Jiří Feist
„Za 35 let praxe jsem nezažil horší komunikaci mezi MPO a průmyslem,“ nešetří současnou vládní garnituru energetický stratég Daniela Křetínského Jiří Feist. „Výsledkem je, že Česká republika nemá racionální plán plnění klimatických cílů a zajištění energetických potřeb. Přitom Národní klimatický plán je nejnáročnější projekt v historii země za stovky miliard korun,“ dodává s tím, že vláda by měla urychleně začít naslouchat hlasům průmyslu a energetiky. „Jsem bytostný optimista, ale potřebujeme urychleně přijmout potřebnou legislativu a nastavit jasné regulace s racionálními podmínkami pro investory.“
V politické i odborné debatě se mluví o tom, jak zajistit stabilní a dostupné energie ve 30. letech. Rýsuje se už reálný rámec české a potažmo evropské energetiky pro další dekádu? A jak celou debatu vnímáte?
Evropa a s ní i česká politika klimatu si nastavila hodnotové cíle. Dekarbonizační plán zaměřený na drastické snížení CO2. Což samo o sobě není špatně. Ale co je obrovské riziko, že této politice chybí racionální rámec postavený na správném nastavení jednotlivých parametrů transformace jak v oblasti technologické, tak i časové. Evropa sama sebe určila za „světového leadra“ v boji proti změně klimatu a začala hekticky investovat do technologií, kde nemá pod kontrolou jejich vývoj a tím i celý dodavatelský řetězec. A to jak z hlediska „know-how“, tak především z pohledu ekonomické náročnosti, myšleno plně komerčního využití.
Jinými slovy vynakládáme obrovské peníze do instalací obnovitelných zdrojů, především fotovoltaických, s minimálním příspěvkem do snižování emisí a necháváme na tom vydělat mimoevropské dodavatele, kteří mají pod kontrolou rozvoj a vývoj technologického řetězce a tím i cenotvorbu. To je důsledkem toho, že cíle nemohou nahradit realistickou a racionální energetickou koncepci. Ta Evropě i ČR prostě chybí. Místo toho se populisticky prohlašuje, že je třeba masivně podpořit instalaci fotovoltaik a komunitní energetiku. A proti tomu v oblasti jaderné energetiky se tváříme, že jednou stavíme 4 velké jaderné reaktory, pak řekneme, že už počátkem 30. let zprovozníme modulární reaktor. Kde je koncepce?
V čem je hlavní problém?
Dnes naprosto chybí komunikace mezi průmyslem a Ministerstvem průmyslu a obchodu, respektive je nejhorší, co si pamatuji za svých 35 let praxe. MPO za poslední minimálně 2 roky nepředstavilo žádnou sektorovou strategii jak z hlediska technologického, tak i energeticky náročného pohledu a tím i potřeb zajištění energií v čase a kvalitě. Takže v podstatě nevíme, která odvětví jsou národní prioritou a jaká bude jejich energetická náročnost. Jsme pouze konfrontováni s dílčími projekty, byť jsou zabaleny do tzv “strategického rámce rozvoje“, jako jsou různé gigafactory apod. A tomu odpovídá kvalita dokumentů, jako je například vládou schválený „Národní klimatický plán“, který se předkládá Evropské komisi a jeho plnění se stane pro Česko závazné pod hrozbou sankcí. Přitom se jedná právě o technologicky, ekonomicky i organizačně nejnáročnější projekt, který nás bude stát stovky miliard korun. Výsledkem je, že nemáme jako Česká republika racionální plán plnění klimatických cílů a zajištění energetických potřeb.
Jaké z toho vidíte východisko?
Přes všechno řečené jsem stále optimista a řešení jsou možná. Ale podmínkou je, že se poměrně rychle zahájí racionální diskuse, modelování trendů a férových nákladů na platformě průmysl/energetika a stát přijme rychlá, konkrétní opatření na úrovni legislativní, regulatorní i investorské. Je nesmírně důležité, aby stát naslouchal hlasům průmyslu a energetiky.
NEMŮŽEME SE SPOLÉHAT NA DOVOZ
Energetiku významně rámují geopolitické spory. Změnila geopolitika radikálně vaše přemýšlení o evropské energetice?
Samozřejmě dochází k intenzivnějšímu propojení podnikání a geopolitických vlivů. Pro Evropu je to o to významnější, že je závislá nejen na dovozu primárních zdrojů, především ropy a plynu, ale i technologií, na kterých chce postavit transformaci energetiky, automobilového průmyslu a dalších oborů. Současná situace je navíc zvýrazněna třemi klíčovými faktory. Jednak umělou regulací trhu, především v oblasti ceny povolenky CO2, která během posledních 2-3 let vyrostla z ceny pod 10 eur na hladinu kolem 100 eur, což zvyšuje riziko dřívějšího odstavení baseloadových zdrojů na uhlí bez zajištění dostatečné náhrady stabilními zdroji, což potvrzuje i studie ČEPS-MAF (hodnocení zdrojové přiměřenosti – pozn. red.). Myslet si, že masivní instalace fotovoltaických nebo větrných zdrojů napříč Evropou bude stačit, je fatální chybou. Je zajímavé, jak některé státy začínají uvažovat o řešení deficitů dovozem. Ale bude odkud? Smutné je, že na to začíná spoléhat i Česká republika.
Druhým aspektem je fakt, že primární zdroje jsou dnes především v krizových oblastech a EU je významně závislá na dovozu z těchto regionů. A pro vnitrokontinentální státy, jako je Česká republika, je to ještě citlivější, protože do hry vstupuje i tranzitní závislost. Pokud to jde, měli bychom mít ošetřeny i dodávky pro období nedostatku energií nebo cenových výkyvů mimo naše území. I proto by naše energetická koncepce měla být budována jako energeticky vyrovnaná, což na druhou stranu není ta nejlevnější varianta, ale je řešitelná.
Jaký je třetí faktor?
Třetím faktorem je fakt, že Evropská unie nedokázala harmonizovat nebo alespoň koordinovat formu nastavení investičních a provozních podpor na unijní úrovni. Dochází tak k vytvoření nerovných podmínek jak v rámci národních trhů, tak i mezi jednotlivými členskými státy. Systém nastavení podpor pro obnovitelné zdroje je přímo ukázkový. Jak z hlediska prioritizace jednotlivých technologií, tak i za jakých podmínek a v jaké výši lze podporu získat. Standardním přístupem v EU je způsob aukce, kterou zástupci ČR nedokázali v případě nového KVET (mj. notifikace podpory pro teplárny – pozn. red.) dodnes v Bruselu notifikovat a na notifikaci stále čekáme bez viditelné snahy MPO to dokončit. Zde je ještě potřeba podotknout, že důležitým aspektem je i forma. Kdo a v jaké výši na obnovitelné zdroje přispívá. Takže když je např. německý průmysl osvobozen a český musí přispívat, je jasné, jaké to má na byznys dopady.
Jaký je přístup jednotlivých států?
Každý stát začíná uvažovat o své vlastní energetické bezpečnosti po svém a začíná se orientovat jednak na dostupné zdroje v jeho regionu, příkladem je masivní posilování v oblasti LNG terminálů, ale i úpravě mechanismů pro udržení stabilních zdrojů v provozu, jako jsou kapacitní mechanismy. Poslední diskuse o reformě trhu na úrovni EU vedle větší ochrany zákazníků nepřináší nic nového. Vrací do hry instrumenty, jako jsou dlouhodobé kontrakty (PPA) nebo tzv. „Contract for difference“, upravuje i nastavení kapacitních mechanismů. A zajímavé je, že v podstatě dává větší volnost členským státům, jak s nimi bude zacházet. Proto se budou muset hodnotit investiční projekty v závislosti na energetických prioritách v jednotlivých státech a jednat i na této úrovni o konkrétních nastaveních regulatorních mechanismů. Vidíme už dnes významné rozdíly v přístupech, a i racionálním nastavení. Příkladem může být Francie, kde už se začíná projevovat racionální vnímání energetických potřeb a možností, kdežto v Německu je zatím přístup spíše „chaotický“ než racionální.
KDE JSOU JASNÉ PODMÍNKY PRO JÁDRO?
Pokud se bavíme o třicátých letech, má smysl se zároveň bavit i o jádru? A pokud se podíváme na energetické strategie jednotlivých evropských států, zažíváme reálnou obrodu evropského jaderného programu?
Z pohledu ČR je až trestuhodné, jak se především z úrovně státu řeší další výstavba nových jaderných zdrojů. Pokud jsme se rozhodli, že jsou součástí našeho výrobního mixu, tak už se mělo dávno stavět. Protože s časem se může snižovat racionalita výstavby velkých zdrojů v kontextu celkové decentralizace energetiky. Navíc ztrácíme i schopnost takový zdroj postavit z hlediska kvalifikované pracovní síly, tak i potenciálu českých technologií. Evropa, a bylo to i vidět na projednávání reformy trhu, se v podstatě rozdělila na dva tábory: jaderný a protijaderný. Nenazýval bych to renesancí jádra, ale pro některé státy se jádro stává vedle plynových zdrojů jedinou dostupnou technologií pro zajištění stabilního výrobního zdroje. Očekával bych, že k termínu podání nabídek od dodavatelů na dostavbu (31. 10. 2023 – pozn. red.) by Česká republika měla mít vyřešenu notifikaci projektu u Evropské komise a hotový tzv CfD (Contract for Difference) nebo obecně finalizovaný vztah mezi státem a ČEZem jak z pohledu realizace investice, tak budoucího provozování zdroje. Ani jedno není, přestože se to řeší roky! Příkladem může být Polsko, kterému můžeme závidět „drive“, s jakým rozjelo svůj jaderný program a pokud udrží současné tempo, má velkou šanci vybudovat jaderné zdroje dříve než Česko. A to je pro nás smutné zjištění.
Jak dominantní roli bude mít ve třicátých letech plyn a dá se s ním při investičních záměrech počítat i za horizont roku 2040?
A to jsme zpátky u toho racionálního přístupu k energetické politice a dostupnosti komerčního využívání technologií. Plynové zdroje budou hrát klíčovou roli v nejbližších 10 letech a když si uvědomíme investiční cyklus v energetice, který je delší než 20 let, tak i ve 40. letech bude hrát plyn důležitou roli. Osobně vidím budoucnost ve využití vodíku, ale zatím to nevychází ekonomicky ani z hlediska potřebných objemů. Navíc Evropa si nastavila takové parametry pro různé barvy H2, že bez změny nastavené legislativy nebude ani v některých regionech vyrobitelný – konkrétně v Česku to považuji za selhání našich vyjednavačů v Bruselu.
Klíčová je i otázka dostupnosti plynu…
Evropa vybudovala a stále buduje dostatečný objem LNG, otázkou bude dostupnost plynu z východu, a především z Ruska. Celkově je plynu ve světě dost, a tak je vytvořen předpoklad pro jeho energetické využití za přijatelné ceny, které mají potenciál se pohybovat na nižší úrovni než dnes. I když právě z geopolitické situace je vidět, jak jsou trhy nervózní a citlivě reagují na každou situaci.
A i proto, že si toto uvědomuje většina států, tak je potřeba si zajistit dodavatelskou kapacitu pro výstavbu plynových zdrojů co nejdříve a vytvořit pro to podmínky. A tady je bohužel vidět, že česká vláda není schopna plnit ani své vlastní zadání z programového prohlášení, jako je například transformace českého teplárenství. Resortní ministerstvo naopak podmínky pro transformaci spíše komplikuje a neplní již přijaté předpoklady, než aby podpořilo transformaci, která byla mimochodem dobře nastavena. Česko si tím zvyšuje riziko nedostatku stabilních zdrojů energie, které jsou schopny plnit i službu akumulace přebytků z výroby fotovoltaik přes kombinaci výroby tepla a elektřiny.
DRAHÝ, ALE PERSPEKTIVNÍ VODÍK
Jak do toho zapadají obnovitelné zdroje?
Vždy se bude muset jednat o vyvážený výrobní mix v kombinaci intermitentní a stabilní zdroje. Ten poměr bude však v Evropě různý podle regionů a jejich potenciálu pro OZE. Asi bude jiný např. v Dánsku, kde jsou dobré podmínky využití větru s mnohem vyšším ročním využitím pro výrobu elektřiny než v ČR, a obdobně se můžeme dívat i na využití fotovoltaik např. v oblasti Středomoří. Důležitý bude i podíl velkých versus malých instalací OZE – myšleno využití v domácnostech. Tím se definuje i potřeba vybudování infrastruktury. To nejsou jen „dráty“, ale právě i dozdrojování na jednotlivých napěťových úrovních regulačními zdroji a akumulací. Pořád je to fyzikální systém, který má své zákonitosti a jejich nedodržování se trestá. Příkladem „přehřátého“ energetického systému může být příklad Holandska, kde mají zásadní problémy s bezpečností a spolehlivostí provozu elektrizační soustavy právě z důvodu masivního a nekontrolovaného rozvoje fotovoltaik bez dostatečné připravenosti síťové infrastruktury jak z hlediska propustnosti sítí, tak i regulačních a akumulačních zdrojů.
Už jste to trochu naznačil, ale je reálné už teď sázet na masivní využití vodíku – ať už bude mít jakoukoliv barvu?
Využití vodíku má určitě velký potenciál v budoucnu a upřímně nevím, jak blízké nebo daleké, ale určitě bych zdůraznil slovo v budoucnu. Přechod od malých pilotních projektů realizovaných na R&D platformách k plnému komerčnímu využití nebude ze dne na den, jak si někteří malují. Evropa si svazuje komerční využití nesmyslně nastavenými podmínkami jeho výroby včetně regionálního omezování různými limitními parametry, jako je např. podíl výroby z OZE. Výroba vodíku je energeticky náročný proces a celková účinnost výroby je tak velmi nízká, a proto dnes i velmi drahá. Určitě je nesmysl uvažovat o tom, že při dnešní ceně plynu by byl vodík konkurenceschopný zdroj energie. Je potřeba přenastavit podmínky definované ve směrnici EU a výrobu vodíku dostat do celkového výrobního řetězce využívajícího přebytky z OZE v době nadvýroby v kombinaci s provozem jaderných zdrojů tak, aby se výroba vodíku začala stávat ekonomicky zajímavou. Stejně ale doporučuji být zdrženlivý k předpokladu některých „expertů“, že vodík plnohodnotně nahradí plyn – je to dnes spíše naivní než racionální představa.
Evropa se tváří, že chce fungovat na vodík jako celek, ale opatření jsou stavěná tak, že si výrobu nebo dovoz musí zajistit každý členský stát sám. Tato skutečnost je z pohledu České republiky i Evropy tristní, protože nemá dostatečný potenciál pro vlastní výrobu a bude se tak muset orientovat na dovoz. A jsme opět v další závislosti na energetickém zdroji včetně dostupnosti a ceny. Evropská unie chce v podstatě dělat vodík jako OZE, tzn. formou revoluce rovnou do zeleného vodíku jen z obnovitelných zdrojů. Přitom v tomto případě by evoluční cesta dávala větší šanci na využití vodíku postupným přechodem a s využitím dostupných technologií a ekonomických nástrojů. Příkladem může být přimíchávání vodíku do plynových turbín.
CHCEME ŘIDITELNÉ ZDROJE
Co je třeba udělat, aby plánovaný zdrojový mix provozně zvládla elektrizační soustava? A sázíte v EPH na to, že zůstanou v záloze i uhelné zdroje?
Je to opět o tom, že k výrobními mixu a regulačním/akumulačním kapacitám, což nejsou jen baterky, bych měl primárně přistupovat především z pozice provozovatelnosti soustavy po celý rok. A musím při tom respektovat základní parametry, kterými jsou bezpečnost a spolehlivost. Ono není MW jako MW z hlediska fyzikálních vlastností a doby využití – takže když opustíme ideologická prohlášení a racionálně to spočítáme, pak dostaneme optimální výrobní mix s podmínkami pro provozování jednotlivých zdrojů, kde součástí může být i regulatorní opatření pro vypínání intermitentních zdrojů pro zachování bezpečnosti.
Strategickým záměrem EPH je postupný odchod od uhlí v horizontu roku 2030, který se bude lišit region od regionu a národních podmínek. Vždy budeme vyjednávat o podmínkách dalšího provozu uhelných zdrojů v závislosti na vývoji energetických potřeb a výrobního mixu v dané zemi.
Plynové ani uhelné zdroje bych nenazýval zálohou, jsou vždy v daném období nedílnou součástí výrobního mixu a musí mít definované technické i ekonomické podmínky pro provozování.
Podle některých analýz se nevyplatí pálit uhlí výrazně dříve než v roce 2030, co to reálně znamená pro provozovatelé těchto zdrojů a potažmo zákazníky? A je podle vás reálně, aby ČR obnovila debatu o kapacitních mechanismech pro uhlí?
To se může klidně stát, trh je teď velmi volatilní a každý regulatorní nebo legislativní zásah má vždy dopad. Důležité bude, jak se bude vyvíjet cena povolenky a jak Evropská komise přistoupí k regulaci ceny povolenky prostřednictvím MSR (Market stability reserve – pozn. red.). A to především v tom, kolik povolenek se z trhu odebere. Zásadní význam bude mít samozřejmě i cena plynu a vývoj spotřeby elektřiny. Reálně to může znamenat závislost na dovozu, a proto je potřeba být připraven na tuto situaci. A to se zatím v ČR neděje. Příkladem je už zmiňovaná transformace teplárenství, která měla být hotová nejpozději do roku 2030, ale právě proto, že ministerstvo průmyslu neplní nastavené podmínky pro tuto transformaci, tak je to nejisté. Přitom právě teplárenské zdroje transformované nejen na využití plynu, ale i odpadů a biomasy, mají potenciál dodat podstatnou část případně odpadlého výkonu.
Téma kapacitních mechanismů je opět typickým příkladem toho, jak ČR prohospodařila jalově čas, kdy měl být mechanismus pro ČR připraven a projednán s Evropskou komisí. Teď bude mnohem náročnější něco dojednat. Spíše bude alternativou využít některý z již schválených, ale rozhodně už to nebude optimální, a zdroje na uhlí podle pravidel EC nemohou být zatím zařazeny do kapacitních mechanismů.
Pokud se má nahradit uhlí, je třeba investovat už teď. Můžete přiblížit investiční plány skupiny a jak se rozhodujete, kam a do čeho jít?
EPH je již dnes na trzích, kde to dává smysl. A na každé lokalitě máme připravené projekty pro další růst skupiny. Samozřejmě struktura projektů je specifická pro dané regiony v závislosti na národních politikách, postupech a podmínkách jejich zavádění. Důležité jsou i výchozí podmínky, které máme. Především využití tzv. „brownfieldů“, kde máme připojení na energetickou infrastrukturu – elektřina, plyn a kvalifikovaný personál. Proto je jiná strategie například v Německu a ve Velké Británii, kde je trh již poměrně stabilizovaný a podmínky funkční. Asi nemá smysl jmenovat nějaké konkrétní projekty, ale dá se říct, že chceme investovat především do zdrojů, které jsou řiditelné a jsou schopné poskytovat regulační služby.
Tuzemská energetika už sice tvoří malou část portfolia skupiny, ale přesto, jaké plány máte s českými lokalitami?
V ČR je to především transformace našich teplárenských zdrojů, kde již máme některé projekty rozběhnuté a buď se posouvají do realizační fáze nebo probíhají finální jednání s dodavateli. Ale samozřejmě bude hodně záležet na tom, jak se český stát postaví k finálnímu nastavení podmínek pro české teplárenství. Zatímní přístup ze strany ministerstva je, jaký jsem popsal. Tedy špatný. A to může mít dost silný dopad na zásobování teplem pro téměř 3,5 milionu odběratelů napojených na teplárenské soustavy. Naším cílem bylo zajistit odchod od uhlí v ČR do konce roku 2030 při plném zajištění dodávek tepla za konkurenceschopné ceny.
Nedávno jste zprovoznili 3. blok na Mochovcích. Oddechl jste si? A chystáte se dostavět i 4. blok?
Jsem rád, že jsme v komerčním provozu. Teď bude prostor pro finální doladění a nastavení provozních parametrů na 3. bloku. A bude i více prostoru a kapacit pro dokončení 4. bloku, který je již postupně připravován pro zahájení zkoušek a testů v roce 2024.
Jak důležité je pro vás Slovensko i vzhledem k tomu, že sousedí s Ukrajinou? A uvažujete ve strategických plánech o investicích do ukrajinské energetiky?
Slovenská energetika je pro nás velmi důležitá. Netýká se to jen Slovenských elektrární, ale hlavně energetické infrastruktury, především té plynárenské, kde je samozřejmě spolupráce s Ukrajinou zásadní. Proto máme už dnes na Ukrajině rozběhnuté projekty.
Má smysl se bavit o možné roli Ruska v dlouhodobém horizontu evropské energetiky?
Dnešní situace je strašlivá, ale věřím, že válka na Ukrajině jednou skončí. A jako vždy po takovém konfliktu dojde k novému nastavení forem spolupráce. Rusko zůstane naším kontinentálním sousedem a bude se muset najít forma spolupráce na tomto rozhraní.
Petr Svoboda
#allforpower #allforpowerconference #allforpowernewsletter #afpoweragency
