František Krček
Když se stal František Krček na začátku roku generálním ředitelem plzeňské ŠKODA JS, určitě si představoval první půlrok ve funkci jinak. V rozsáhlém rozhovoru jsme se ho proto ptali, jak se změní jaderný průmysl vlivem pandemie a jak se v globálním jaderném byznysu uplatní strojírenské výrobky tradiční plzeňské společnosti. Co bude „Škodovka“ dělat, když se nakonec nový jaderný zdroj nepostaví a jak je vůbec český průmysl připravený na nový blok v Dukovanech.
Jak jste přežili dobu „covidní“?
V podstatě jsme vycházeli z opatření vlády s tím, že jsme leckde byli ještě přísnější. V samotné firmě jsme měli 25 procent lidí na homeoffice a to jak v plzeňských provozech, tak v malé míře i v Dukovanech, Temelíně a Mochovcích, kde také působíme. Samozřejmě na home-office byli zaměstnanci, u kterých to umožňuje charakter jejich práce. Konstruktéři, výpočtáři, obchodní a finanční úsek a další útvary.
Složitější situace byla ve výrobních provozech v Plzni, kde jsme nemohli přerušit práce. Stejně tak se objevily komplikace při vykonávání našich činností během odstávek jaderných elektráren Temelín a Dukovany, kde zajišťujeme servis zařízení primárního okruhu. Tam jsme museli zavést a respektovat přísná preventivní opatření. Jaderné elektrárny jsou součástí strategické infrastruktury státu a šíření infekce v těchto provozech by mělo velké dopady na jejich provozuschopnost. Společně s ČEZ jsme, tam kde to bylo možné, střídali dvě skupiny pracovníků ve 14denních cyklech. Vzhledem k tomu, že se nám potkaly odstávky na Dukovanech a v Temelíně v jeden čas, bylo to poměrně náročné, ale snažili jsme se provozovateli vyjít maximálně vstříc. S omezeními jsme se museli vypořádat také na Slovensku, kde se klíčovým způsobem podílíme na dostavbě třetího a čtvrtého bloku na JE Mochovce. Ani tam se práce nemohly zastavit. Nemohli jsme také plně využít našich kapacit, kdy si obvykle dle potřeby doplňujeme týmy na Slovensku a v ČR, vzájemná výměna byla při uzavření hranic prakticky nemožná. Vše jsme ale zvládli a za to patří mým kolegům veliký dík.
Jak vše dopadlo na firmu?
Náš obor má jistou setrvačnost, takže na tom nejsme jako obchody, restaurace, divadla, že bychom skončili ze dne na den. Nejsme na tom ani jako automobilky, které jedou „just in time“ a když jim nepřijde jeden náhradní díl, zastaví celou výrobu. Zachovali jsme kontinuitu procesů ve výrobě, v servisu i v inženýringu. V některých případech máme lehké skluzy ve vstupech do výroby a pak na konci procesů při přejímkách v zahraničí, ale na hodnocení dopadů je ještě brzy.
Takže jak to ovlivní byznys do budoucna?
Naši zákazníci jsou vesměs provozovatelé jaderných elektráren. Pokud COVID-19 bude mít negativní vliv na trh s elektrickou energií, může se stát, že se rozhodnou omezovat investiční plány. V tomto případě to na nás dopad mít může. Proto mluvím o té setrvačnosti. Možná, že za dva, za tři roky zjistíme, že je vypisováno méně investičních akcií, méně akcí na rekonstrukce zařízení jako reakce na dnešní situaci.
JEDINEČNÝ ZÁBĚR
Jaké jsou vaše letošní stěžejní projekty?
Když to vezmu po segmentech, působíme v oblasti inženýringu, servisu a výroby. A široký záběr je naše velká výhoda a nebojím se říct i jedinečnost.
Začněme inženýringem.
Máme dnes běžící projekty na rekonstrukcipolárních jeřábů a rekonstrukci zavážecích strojů na Ukrajině. Dále v Maďarsku na jaderné elektrárně Paks, kde děláme záměnu systému kontroly a řízení. Na Dukovanech pak provádíme záměnu podružných rozvaděčů – tedy elektročást. V Temelíně na sekundárním okruhu provádíme mimořádně náročnou výměnu separátorů.
Hlavním projektem v této oblasti je ale dostavba jaderné elektrárny Mochovce. Třetí blok je dneska ve stavu, že je zažádáno o povolení na zavezení paliva, což je jeden z hlavních milníků života elektrárny. To znamená, že dozorový orgán vezme stovky šanonů dokumentace, prostuduje je a řekne: „Ano, máte vše v pořádku, můžete zavést palivo do reaktoru a můžete se připravovat na spuštění jaderné reakce.“ Pokud půjde vše dobře, tak letos padne rozhodnutí na zavezení paliva a tím pro nás defacto končí práce na třetím bloku a přesuneme se na čtvrtý, kde by stejná fáze mohla nastat zhruba za 18 měsíců.
Servis jsou, předpokládám, hlavně práce při odstávkách?
Přesně tak. V České republice máme šest bloků, každý rok tak proběhne pět až šest odstávek, které slouží pro výměnu paliva. Během výměny paliva se musí provést tisíce servisních úkonů, které vychází z plánů preventivní údržby. Stejně jako jedete s osobním autem jednou za dva roky na technickou kontrolu, tak elektrárna a její zařízení má také předepsaný program kontrol zařízení s různými periodami. Navíc se dělají neplánované opravy, záměny zařízení a rekonstrukce. Teď jsme třeba například prováděli kontrolu tlakové nádoby reaktoru na Temelíně, což je asi nejkritičtější místo jaderné elektrárny. V podstatě každé zařízení na jaderné elektrárně se dá vyměnit. Bude to stát čas, bude to stát peníze, ale vyměníte ho. Ale ve chvíli, kdy přijdete o tlakovou nádobu, může se stát, že to znamená konec celého výrobního bloku. Takže kontrole tlakové nádoby zařízení se věnuje maximální pozornost. Pomáhá nám k tomu speciální manipulátor, který jsme jako ŠKODA JS sami vyprojektovali, vyrobili a provádíme i samotné kontroly. Mimo jiné na tomto případě je názorně vidět, jak naplňujeme naši strategii být aktivní jak v inženýringu, tak ve výrobě a servisu. Jen pro úplnost, tlaková nádoba reaktoru na Temelíně je v pořádku.
Čímž se dostáváme k výrobě.
Ve výrobě jsou pro nás klíčové kontejnery pro použité palivo. Máme vlastní design kontejnerů, dodáváme je na Temelín, budeme dodávat i na Dukovany. Dále vyrábíme pohony regulačních orgánů reaktorů VVER, na jaře jsme podepsali kontrakt na Ukrajině na jednu sadu pohonů. Máme i zajímavou zakázku pro elektrárnu ve Velké Británii Hinkley Point, což znamená, že se nezaměřujeme jenom na východní technologii VVER, ale zvládáme i další technologie.
Která z těch noh je vaším hlavním byznysovým tahounem?
Asi padesát procent výkonů dělá aktuálně inženýring, čtvrtinu výroba a zbylou čtvrtinu servis JE.
A v řeči čísel?
Loni jsme měli tržby ve výši skoro 4,7 miliardy a zisk před zdaněním 244 milionů. Zároveň jsme v loňském roce podepsali kontrakty ve výši 3,2 miliardy, což znamená, že jsme letos vytížení ze sta procent.
JAKO VÝMĚNA MOZKU V PRŮBĚHU ŽIVOTA
Kam bude směřovat váš zrak v dalších letech?
Co se týče nového byznysu, snažíme se v inženýringu uchytit na nových blocích, ať je to Finsko, Turecko nebo Maďarsko. Zajímají nás především systémy kontroly a řízení, protože tam máme velké zkušenosti. Dělali jsme kompletní obměnu na Dukovanech v podstatě za chodu elektrárny, což je unikátní projekt. Je to jako bychom vyměnili člověku mozek v průběhu života.
Ve výrobě má velký potenciál Indie a Ukrajina, kde je řada elektráren, které budou potřebovat obměnit zařízení. Počítalo se, že budou mít životnost třicet let, ale dneska jsou bloky schopné jet padesát i šedesát let. Samozřejmě si to vyžádá nutnost investic do obnovy jejich zařízení a v tom je právě naše příležitost.
A v servisu bude příští rok nové výběrové řízení na další 8letý kontrakt na údržbu zařízení primárního okruhu v Dukovanech a Temelíně. Pevně věřím, že budeme úspěšní a budeme mít práci až do roku 2029.
Servisujete jen české jaderné elektrárny?
Největší podíl máme opravdu v ČR, ale máme zákazníky v Maďarsku, Arménii, na Slovensku a na Ukrajině. Klíčová část je ale v Česku, kde se staráme o všech šest bloků.
Věříte, že bude i nadále docházet k prodlužování životnosti jaderných elektráren? A ptám se na to i v kontextu aktuální energetické politiky Evropy.
Já jsem o tom přesvědčen. A to z několika důvodů. Dnes odstavené bloky mohou jet technicky dál. Pokud státy, které se nyní rozhodly opustit jadernou energii, v budoucnu toto rozhodnutí přehodnotí, je technicky možné tyto bloky opět provozovat. Samozřejmě pouze v tom případě, že je nezačnou hned likvidovat. Druhou věcí je skladba výroby a spotřeby elektřiny. Pokud COVID něco ukázal, pak smysl energetické soběstačnosti. Chceme-li se zbavit spalování uhlí, což dává z hromady důvodů smysl, musíme ho něčím nahradit. Spoléhat se na to, že se někde v Severním moři roztočí větrník, je pěkné v dobách „míru a dostatku“. Ale podívejte, jaká situace nastalo na začátku COVID v oblasti ochranných pomůcek. Státy na svém území zadržovaly dodávky, byl zákaz jejich vývozu. A nedělejme si iluze, že v oblasti dodávek elektrické energie by tomu bylo jinak. Proto bychom všichni měli tlačit na zodpovědné politiky a manažery, aby energetická soběstačnost nebyla jenom marketingovým heslem. Přeneseno do energetiky, nevidím jinou cestu než prodlužování životnosti a plánování výstavby nových jaderných zdrojů.
Jak vnímáte rozhodnutí státu, že pokračuje v plánování výstavby nového bloku v Dukovanech?
Ve světle výše uvedeného je to nutnost, chceme-li si po roce 2045 udržet stejnou kvalitu života jako dnes.
KLÍČOVÉ MOCHOVCE
Jaká je dnes vlastně atmosféra v jaderném oboru?
Jsou tady lidé, kteří tvrdí, že v roce 2002 nastala doba temna jaderného průmyslu v České republice. Najel se druhý blok Temelína a od té doby nic. Vnímám to úplně jinak. Vystudoval jsem jádro, pracuji celý život v jaderném oboru a měl jsem štěstí, že jsem se aktivně účastnil spouštění Temelína a vím, co se dělo potom. My si držíme obrovskou znalostní databázi. Firmy, které se účastní rekonstrukcí a servisu elektráren, v nich mají svůj zdroj know-how. A teď nemluvím pouze o společnosti ŠKODA JS.
Druhým obrovským zdrojem zkušeností a znalostí jsou Mochovce. Když půjdete po Mochovcích, narazíte na zařízení firem ŠKODA JS, Sigma Group, I&C Energo, Doosan Škoda Power, atd. Vše firmy s českým zázemím, které se budou ucházet i o výstavbu tady v Čechách.
My jako Česká republika opravdu patříme mezi velké jaderné mocnosti v dobrém slova smyslu. Dukovany i Temelín jsou sice sovětským projektem, ale jsou to české elektrárny. Když půjdete po elektrárně, drtivá většina zařízení má na sobě napsáno „made in Czechoslovakia“. Včetně zařízení primárního okruhu. Ano, najdeme tam i zařízení „made in USSR“ a další země. Ale to hlavní, stěžejní zařízení, je vyrobeno v Čechách. Což samozřejmě provozovateli dalo jedinečnou příležitost využívat znalosti průmyslu, který elektrárnu v podstatě postavil, spustil a teď ji dokáže i servisovat.
Jak se projevuje taková výhoda v praxi?
Když nastane technický problém, ředitel elektrárny zvedne telefon a zavolá mně, nebo třeba kolegům do Doosan Škoda Power, a problém se za hodinu začne řešit. My jsme si jaderné elektrárny v Čechách opravdu vyrobili, postavili, zprovoznili a dnes si je jako Češi i provozujeme. Máme co nabídnout.
Nesdílíte obavu vládního zmocněnce pro jadernou energetiku Jaroslava Míla, že počet odborníků v jaderném průmyslu prostě bude malý na to, aby se postavil nový zdroj?
Já tomu rozumím. Na druhou stranu, podívejte se na historii jaderné elektrárny A1 v Jaslovských Bohunicích. V roce 1956 padlo v tehdejším Československu rozhodnutí, že začneme budovat jaderné elektrárny. V roce 1958 byla zahájena její výstavba a v roce 1972 byla uvedena do provozu. To znamená, že byla spuštěna 14 let od začátku prací, s tím, že se v podstatě začínalo na zelené louce. Naší výhodou je, že nestartujeme z nuly. Když jsem v roce 1996 nastoupil po vysoké škole na Temelín, znal jsem teoreticky primární okruh, reaktor, uměl jsem ho namalovat, ale o elektrárně jsem nevěděl skoro nic. Ale byli tam kolem nás mladých zkušení kolegové, kteří spouštěli Dukovany, předtím Mochovce, Bohunice a učili jsme se od nich. A já jsem prostě přesvědčený, že pokud dostane obor perspektivu, pak bude pro mladé lidi zajímavý. A my, kterým je dneska padesát a zažili jsme spouštění Temelína a Mochovců, jsme schopni kolem sebe mladé nabalit. Perspektivu pro naše případné nové kolegy ale dělá rozhodnutí o výstavbě nového bloku. To je klíč pro budoucnost jaderného oboru.
Přežije bez nového bloku?
Jaderný obor přežije, ale je to o kvalitě života. Bavili jsme se o výstavbě, o spouštění, provozování, ale po tom provozování nastává i fáze vyřazování. A ono to není tak, že elektrárnu prostě zhasnete, jako když zavřete jiný klasický provoz. Musíte se o ni ještě dalších x let zajímat. Musíte ji rozebrat, ekologicky zlikvidovat, fragmentovat, což jsou mimochodem projekty, kterých se již nyní účastníme.
Pomyslná čtvrtá noha?
I decommissioning je byznys. Demontovali jsme v Jaslovských Bohunicích parogenerátory, máme za sebou demontáž tlakové nádoby reaktoru a navazujeme spolupráci v Německu. Technici ale vždycky budou raději budovat než bourat. Každopádně český jaderný průmysl má před sebou minimálně 25, 30 let života, i kdyby se tu nic nestavělo. Protože o to větší bude tlak na prodlužování životnosti stávajících bloků. Ale jak jsem již říkal, je to o kvalitě života. Je rozdíl realizovat projekty v řádu jednotek miliard nebo desítek.
NESTAT SE OTROKEM JEDNOHO KONTRAKTORA
Jaké zkušenosti si můžeme vzít z Hinkley Point nebo Pakse?
Já si nepřipadám natolik erudovaný, abych říkal, co se na obou projektech dělalo dobře nebo špatně. Ale znám Mochovce a myslím si, že když se stavba rozdrobí mezi hodně drobných dodavatelů, není to úplně šťastné. Na druhou stranu model, v němž dám vše jednomu kontraktorovi tzv. na klíč, a pak se nemusím, zjednodušeně řečeno, o nic starat, je zpočátku projektu pro investora relativně pohodlný, ale postupem času se mu to začne negativně vracet. Model, kdy se velký kontrakt rozdělí na pět, šest oblastí, je pro český průmysl určitě přínosnější.
A všechno si to odřídí ČEZ?
Ve spolupráci s generálním dodavatelem jednotlivých dílčích celků. Je to pracnější, ale na druhou stranu díky tomu zůstane v ČEZ obrovská znalost a nebude v budoucnu závislý na jednom kontraktorovi a jeho vazbách. Protože co si budeme povídat. Byznys nekončí tím, že elektrárnu spustíte a odejdete. Každý kontraktor se bude snažit, aby měl výsadní postavení i za provozu a provozovatel za ním musel chodit co nejčastěji a draze si kupovat služby.
Jak se díváte na malé modulární reaktory (SMR)?
Samozřejmě nejsme slepí a situaci analyzujeme. Osobně jsem ale malinko skeptický, že by modulární reaktory byly náhradou za „velkou“ energetiku. Umím si je představit na Aljašce, na Sibiři, kde je např. velký těžební provoz a velké zdroje jsou daleko. Ale představa, že místo jednoho klasického bloku postavím dvanáct sto megawattových… No, nevím. Jsem přesvědčený, že vyjde pro investora lépe postavit jeden velký blok než dvanáct malých vedle sebe. A co se týče výstavby SMR na více místech. Umíte si představit, že by někdo přišel s projektem, že ke každému krajskému městu postaví jednu jadernou elektrárnu a výtopnu, byť relativně malého výkonu? Když dnes je jednotlivec schopen zablokovat dálnici na několik let?
Byznysově to tedy pro vás zatím zajímavé není?
Co není, může být. Pořád jsme fabrika, která umí vyrábět do jádra, která umí vyrábět jak podle východních, tak podle západních norem. Naši lidé v sobě mají určitou kulturu. Není to prostě tak, že když budete firma, která vyrábí např. ocelové konstrukce, že si najednou řeknete, že začnete dělat do jádra. Tak to prostě není. Potřebujete lidi, kteří přemýšlejí na úrovni „safety first“. Svoje místo bychom si našli.
Říkal jste, že když nebude nový zdroj, budete demontovat. Co třeba příležitosti v plynu?
Musím přiznat, že se díváme po projektech, které jsou spojené s výstavbou malých plynových elektráren. Vycházíme z toho, že nový jaderný zdroj nemusí být nebo bude příliš pozdě na to, abychom přežili jen z jádra. Zároveň máme skupinu špičkových odborníků na Mochovcích, které nechceme ztratit. Ideální scénář by byl, že se po najetí čtvrtého bloku naši kolegové vrátí a budou pracovat na přípravě nového jaderného zdroje. Již teď je ale evidentní, že určitá prodleva mezi spuštěním Mochovců a zahájením výstavby v Dukovanech bude. Jestli bude dva roky, čtyři roky, pět let, je otázka. A pokud se v Evropě vystaví jádru stopka, pak přes všechny proklamace o snižování CO2 nám tady v kotlince nezbude jiná varianta než ve větší míře začít využívat plynové zdroje. Jestli budeme chtít zůstat v energetice, tak se kromě servisu a rekonstrukcí jaderných bloků a jejich následného vyřazování musíme přeorientovat na projekty v oblasti výstavby plynových elektráren.
ZROZEN PRO JÁDRO
Jak dlouho jste ve ŠKODA JS?
Dvanáct let.
Měl jste jádro a průmysl v rodině?
Průmysl v rodině máme. Táta dělal celý život ve Vítkovicích a když jsme se na prvního máje chodili jako děti dívat, kde tatínkové pracují, nakoukli jsme i do haly, kde byla výroba pro jaderné elektrárny. Zatímco v „normálních“ halách byl malinko nepořádek, na jaderce bylo čisto jako na operačním sále. Dokonce se tam tehdy dělaly parogenerátory pro Temelín, takže to byl můj první kontakt s jádrem. Po základní škole jsem nastoupil na strojní průmyslovku, takže tím mé další působení bylo dané. Po maturitě jsem šel do Brna na Vysoké učení technické. A po třetím ročníku, kdy jsme si vybírali konkrétní katedru, jsem si zvolil energetiku.
Kolik vás na energetice bylo?
Ve čtvrtém ročníku nás bylo čtrnáct a všichni jsme se učili dohromady klasickou i jadernou energetiku. Během čtvrtého ročníku jsme se měli rozhodnout, jakou cestou se vydáme. V té tobě chtěl jít na jádro jenom jeden spolužák, protože bydlel kousek od Dukovan. Zbytek preferoval klasickou energetiku. Uvědomme si, že byl rok 1994 a kdo by si tenkrát vsadil na dostavbu Temelína. Já jako rodilý Ostravák jsem se viděl spíš v Dětmarovicích na uhelné elektrárně, ale měli jsme úžasného pana profesora Františka Dubšeka, který nás do jádra doslova zbláznil. Takže do pátého ročníku nás na jádro nastoupilo nakonec sedm. Po vojně jsem váhal mezi Dukovany a Temelínem, který mi ale po zvážení všech možností vyšel jako perspektivnější varianta. Nastoupil jsem tedy jako zaměstnanec ČEZ na Temelín, kde jsem měl jedinečnou příležitost zažít výstavbu i uvádění jaderného bloku do provozu. No a po dvanácti letech jsem pak přešel ke ŠKODA JS.
