Mnoho povyku pro nic? Aneb co přineslo COP26 v Glasgow

Globální klimatický summit OSN ve skotském Glasgow skončil 12. listopadu 2021 dohodou (Glasgow Climate Pact) téměř 200 států. Za úspěchy dvoutýdenní konference, vyjma schválení dohody, lze dále považovat přijetí závazku ohledně snížení emisí metanu, regulace odlesňování, financování uhlí nebo dokončení pravidel pro obchodování s uhlíkem. Velkým benefitem celé konference je skutečnost, že po celou dobu jejího trvání jsou nejenom stránky médii zaplněné informacemi spojenými se summitem a obecně s problematikou snižování emisí skleníkových plynů.

Na druhou stranu řada klimatologů, právních expertů, politiků a dalších tvrdí, že konečná dohoda z Glasgow nevede k žádoucímu pokroku a neřeší závažnost aktuální situace. Shrnutí toho nejdůležitějšího z této akce nabídla také aktivistka Greta Thunberg a bylo až překvapivě stručné: „bla bla bla“. Jak moc jsou účastníci summitu odtržení od reality a jsou aspoň nějaké ambice dosažitelné? To na příkladu několika témat objasní následující řádky.

MANTRA 1,5 °C

Již od Pařížské konference v roce 2015, neli ještě dříve, se intenzivně řeší snaha zamezit navýšení teploty o více než 1,5 °C ve srovnání s obdobím průmyslové revoluce. Tato ambice byla hojně diskutována také v Glasgow. Mitigaci, respektive zmírňování dopadů na změnu klimatu, se věnuje rovněž závěrečná dohoda. Z jednotlivých odstavců mimo jiné vyplývá, že úsilí o omezení zvýšení teploty nad 1,5 °C nadále přetrvává. Toto omezení však vyžaduje velmi rychlé a výrazné snížení emisí skleníkových plynů, včetně snížení globálních emisí oxidu uhličitého o 45 % do roku 2030 ve srovnání s rokem 2010. Následně okolo poloviny tohoto století by měly být globální emise nulové. Přičemž právě toto desetiletí je označeno jako kritické a je vyžadována urychlená reakce v rámci snižování emisí.

Zde je žádoucí se pozastavit. V souvislosti s výše zmíněnými ambiciózními cíli, je vůbec tato často omílána mantra stále dosažitelná? Nejnovější analýzy to vylučují. Při vyhodnocení aktuálních národních klimatických cílů 192 států se předpokládá navýšení globálních emisí skleníkových plynů o přibližně 16 % do 2030 ve srovnání s rokem 2019. Toto navýšení by mohlo vést k nárůstu globální teploty o přibližně 2,4 až 2,7 °C. Britský předseda COP26 Alok Sharma se však stále nevzdává, byť uvádí, že má tato snaha pouze slabý pulz.

Nejenom, že aktuální národní klimatické cíle příliš nekorelují se snahou omezit zvýšení teploty nad 1,5 °C, proti této snaze jsou také data. Přestože nelze predikovat budoucnost na základě dat minulých, zpomalení nastaveného trendu se jeví jako obtížně realizovatelné, natož pak jeho změna. Vývoj globální produkce emisí CO₂ od roku 1970 do 2020 ukazuje obrázek 1. Signifikantní je zejména navýšení produkce v Číně, kde se od roku 2000 do 2020 produkce emisí CO₂ ztrojnásobila. Globálně od roku 1970 do 2020 vzrostla produkce těchto emisí z 16 na 36 mld. tun. Nutné je také dodat, že k meziročnímu poklesu došlo pouze mezi roky 1980 až 1982, v roce 2009 a potom také mezi roky 2019 až 2020. Tento poslední pokles ovšem není důsledkem globálních klimatických politik, ale stejně jako předešlé poklesy se jedná o důsledek světové krize – v tomto případě covidové.

Přání o naplnění výše zmíněného cíle poklesu emisí CO₂ o 45 % ve srovnání s rokem 2010 ilustrují fialové sloupce (průběh je lineární). Za takových okolností by muselo každoročně dojít k poklesu o 1,7 mld. tun CO₂, což je jen těžko realizovatelné. Navíc, jak už bylo výše řečeno, dle dostupných analýz se v budoucnu očekává další navýšení produkce emisí a nikoliv pokles. Nelze tedy předpokládat, že se povede zamezit zvýšení teploty nad 1,5 °C.

UHLÍ V HLAVNÍ ROLI

Velkou pozornost získal článek 36 zmíněné dohody. Vyzývá všechny smluvní strany, aby urychlily vývoj, zavádění a šíření nových technologií a přijímání politik přechodu na nízkoemisní energetické systémy, včetně urychlení výroby čisté (bezemisní) energie a opatření pro energetickou účinnost. Toto je obvyklá rétorika, která nepředstavuje nic nového. Odstavec však dále pokračuje tím, že by mělo dále dojít ke zvýšení úsilí o postupné ukončování využívání uhelné energie a postupné zrušení neefektivních dotací na fosilní paliva. Celý paragraf je pak zakončený tím, že by mělo dojít na poskytování cílené podpory nejchudším a nejzranitelnějším v souladu s vnitrostátními okolnostmi a uznání potřeby podpory pro spravedlivý přechod.

Zastavme se nyní u uhlí, to představuje novinku. Je to poprvé, co je v rámci mezinárodní smlouvy zmíněno, že bychom měli omezit, v tomto případě postupně ukončit, spalování nějakého fosilní paliva. Nutno dodat, že chybí horizont, ke kterému by tato změna měla nastat. Pro srovnání, Pařížská dohoda se pouze omezovala na potřebu snižovat emise skleníkových plynů.

Také v tomto případě nás nečeká nic jednoduchého, protože jsme na spalování uhlí značně závislí, dokonce více, než si řada z nás připouští. V roce 2019 měla pevná fosilní paliva (zejména tedy uhlí) podíl 27 % na globální spotřebě primární energie a množství spotřebované energie z uhlí má spíše prorůstovou či stagnující tendenci – rozhodně jeho spotřeba neklesá. Jak ukazuje obrázek 2., globální spotřeba primární energie mezi roky 1971 až 2019 vzrostla z 232 tis. PJ na 610 tis. PJ a samotná spotřeba uhlí se navýšila z 60 na 162 tis. PJ. Pro srovnání, ČR spotřebovává přibližně 1,8 PJ veškeré energie. Za zmínku také stojí navýšení spotřeby OZE z 29 na 85 tis. PJ, ovšem v rámci relativních hodnot je to pouhé navýšení z 12,6 na 14 %.

Obdobná situace je také v rámci výroby elektrické energie. Zbavit se uhlí ani zde nebude jednoduché a bude to běh na dlouhou trať – rozhodně delší, než by si účastníci konference přáli. Obrázek 3. ukazuje globální výrobu elektřiny od roku 1971. Na první pohled je patrné značné navýšení celkové výroby, a tedy i spotřeby této komodity za posledních pět dekád. Z uhlí je na globální úrovni vyrobeno přibližně 35 % elektřiny, což odpovídá 10 tis. TWh (pro srovnání v ČR bylo z uhlí v roce 2019 vyrobeno okolo 37 TWh a v sousedním Německu 160 TWh elektřiny). Celkově mají fosilní paliva přibližně dvoutřetinový podíl na globální výrobě elektřiny. Na OZE připadá přibližně čtvrtina a zbytek doplňuje jádro.

OSAMOCENÁ EVROPA

EU byla na konci roku 2019 prvním, kdo se veřejně přihlásil k dosažení klimatické neutrality do roku 2050. Postupem času přibývali další, i když ne vždy klimatická neutralita cílila ke stejnému horizontu. Hned úvodem konference v Glasgow indický premiér Módí představil plány pro dosažení klimatické neutrality do roku 2070. Součástí byl také slib, že do roku 2030 bude Indie produkovat 50 % obnovitelné elektřiny a také ke stejnému horizontu zredukuje své emise CO₂ o jednu miliardu tun. Prohlášení sklidilo velmi pozitivní ohlas, otázkou však je, nakolik je proveditelné.

Proklamované snížení emisí CO₂ o jednu miliardu představuje v případě Indie pokles emisí do roku 2030 o 42 % ve srovnání s rokem 2020 (za rok 2020 Indie vyprodukovala 2,4 mld. tun CO₂), což v případě rozvojové země bude jen těžko proveditelné. Jako nerealizovatelný se jeví také cíl pro podíl OZE na výrobě elektřiny, k roku 2020 produkovala Indie pouze 20 % elektřiny z OZE.

Je nutné si proto klást otázky, jak moc se jednotlivé státy omezují na obecné proklamace v rámci dlouhodobých horizontů a jak moc myslí stanovené cíle vážně. V případě EU se lze domnívat, že to současná vládní garnitura v Bruselu myslí vážně. Jak vážně to však myslí Čína s klimatickou neutralitu do roku 2060? To stejné platí pro cíl USA do 2050, Ruska do roku 2060 nebo Japonska do roku 2050. Obrázek 4. nenabízí příliš mnoho optimismu, který ukazuje emise v relativních hodnotách.

Pokles emisí CO₂ od roku 1990 o 31 % zaznamenala EU27 a k podobnému poklesu, pro některé možná i překvapivě, došlo i v Rusku. V USA ve sledovaném období emise CO₂ spíše stagnují. Naopak výrazné, násobné navýšení je patrné v případech Číny a již zmíněné Indie. V případě sumy zbylých zemí došlo k navýšení emisí CO₂ o přibližně 60 %, a to nezapomínejme, že pokles mezi roky 2019 a 2020 je způsoben covidovou krizí. Položme si zmíněnou otázku ještě jednou, opravdu to myslí jednotlivé země s dosažením klimatických cílů vážně, nebo je to jen verbální cvičení sloužící k uchlácholení části společnosti?

ZÁVĚRY

Rozhodně nejsme schopni dosáhnout omezení zvýšení teploty nad 1,5 °C ve srovnání s průmyslovou revolucí. Optimistickým úhlem pohledu počítejme s navýšením o 2 °C, může to být však i více.

Celospolečenská závislost na fosilních palivech je vyšší, než si řada decision makerů a část společnosti připouští. Při pohledu na globální spotřebu primární energie má uhlí podíl 27 %. Sumární podíl všech fosilních paliv na spotřebě primární energie je 81 %! I přes zvýšení úsilí a zpřísnění cílů je vysoce nepravděpodobné, že se podaří během jedné dekády změnit trend, který trvá desítky let.

Pokud se povede zredukovat závislost na spalování uhlí, pořád bude třeba nahradit více než 50 % zbylé energie z ropy a zemního plynu. Přitom tempo rozvoje OZE ani zdaleka nedosahuje potřebné rychlosti pro nahrazení této energie.

U výroby elektřiny, kde jsme navíc schopni velmi efektivně integrovat obnovitelné zdroje, je podíl fosilních zdrojů přes 60 %. OZE jako takové mají podíl pouze okolo čtvrtiny.

Summit v Glasgow končil tím, že příští rok budou předloženy nové, přísnější cíle do roku 2030 a také dlouhodobé strategie, které napomohou dosažení klimatické neutrality. Je otázkou, jestli bezbřehé navyšování ambicí v otázce klimatu má smysl, když nejsme schopni plnit ani stávající závazky a šance pro naplnění přísnějších cílů má s realitou pramálo společného.

Matěj Hrubý