Jiří Marek
Dnes (ve středu 25. listopadu – pozn. red.) jsme v období turbulentních procesů a názorů týkajících se přípravy výstavby nového jaderného zdroje v Dukovanech. Komentovat to, je v danou chvíli nesmírně těžké – v podstatě neexistuje nikdo, kdo může dokonale zkompilované a zanalyzované informace a podklady shrnout a posoudit.
Do koleček harmonogramu přípravy se ale dostává písek – ÚOHS a MMR začíná pochybovat o oprávněnosti výjimky ze ZZVZ, premiér spekuluje o předčasnosti vypsání tendru (čeká na ukončení notifikace?). Tak jsem si vzpomněl na jednu pohádku z dětství. Mladý bača jednou v noci probudil celou vesnici, že mu ve stádě řádí vlk. Vesničané s holemi ale nic nenašli. Druhý den se situace opakovala, opět bača vyvolal falešný poplach. A když třetí noci vlk skutečně přišel, nikdo se už nenamáhal bačovi pomoci. Jeden tendr jsme zrušili v roce 2014, nyní se spekuluje o odložení (zřejmě další vláda), a tak lze začít uzavírat sázky, kolik firem se přihlásí do tendru v roce 2022.
Byl bych rád, kdyby všichni zúčastnění vzali na vědomí jednu důležitou věc – v Evropě již nejsme jediní, kdo rozjíždějí nový jaderný program. Podívejme se na Poláky, Angličany, Bulhary, Rumuny, a to vynechávám ty, kde příprava a výstavba jaderných elektráren již běží. A to je také výzva pro naše firmy – pokud se cítí být dostatečně schopnými subdodavateli technologií a zařízení, tak po nich Poláci, Maďaři či ostatní určitě šáhnou. Čekání na výjimečnou zakázku při výstavbě jednoho bloku v Dukovanech jim rozvoj nezaručí.
Kvůli tomu všemu je podstatné pochopit to zásadní – není důležitý boj, ale jeho výsledek. Určitě, i díky naší ‚jaderné kompetenci‘, si nezasloužíme ocitnout se na chvostu řady těch, kteří jadernou energetiku rozvíjejí.
Jiří Marek,
prezident Jaderných veteránů
