokační menšinu k normě Euro 7, která se týká emisních limitů u automobilů, tady se mi zdálo, že ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela nedokázal udržet zastánce jádra pohromadě. Francouzi a Slováci mohou být spokojeni, protože výrobu vodíku z jádra jim umožňuje podíl atomových zdrojů na výrobě elektřiny nad 50 procent. To v Česku neplatí. Tím se zájmy projaderných zemí rozešly.

To kritérium, které umožňuje výrobu růžového vodíku, vychází z celkového podílu nízkoemisních zdrojů.

Ano. A my ho zatím nesplňujeme. V tomto případě jsme měli hrát tvrdě, přijít za Francouzi a říct – vy něco chcete, ale my také… To je ale hardball, tvrdá hra, kterou málokdo umí hrát. Myslím, že se k téhle záležitosti ještě vrátíme. Nehledě na to, že podle mě bychom také měli směřovat k tomu, abychom měli výhledově vyšší podíl jaderné energie než dnes. Bude to ale nějakou dobu trvat.

Evropská komise navrhla reformu trhu s elektřinou, která je založená na větší roli dlouhodobých kontraktů – v případě jaderných bloků takzvaných rozdílových kontraktů (Contract for Difference). Řada zemí ale chce jádro v rámci nových pravidel co nejvíce omezit – Rakušané a Lucemburčané zřejmě z ideologických důvodů, Němci nebo Italové kvůli tomu, že se obávají zvýhodnění francouzské konkurence vůči jejich firmám. Nezdá se vám, že odpor vůči jádru je pořád silný a to z řady důvodů?

Ale určitě. Nedělám si žádné iluze, že to půjde jako po másle. Nepochybuju ale o tom, že čas je na naší straně, tedy na straně těch, kteří si myslí, že to bez jádra nepůjde. Navíc tady máme poměrně velkou shodu v tom, že Evropa musí víc myslet sama na sebe a že nemůže věčně spoléhat na Američany. To je další důvod, proč potřebujeme jaderný program. Pokud bychom ho neměli, budeme k smíchu. Čína, Rusko a další země ho mají a nikdy se ho nevzdají. Přijít o takové know-how, o možnosti, které jaderná energie nabízí, by byl další zločin – tentokrát i geopolitický. Zatím jsme tuhle otázku nenastolili, ale Evropu ještě čeká.

SÁZET NA RUSKÝ PLYN NENÍ MOŽNÉ

Vrátím se k Zeitenwende a přejdu k zemnímu plynu. Mám pocit, že třeba v Německu je pořád dost rozšířený názor, že se k ruskému plynu vrátíme. Maďarsko nebo Rakousko od něj dokonce zatím neodešly a maďarská vláda podle všeho ani odcházet nechce. Je tohle opravdu Zeitenwende?

Teď vůbec nemá smysl spekulovat nad tím, jestli se přerušené dodávky plynu z Ruska někdy obnoví. Dokud bude v Rusku převládat současný způsob řešení mezinárodních problémů a agresivní politiky, prostě se s tím počítat nedá. Pokud se tohle jednou změní, může se změnit i leccos jiného. Ale sázet na to nemůžeme.

Zaznívají i jiné názory…

Pokud se Putin bude chovat tak, jak se chová poslední roky, tyhle hlasy nemají šanci, aby získaly navrch. Podívejte se na to, jakým páriou je dnes v německé politice bývalý německý kancléř Gerhard Schröder. To samé platí o bývalé ministryni zahraničí Karin Kneisslové v Rakousku. Ti teď v žádném případě nebudou mít rozhodující hlas, chodí kanály kvůli chybám, které udělali. Samozřejmě nevíme, co bude za deset, dvacet, třicet let. Ale musíme se připravovat na to, abychom se bez ruského plynu obešli.

Jak vnímáte dosavadní zkušenosti se zajišťováním dodávek plynu z jiných zdrojů?

Občas nadávám na Evropskou komisi, že je úplně nejhorší v evropských dějinách. Když to měřím tím nejdůležitějším, tedy konkurenční schopností Evropy, tato komise jí přeregulovaností úplně svázala ruce. Čína nás válcuje na všech frontách a Spojené státy také. Ale pokud bych měl naopak současné Evropské komisi něco přičíst k dobru, byly by to dvě věci. Tou první je sjednocení politiky vůči Rusku a Ukrajině. Tady vidím zásluhu předsedkyně Ursuly von der Leyneové, nikoliv místopředsedy Franse Timmermanse, který se v tom neangažoval. Myslím, že von der Leyenová pomohla pootočit také německou politiku. Tou druhou zásluhou bylo řešení plynové krize, Evropská komise nám hodně pomohla. Dodavatelé plynu už jsou jinde, Evropa se ohromnou rychlostí přizpůsobila, byly uvedeny do provozu nové LNG terminály. Před chvílí jsem kritizoval ministra Jozefa Síkelu, tady bych ho také pochválil – zajišťování dodávek plynu věnoval velké úsilí, které přineslo výsledky. Zřejmě pomohla i jeho orientace na německý svět, umí dobře německy.

Budeme si ale muset zvyknout na vyšší ceny plynu, byť ne tak vysoké, jako byly před rokem…

Éra levného uhlí i levného plynu skončila. Německo, Česko, Polsko jako hodně průmyslové a energeticky náročné země z levných surovin do jisté míry léta těžily, nyní se dostáváme do nevýhody. Upřímně řečeno, Green Deal není jenom o záchraně planety, to říkám s veškerou zodpovědností. Je to i takový „nice talk“, hezké řeči pro naivní. Všichni víme, že nárůst emisí skleníkových plynů v zemích jako Čína, Indie, Brazílie nebo Rusko bude větší, než to, co my ušetříme. Green Deal je také o přerozdělení bohatství a vlivu v Evropě. Největší podporovatelé transformace k obnovitelným zdrojům jsou ti, kteří jich mají přebytek. Nizozemci a Dánové mají obrovské kapacity ve větrnících v Severním moři, Španělé v solárech. To je realita. My nemáme jednoduché řešení, i ten jaderný program bude něco stát. Chtěl bych si dělat naděje, že bude možné udělat korekce v radikálním pojetí Green Dealu. Já o to budu bojovat, seč mi síly budou stačit. Je to ale letadlová loď, která se neotočí o 180 stupňů do úplného protisměru. Uhlí a plyn budou dražší bez ohledu na geopolitické souvislosti – je tu faktor emisních povolenek.

JAK ZVLÁDNOUT TŘICÁTÁ LÉTA

Česku hrozí ve třicátých letech nedostatek energie. Uhlí nebo plyn bude potřebovat i k vyvažování nestability obnovitelných zdrojů. Na energetických konferencích tady občas zaznívá argument, že spalování plynu je sice lepší z hlediska dopadu na životní prostředí nebo klimatické změny, ale když se připočítá celková emisní stopa, není to tak jednoznačné.

To je pravda. Plyn se musí dovážet z velké dálky, s jeho těžbou bývají spojené obrovské úniky metanu, který má daleko větší měrný dopad na skleníkový efekt než oxid uhličitý.

Co když tohle řeknete v Evropském parlamentu?

To vás utlučou. Říkal jsem to stokrát, stejně jako to, že jádro má daleko nižší emisní stopu. Podobně vás utlučou, když vytáhnete argument, že nemá smysl uspěchávat elektromobilitu, pokud se elektřina vyrábí z uhlí. S takovými postoji jste fakticky disident, na což jsem ostatně zvyklý. Jsem ale hodně daleko od toho, abych změnil mainstreamové uvažování. Souvisí to se základní debatou o tom, co je vlastně Green Deal. Příležitost nebo riziko? Ve skutečnosti to je obojí, pro někoho riziko, pro někoho příležitost – obrovská příležitost pro všechny, kdo investovali do elektromobility, větrníků, solárů, protože mají velký profit. Tragédií Evropy je, že přehnaně reguluje, naklání si byznys systémem dotací, subvencí, monopolizací některých odvětví, ale ve výsledku přihrává byznys Číně. Takový je příběh solárních panelů, takový bude příběh větrníků a elektromobilů. Už vidíme, že tady dominuje Čína. Číňané mají elektromobily nejenom levnější, ale také lepší, protože vyrobit elektromobil je jednodušší, robot udělá šasi, nepotřebujete tu úžasnou mechanickou zručnost německého nebo českého inženýra. V bateriích a softwaru už jsou dávno lepší. Dopadne to jako s mobily. My starší si pamatujeme značky Ericsson, Nokia. Kde jsou? Dnes vybíráte mezi Samsungem, čínským mobilem nebo iPhonem.

Jak vidíte ta třicátá léta v Česku? Vracím se k diskusi o uhlí a plynu – také zaznívá argument, že jsme zaspali s vyjednáváním v Bruselu o kapacitních platbách pro uhelné elektrárny. Taková podpora by umožnila jejich zařazení do zálohy, aby byly využívány ve chvílích, kdy jsou nezbytné. Souhlasíte?

Zaspala Babišova vláda, která se holedbala tím, jaký byla velký bojovník za českou energetiku. Tady evidentně zaspala, zatímco Poláci a Němci tehdy úspěšně vyjednávali.

Teď už takové jednání nevidíte realisticky?

Jsem přesvědčený, že se k tomu budeme muset vrátit. Čeká nás interní debata, jestli stabilizovat energetickou soustavu plynem nebo uhlím. Je to dilema. Byl jsem se nedávno podívat v ledvické uhelné elektrárně, což je moderní zdroj, který dosáhl špičkové úrovně, pokud jde o omezení emisí a kontrolu škodlivin. Logické by bylo nechat uhelné elektrárny přinejmenším v záloze. Problém je v samotném uhlí. Když máte důl, nemůžete těžit půl roku a pak půl roku nic. To vše jsou ale ekonomické kalkulace, které musí udělat odborníci. Na druhé straně moc plynových elektráren nemáme, musely by se postavit. A hrozí, že se pak budou vzhledem k pravidlům EU zase poměrně rychle zavírat.

Z energetických kruhů zaznívá také názor, že vyjednávat kapacitní platby pro uhelné elektrárny už není realistické. Spíše bude nutné pro třicátá léta postavit třeba tři paroplynové elektrárny, bez nichž se neobejdeme. Tyto elektrárny budou muset být připraveny na přechod k vodíku. Otázkou zůstává, co to přesně znamená – bude se vodík přimíchávat nebo už budou k dispozici technologie, které umožní přechod na spalování vodíku?

Pokud tu bude reálný model, že se postaví paroplynová elektrárna, která může sloužit i ke konzumaci vodíku, veškeré rozhodování to zřejmě zjednoduší. Bude tu dlouhodobější výhled. A znovu říkám, že pak můžeme vodík produkovat s využitím jaderné elektřiny. Ale takové rozhodování skutečně není na mně, rád si přečtu analýzy odborníků. Jenom konstatuju, že se těmhle debatám nevyhneme, protože je minulá vláda úplně zanedbala. A uhlí bude potřebné minimálně do doby, než bychom přešli na plyn. Ani to nebude hned.

AMERIKA TO ZVLÁDÁ LÍP

Vždy jste hodně sledoval dění ve Spojených státech. Evropský Green Deal získal za současné Bidenovy administrativy svou americkou obdobu. Co tomu říkáte?

Hořce se směju. V Evropě dáváme Americe celé roky lekce, že mají mít také nějaký Green Deal. Teď tedy určitou obdobu mají, byli se na ní schopni dohodnout demokraté s republikány a protlačili ji Kongresem. Jenže Američané to udělali kapitalisticky, systémem daňových pobídek, zatímco my vše děláme socialisticky pomocí zákazů, příkazů, regulací, dotací. To je úplně jiný svět. Mně je stokrát sympatičtější americký přístup, který zachovává svobodnou volbu ekonomických subjektů. Je to cesta, která víc nahrává soutěži, technologické neutralitě. Na druhou stranu nemám nic proti evropskému důrazu na decentralizovanou energetiku. Podílel jsem se v této oblasti na programu koalice Spolu a jsem rád, že se s rozvojem decentralizované energetiky pohnulo, včetně rehabilitace fotovoltaiky. Jsem přesvědčený, že potřebujeme stavět i větrníky. Komunitní energetika, sdílení elektřiny – to je fajn. Ale řeší to jenom část problémů, neřeší se tím stabilita soustavy jako celku.

Zůstaňme ještě u Ameriky. Nepřehodí tam zase výhybku? Co se může stát, když příští prezidentské volby vyhraje Donald Trump nebo politik, který je mu názorově blízký?

Třeba přijde Donald Trump a zase povolí nějakou další těžbu, to nevylučuju. Američané jednají pragmaticky. Myslím, že je daleko lepší jednat, být otevřený různým podnětům, než všechno sešněrovávat jedním sakem, do kterého se v Evropě stejně nevejdeme. O tohle mi jde – posilovat v Evropě konkurenci různých řešení, protože v tom se ukazuje velikost. Inovacím se dařilo v renesanční Itálii, kdy spolu soutěžily městské státy. Vygenerovaly Galilea, Michelangela, Machiavelliho. Proč bychom měli v Evropě rezignovat třeba na vizi, že svou budoucnost můžou mít také syntetická paliva? Koneckonců mnoho lidí v Německu už začalo tímhle směrem uvažovat.

I vaši názoroví odpůrci připouštějí, že syntetická paliva budoucnost mají, otázkou je, do jaké míry třeba v osobních autech. U nich to rezolutně vylučují…

Vím, že to zatím ekonomicky nevychází. Řekněme ale, že se syntetická paliva prosadí v letadlech, kamionech, vlacích. Jakmile se jejich využívání někde rozjede ve velkém, už to zase může být o jiných kalkulacích. Hlavně bychom neměli podobná řešení předem zavrhovat. Trvám na tom, že tahounem inovací je svoboda různých řešení, soutěž mezi nimi, nikoliv monopol. Monopol inovace zabíjí a všechno zdražuje.

Jak vnímáte vizi Ukrajiny jako energetického hubu, důležitého pro Evropu, který by mohl do jisté míry nahradit Rusko?

Éra sanitárního kordonu skončila. Finsko je v NATO, Švédsko míří do NATO, Bělorusko spadlo na druhou stranu. Když Ukrajina uspěje ve válce, ve které je v právu, musíme ji integrovat. O tom nemám sebemenší pochybnosti. Samozřejmě může plnit nějakou podobnou důležitou roli. Varoval bych ale před tím, orientovat se zase na nějaké jediné spásné řešení. Dám vám jiný příklad. V Evropském parlamentu a v Evropské komisi tvoří velkolepé plány, jak se vybuduje velké solární pole na Sahaře a elektřina se využije pro výrobu vodíku, který se pak bude tahat do Evropy. Co když ale přijde džihádista a vyhodí potrubí do povětří? Měli bychom se poučit z toho, jak se sázka na jedno řešení může dramaticky obrátit vůči nám, což se ukázalo v případě ruského plynu. To, co jsem říkal o soutěži různých řešení, platí i směrem navenek. Potřebujeme diverzifikaci.

Bezpečnostní poradce vlády Tomáš Pojar před časem v rozhovoru pro All for Power mluvil o potenciální přepravě ropy a plynu z přístavu v Oděse do Evropy právě v souvislosti s diverzifikací. Mohli bychom získat další přepravní trasu.

Rozhodně, Tomáš Pojar má pravdu. Je to jeden z argumentů, proč se na Ukrajinu nemůžeme vykašlat. Má pro Evropu důležité geopolitické postavení. Mimochodem zaplať pánbůh za to, že Tomáše Pojara máme. Byl klíčovým mužem, který přispěl k tomu, že jsme zvládli minulou zimu. Jeho schopnost přemýšlet v různých souvislostech a širším záběru je úžasná.