Ilustrační foto (zdroj: Pixabay.com)
Bývalé Československo mělo v minulosti v oblasti jaderné energie dosti význačné postavení v rámci Východního bloku. Sovětský svaz rozjel rozvoj jaderné energetiky, ale pro projekty ve všech satelitních zemích kapacity jeho průmyslu a odborníků nestačily. Některé země navíc začaly hledat spolupráci na Západě, jako například Rumunsko, kde se stavěly kanadské reaktory CANDU. Sověti tedy hledali schopného partnera. Na Československo se obrátili i díky tomu, že již běžela spolupráce při vývoji reaktoru A1 a viděli, jak vysoká je úroveň českých firem, odborníků a vysokých škol.
Na konci 80. let min. stol. československý průmysl vyrobil 21 kompletů reaktorů VVER-440 (Česko, Slovensko, Maďarsko, Německo, Polsko) a tři VVER-1000 (Česko, Bulharsko /Rusko). Sovětský svaz měl pokrývat požadavky svazových republik a československé reaktory (VVER-440 V213 a VVER-1000 V320) měly sloužit v evropských satelitech. Význam výroby dokresluje Roman Zdebor, ředitel jakosti ve Škoda JS: „To bylo více, než vyrobila v době své největší slávy německá KWU.“
Otázka, která se dnes nabízí, zní: „Jsou české firmy dosud schopné postavit další jaderné elektrárny?“ Odpověď na ni hledal seminář probíhající během Jaderných dnů pořádaných ZČU v Plzni společně se Škodou JS a sdružením CENEN.
Karel Křížek, bývalý generální ředitel ÚJV Řež, soudí: „Tato pozice Česka byla udržena, což je vidět na tom, že radíme v zemích, které staví jaderné elektrárny, jako je Finsko, Turecko a další. Dále už jde pak ze strany českých firem spíše o dílčí subdodávky.“
Ztrácejí se naše kompetence?
Jednotliví řečníci se pak podívali na věc z různých úhlů pohledu. Většinou šlo o lidi, kteří byli zapojeni do výstavby českých a slovenských elektráren a zejména Temelína a mohou tedy dle svých zkušeností posoudit vývoj v českých firmách. Temelín je nejpodobnější tomu, co by se mělo v Česku stavět (Tím není myšlena konkrétní technologie, ale kontejnment, velikost výkonu ad.).
Karel Bíža, v době stavby Temelína ředitel EGP Praha, se zaměřil na projekční práce: „Čeští projektanti jsou v dobré věkové kondici, mají ve světě jméno a udržují si kompetence. To je možné například díky podpoře Turecka při licencování jaderné elektrárny, připomínkování dokumentace ve Finsku, podpoře Uzbekistánu při přípravě smluv a pomoci Egyptu s přípravou jaderné legislativy.“
Dodejme, že v těchto případech jde o činnosti s vysokou přidanou hodnotou a ne jen o dílčí subdodávky.
Další kapitolou, která je velmi diskutována, je přesné strojírenství a výroba rozměrných komponent. Roman Zdebor řekl: „Není důvod pochybovat, že by to český průmysl nezvládl, alespoň v oblasti výroby velkých a přesných komponent.“ Dokládal to i tím, že Areva (dnes Framatome, součást EDF) zadala výrobu vnitřních částí reaktorů EPR pro Olkiluoto-3 a Tchaj-šan-1 Škodě JS. „Šlo přitom o úplně nový projekt Arevy, který jí měl poskytnout reference pro další země. A přesto výrobu kritických komponent zadali do Česka,“ dokresluje Zdebor a dodává: „V Číně nám řekli: Víme o vás, s vaší dodávkou jsme spokojeni. A v Česku slýcháme, že české firmy nic neumí.“ Poznamenejme jen, že i nové bloky jaderné elektrárny Hinkley Point C budou mít vnitřní části reaktorů vyrobené v Česku.
Podobně se občas diskutuje výroba turbín. Pro jaderné elektrárny v bývalém Československu a v německé jaderné elektrárně Nord byly turbíny vyrobeny v Plzni a je otázka, jestli by české firmy zvládly turbínu i pro zhruba 1200 MWe blok.
A právě turbíny názorně ukazují, že se Doosan Škoda Power neodvolává jen na historii, ale že projektu rozumí a dokáže jej posouvat dál. Kvůli prodloužení životnosti parogenerátorů se řešila změna jejich chemického režimu. Měď musela ze sekundárního okruhu pryč, takže měděné kondenzátory byly vyměněny za titanové. Samotná výměna potom proběhla v rekordně krátké době během odstávky na výměnu paliva.
Jiří Fiala, ředitel globálního vývojového centra v Doosan Škoda Power, nepovažuje dodávku turbíny pro nové bloky za problematickou. Pro Dukovanskou lokalitu se bavíme o výkonu zhruba 1200 MW. Pro jihokorejský reaktor APR1000 by stačily lopatky o délce 48 palců, které používá Temelín a které firma dodala i do dalších zemí. Projekty VVER-1200 a AP1000 by vyžadovaly 56palcové lopatky. „Díky tomu, že jsme od dodávky pro Temelín získali další reference, by šlo v obou případech o ověřené komponenty bez použití prototypových řešení,“ dodává Fiala.
Nakonec se dostáváme ke komponentám, které české strojírenství nedokázalo vyrobit, a to k hlavním cirkulačním čerpadlům. Všechny české a slovenské bloky typu VVER používají čerpadla vyrobená v Rusku. Avšak Jiří Tomášek ze Sigma DIZ ukázal, že i v nich je patrná česká stopa, a to výrazná. V rámci dokončování 3. a 4. bloku Mochovců, proběhla repase a modernizace komponent již dodaných hlavních cirkulačních čerpadel a jejich uvedení do výrobního stavu. Tyto práce provedla právě Sigma DIZ ve spolupráci s výrobcem, ruskou společností
CKBM (součást Rosatomu).
Ani stavební část není obyčejná záležitost
Výstavba jaderné elektrárny je výjimečná i z pohledu vlastní stavby. Hlavní výrobní blok stojí na masivní základové desce, během stavby se musí manipulovat s velmi těžkými břemeny (vrchlík kontejnmentu váží přes 140 tun, tlaková nádoba reaktoru přes 300 tun), stavba vyžaduje montáž unikátních ocelových konstrukcí a kontejnment je předepnut pomocí 96 kabelů výjimečnou silou. I přes tuto náročnost se podařilo dosáhnout těsnosti kontejnmentu 1. bloku Temelína 10krát lepší, než bylo požadováno, a v případě druhého bloku 5,5krát lepší.
Václav Matyáš, bývalý ředitel divize Vodní stavby Temelín, říká: „V jaderně energetickém stavitelství neexistují technologie, které by nedokázaly české firmy zvládnout, byť s podporou výzkumu a vývoje. Byli bychom velice neradi, kdybychom skončili v roli pouhého subdodavatele.“ Jak poznamenal Petr Závodský, ředitel útvaru Výstavba jaderných elektráren ve společnosti ČEZ, podíl českého průmyslu by neměl být jen o částce, ale hlavně o náplni. Dílčí dodávky jsou sice dobrá věc, ale to, co naši zemi posune, jsou dodávky s vysokou přidanou hodnotou.
