Ilustrační foto (zdroj: Pixabay.com)
Tato otázka byla široce diskutována již koncem 70. let minulého století. Jaderná energetika tehdy prožívala obrovský a dynamický boom (podobně jako později IT a telekomunikace). A jaderníci se chovali mimořádně odpovědně – tedy pokud něco produkuji, tak se musím postarat i o odpad. To tehdy nebylo obvyklé, ostatně ani dnes to u řady technologií není samozřejmé.
Je tedy možné klást tuto otázku bez uzardění i dnes? Domnívám se, že ano, byť v pozměněné formě: JE NEZNALOST O ZNEŠKODNĚNÍ RADIOAKTIVNÍCH ODPADŮ LIMITUJÍCÍM FAKTOREM ROZVOJE JADERNÉ ENERGETIKY? Neznalost násobená neschopností se poučit a rozumět vyvolává jen strach, odmítání a obecně zabraňuje uskutečnění standardních a ověřených řešení. A o to dnes jde – šířit strach, strach vyvolaný nevědomostí. Veřejnost, a dokonce i řada expertů, snadno podléhá jednoduchému konstatování – jaderná energetika musí vyřešit trvalé uložení radioaktivních odpadů, žádné řešení v tuto dobu není realizováno. Jednoduché – že ano? Až na to, že to je lež. Naprosto jasná a vyvratitelná lež.
Počátkem osmdesátých let se Švédové, kteří rozjeli velmi ambiciózní jaderný program, do řešení likvidace radioaktivních odpadů zakousli. A velmi rychle vytvořili systém, který je postaven na třech pilířích. Prvním je zákon – zákon, který obvykle pod státní odpovědností definuje systém likvidace tohoto odpadu. Druhým je vytvoření odpovědné „agentury“, která ze zákona všechny potřebné činnosti a procesy realizuje. A třetím je povinnost vytvořit fond – prostředky na realizaci systému (obvykle to je poplatek zatěžující v jaderné elektrárně každou vyrobenou kilowatthodinu a odváděný do fondu). Tento systém (tedy švédské knowhow) následně začaly zavádět ostatní jaderné země, včetně nás. Od té doby je vše jasné, není co řešit.
A jak je to technicky? V první řadě si musíme definovat „radioaktivní odpad“. Kromě Francie a možná i Japonska považují ostatní jaderné země za odpad použité uranové palivo (někdy tzv. vyhořelé), tedy keramické peletky zapouzdřené v kovových obalech – proutcích. Informace o Rusku jsou sporadické, jejich spojení civilního a vojenského jaderného programu znamená, že řada informací je nedostupná. Francouzi palivo přepracovávají, tzn., že oddělují odpady – štěpné produkty – od zbytkového uranu a plutonia (pro další využití), a odpady zatavují do skla, tím je znehybňují. V obou případech pak odpady putují v závěrečné fázi do ukládacích kontejnerů, a ty zas do hlubinného úložiště. Hlubinné úložiště ve stabilním a nepropustném geologickém masivu je logicky nejlepším řešením (u nás, ve Švédsku, Finsku žula, jinde jíly apod.), nepropustnost vlastních ukládacích kobek je řešena zaplněním bentonitem (sorpční materiál). Celá tato soustava bariér proti úniků radionuklidů z jejich původní formy je velmi jednoduchá, logická a technicky zvládnutelná. Člověk toho umí zvládnout neuvěřitelně více – zde jde jen o to, izolovat nepatrná množství radioaktivních odpadů. Jak nepatrné to je, lze ukázat na následujícím příkladu. Pokud by byly odpady zataveny do skla (francouzský přístup, objem se redukuje cca 3 – 4 krát), pak se odpady z výroby elektřiny, kterou spotřebuje průměrná rodina za 25 let, ukryjí do skleněného válečku o průměru a výšce 5 cm (1/4 kg, 0,9 dcl). Pokud bychom si chtěli představit všechny odpady vzniklé v Dukovanech a Temelíně za padesát let provozu, pak půjde o krychli o hraně 9,5 m, tedy velikosti menšího venkovského domku. A ještě lépe – jde o objem piva, který je vypit v obci s 1200 obyvateli za pět let.
To, že celosvětově aplikovaný systém není žádná fantasmagorie, je podepřeno důkazem, nad nějž není. Jde o něco fascinujícího – jaderný reaktor – tento dokonalý stroj – není lidským vynálezem, je jen „objevem“. To znamená, že v přírodě existoval. Již v padesátých letech minulého století to předpověděl japonský fyzik, v sedmdesátkách se objevil první důkaz a po roce 2000 byly v podstatě ukončeny všechny potřebné výzkumy a interpretace. Šlo o to, že v lokalitě uranového dolu v Oklo v Gabonu zhruba před dvěma miliardami let existoval v ložisku uranové rudy funkční jaderný reaktor. Pracoval asi 150 000 let a zanechal za sebou dostatek stop, na základě nichž můžeme, kromě jiného, s jistotou tvrdit, že radioaktivní odpady vzniklé při štěpení uranu se v tamějším vodonosném prostředí pohybovaly a šířily do okolního prostředí. Zajímavé ale je, že za dvě miliardy let nedoputovaly dále, než desítky, maximálně do sta metrů. Máloco je tak nezmanipulovatelné a průkazné, jako důkaz daný nám přírodou. Proto s veškerou svojí autoritou tvrdím, že není možné vytvořit scénář a popsat takovou cestu radionuklidu z kontejneru uloženého v hlubinném úložišti do životního prostředí a následně k člověku, v jehož důsledku by došlo k jakémukoliv zjistitelnému účinku na životní prostředí i lidský organismus. Tečka, toto je nekompromisní. Proto je jakékoliv tvrzení o „nevyřešení“ problematiky radioaktivních odpadů lží, s vědomím uvedeného, záměrnou a manipulativní lží.
Nesmíme zapomenout na jednu často uplatňovanou námitku, že „dosud žádné trvalé úložiště není ve světě v provozu“. Letos se testuje provoz v prvním, ve finském Onkalo. Byť se experti zaštiťují potřebou tisíce dalších prověřování a řešení technických detailů, mám pro odkládané (např. do 60. let zahajování provozu úložišť) pragmatické vysvětlení. Ve Finsku poběží reaktor v Olkiluoto asi do konce tohoto století. Použité palivo určené k uložení musí ještě aspoň deset let chladnout. Když si uvědomíme, že očekávaný objem odpadů bude cca 10 000 tun, tj. 100 tun ročně (asi 10 kontejnerů), pak je jasné, že živit personál, který na úložišti musí být, je lepší po co nejkratší dobu.
Domnívám se, že jsem shrnul všechny podstatné a potřebné informace, které dokládají, že problematizace radioaktivních odpadů je umělá, cíleně využívaná odpůrci jaderné energetiky a založená na lži. Nicméně je nutné vědět, že práce s veřejným míněním musí být velmi zodpovědně a kvalitně vedena. Současná podpora je povzbuzující, ale každá chyba se může vymstít. Musíme si uvědomit, že podporu občanů jaderné energetice uchováváme ve velmi křehké váze – pokud po nepatrném naťuknutí praskne, voda se vylije a důvěra „uschne“.
A tedy odpověď na v úvodu položenou otázku? Odpověď má dvě části – z hlediska technické nejsou radioaktivní odpady v žádném případě limitujícím faktorem rozvoje jaderné energetiky. A v pojetí „společenském“? Pokud je společnost ovládána lží a neumí se s ní racionálně vypořádat, pak obava platí. Pokud ovšem je společnost schopna přijmout velmi jednoduchou a logickou interpretaci problému a jeho řešení, pak je jasné, že karta „radioaktivních odpadů“ padá pod stůl.
Jiří Marek
Po absolvování Fakulty technické a jaderné fyziky
ČVUT v Praze pracoval ve výzkumu.
V energetice pracuje od roku 1974
(v ČEZ do roku 1996). V posledních více než
20 letech působil jako poradce ministra průmyslu
a obchodu pro energetiku, předseda a místopředseda
dozorčí rady ČEZu, člen dozorčích rad několika
energetických distribučních společností
a poradce náměstka ministra financí. V roce 2014
byl zvolen prezidentem spolku Jaderní veteráni.
