Rozhovor s Jaroslavem Mílem: Česká energetika musí být připravena i na hrozby hybridní války

publikováno:
Jaroslav Míl, bývalý generální ředitel ČEZ a vládní zmocněnec pro jadernou energetiku (foto: Rastislav Suchý) Jaroslav Míl, bývalý generální ředitel ČEZ a vládní zmocněnec pro jadernou energetiku (foto: Rastislav Suchý)

Energetickou bezpečnost musíme zajistit nejen v době míru, ale také v době hybridních konfliktů i války v blízkosti našich hranic, kdy se bezpečnostní hrozby stupňují. „Základním parametrem tedy musí být bezpečnost v krizových stavech, v době bez propojení s okolními energetickými soustavami, nebo v době, kdy se okolní trhy nebo evropský trh z jakýchkoliv důvodů hroutí,“ řekl v rozhovoru pro All for Power Jaroslav Míl, bývalý generální ředitel ČEZ a vládní zmocněnec pro jadernou energetiku. Jaroslav Míl vysvětlil svůj postoj i k dalším aktuálním tématům – jak si představuje fungování státního obchodníka s energiemi, proč by rozdělení ČEZ nevedlo k nižším cenám elektřiny, proč jsou v energetice důležité dlouhodobé kontrakty a jaké mohou být v Česku vyhlídky malých modulárních reaktorů.

Zastáváte názor, že k nízkým cenám elektřiny nevede zestátnění nebo rozdělení společnosti ČEZ, ale funkční státní obchodník. Upozorňujete, že taková státní společnost měla vzniknout už podle zákona z léta 2021. Tehdy se počítalo s tím, že bude nakupovat elektřinu z nízkoemisních zdrojů. Loni pak zaznívaly úvahy o nákupu elektrické energie z různých zdrojů pro státní podniky a státní či krajské instituce. Jak to vidíte vy?

Nákup pouze pro státní a krajské instituce byl představou ministerstva průmyslu a obchodu. Tehdy i dnes jsem přesvědčen, že by to bylo nedostatečné. Státní obchodník by měl nakupovat elektřinu pro každého, kdo bude mít zájem. Osobně bych využil toho, že budu mít smlouvu se státním obchodníkem na dodávku elektrické energie za stabilní cenu na delší časové období, ať se na trhu děje, co se děje. Dnes se může zdát někomu výhodné, když platí za silovou elektřinu spotovou cenu kolem čtyř korun za kilowatthodinu a je to pod vládním stropem. Před několika měsíci ji ale v určitých okamžicích měl třeba za 11 nebo i 14 korun. Kdyby stát vykoupil elektrickou energii, kterou ČEZ už dřív nabídl a prodal na trhu, a to ve formě bilaterálních smluv za průměrnou cenu 2,60 koruny na celý rok 2023, nemusely se dělat cenové stropy a daň z mimořádných zisků.

Není to tak dávno, co se mohla i tato částka zdát vysoká…

Málokdo by asi byl v té době ochoten podepsat smlouvu na deset let za 2,30 koruny/kWh silové elektřiny plus dejme tomu zohledněnou průmyslovou inflaci, která by se například projevovala s ročním zpožděním. Mnozí by si říkali, že silová elektřina může být také za 1,50 koruny a že pak budou tratit. Řada spotřebitelů proto šla k levnějšímu dodavateli s větším rizikem a stát je pak zachraňoval, což je vlastně absurdní. Vzhledem k tomu, co jsme zažili v posledních měsících, se už podobné kalkulace jeví jinak. Vznik státního obchodníka ostatně předpokládá zákon o opatřeních k přechodu k nízkoemisní energetice – stát vykupuje elektřinu, protože financuje výstavbu elektrárny za podmínek, které realizaci takového projektu umožňují. A protože jsme na evropském trhu, bude ji dál prodávat. Vykoupí tedy silovou elektřinu například za 50 eur za megawatthodinu a prodá za 90 eur. Rozdíl ve výši 40 eur může spotřebitelům, ať už domácnostem nebo průmyslu, poskytnout jako dobropis k faktuře – všem spotřebitelům, kteří od něj elektřinu odeberou. Druhá možnost je, že státní obchodník půjde na trh a sdělí svoji poptávku, například o objemu výroby 35 terawatthodin ročně na příštích pět, deset let. Stát má přitom na trhu silné postavení jako největší spotřebitel, taková příležitost k prodeji se bude dominantnímu výrobci v naší obchodní zóně těžko odmítat. Elektřinu odebírají státní podniky, železnice, státní instituce, nemocnice...

Stát by elektřinu kupoval od společnosti ČEZ nebo i od jiných firem? Ptám se, protože zaznívaly námitky, že výkup jenom od jedné firmy by narušoval hospodářskou soutěž…

Státní obchodník by mohl nakupovat od kohokoliv. Musí ale nakoupit transparentně a pro spotřebitele výhodně. Stát je dominantní spotřebitel a ČEZ je dominantní dodavatel. Oba dva musí respektovat zákon o hospodářské soutěži.

Co vás vede k přesvědčení, že zestátnění elektráren by nízké ceny elektřiny nepřineslo?

Stále platí evropská i česká legislativa, která předurčuje způsob, jakým můžete nebo spíše musíte prodávat elektřinu na trhu. I když stát bude vlastnit výrobní zdroje, musí prodávat elektřinu transparentním způsobem a tak, jak je legislativně určeno. K cíli nízkých cen vede funkční státní obchodník s elektrickou energií. ČEZ prodal za průměrnou cenu 2,60 Kč/kWh a během pár měsíců se z toho stalo 9 až 10 korun. To se státnímu obchodníkovi asi těžko stane, protože nenakupuje za účelem zisku a co nejvyšší ceny, ale s cílem zajištění nejnižší ceny dodávky pro spotřebitele. Když už bude mít extra zisk, tak jej přenese formou dobropisu spotřebitelům. Ubude prostor pro řadu komoditních hráčů nebo finančních institucí spekulujících s elektrickou energií jako s finančním instrumentem.

Domníváte se, že výstavbu nových jaderných zdrojů by měla realizovat stoprocentně státní společnost? Jak toho případně dosáhnout?

Jednoznačně ano. Vykoupení minoritních akcionářů či rozdělení ČEZ s tím vůbec nesouvisí. Stát má trojstrannou smlouvu se společností Elektrárna Dukovany II a společností ČEZ jako mateřskou firmou. Stát si tak může kdykoliv celou společnost Elektrárna Dukovany II s výstavbou pátého jaderného bloku odkoupit, včetně pozemků, zaměstnanců a veškerých smluv. Pro stát by to dnes vyšlo na nízké jednotky miliard. Odhaduji na přibližně 4,5 miliardy korun. Navíc bude mít celý proces výběrového řízení pod přímou kontrolou. Pokud bude s tímto krokem váhat, za sedm let může za stejnou společnost zaplatit možná více než 30 miliard korun. K tomu je třeba dodat, že daňoví poplatníci mají fakticky financovat stavbu pátého bloku z více než 95 procent, ale výnosy zůstávají především v ČEZ. Mimo jiné i proto by měl stát v nejkratší možné době k odkoupení přistoupit.

DLOUHODOBÉ KONTRAKTY

V době energetické krize se i Evropská unie vrátila k diskusím o významu dlouhodobých kontraktů na dodávky energií. Na druhé straně zaznívaly obavy, že příliš vysoký podíl takových kontraktů by mohl mít nepříznivé dopady na trh. Co si o tom myslíte?

Ve skutečnosti by se vůbec nic strašného nestalo, naopak. Přestal by fungovat spotový trh pro spekulativní hráče. Vrátili bychom se k tomu, co už tady bylo a co tady bude muset být i v budoucnu. Opravdu se zdálo, že si v době energetické krize mnozí v Evropě význam dlouhodobých kontraktů uvědomili. Obávám se ale, že už je to přešlo. Zase častěji slyšíme, že vlastně nejsou nutné. Údajně se ukázalo, že trh je funkční a že šlo jen o jeho dočasnou distorzi. Jenže my potřebujeme, aby trh fungoval i právě v době krizí. Nemůžeme ignorovat, jak se v posledním roce zhoršila bezpečnostní situace v Evropě.

Co říkáte argumentu, že spotový trh je tady proto, aby vyrovnával momentální poptávku a nabídku?

Souhlasím, ale jeho podíl může být výrazně menší než dnes. V Česku například vše směřuje k tomu, že stát, což znamená spotřebitelé, bude financovat plynové, obnovitelné i jaderné zdroje. Kromě toho bude muset vynaložit desítky miliard korun na změnu distribučního systému. To vše jsou dlouhodobé investice. Přitom na krátkodobém trhu se obchoduje 50 nebo 60 procent elektřiny, což je absurdní. Dříve se na spotovém trhu prodávala možná tři procenta. Jestliže dnes takto obchodujete mnohonásobně vyšší objem, nemá to vůbec nic společného s fyzickou dodávkou. Abyste postavil jakoukoli elektrárnu, potřebujete dlouhé, levné peníze. Výstavba elektrárny a splácení těchto peněz nějakou dobu trvá. Musíme systém stabilizovat, a ne ho nesmyslně rozkolísat nastaveným obchodním modelem, který upřednostňuje nestabilní zdroje, a následně jej nákladně za peníze spotřebitelů vyrovnávat. Místo odstraňování příčin problémů trváme na jejich existenci a dále vymýšlíme, jak záplatovat vzniklý průšvih.

Stát by měl podle vás nakupovat také plyn ze zahraničí. Opravdu to považujete za reálné?

Nic jiného mu nezbude. Pokud se český stát nerozhodne, že nechá na obchodu s plynem někoho bohatnout na úkor českých spotřebitelů, musí ho nakupovat sám. Kdyby stát opět naprosto zbytečně kupoval plyn od překupníků, subdodavatelů, velkých hráčů a neuzavřel přímé dlouhodobé kontrakty, vyšlo by to vždy dráž. A státní firma to musí být z jednoho prostého důvodu. Ať už budete brát plyn z Kataru nebo třeba z Maroka, vaši dodavatelé vždy budou vyžadovat státní garance. Neexistuje, že by nebyly. Krátce poté, co začala válka na Ukrajině, německý ministr hospodářství Robert Habeck odcestoval s dalšími ministry do Kataru, dohodli se a Němci nakonec uzavřeli patnáctiletý kontrakt. V Bruselu ale diskutují o krátkodobém trhu.

Plyn do Česka z velké části dodávají německé společnosti, které uzavřely příslušné kontrakty. Dá se to vůbec změnit?

Proč ty kontrakty nemáme my? Zbavili jsme se plynové závislosti na Rusku, což je dobře, to se mělo stát už dávno. Nyní jsme ale silně závislí na Německu a Německo toho zneužívá. České vládě se dosud nepodařilo získat podíl na terminálu pro zkapalněný zemní plyn v Německu. Potřebujeme propojení plynovodů ze severu Polska až na jih do Chorvatska přes české území, mít spoluúčast na LNG terminálu v Polsku i Chorvatsku. I kdyby ta roura byla momentálně prázdná, vyplatí se nám, protože nebudeme závislí jen na Německu a nebudeme tak vůči němu v nerovném postavení. Potřebujeme diverzifikovat trasy a diverzifikovat zdroje, protože to je jediná šance, jak zajistit energetickou bezpečnost a nebýt vydíratelní. Severojižní propojení má Česko v energetické koncepci už od roku 2011. Jak je možné, že se za dvanáct let v tomto směru nic neudělalo?

Státním obchodníkem by tedy podle vašich představ byla jedna firma, která by nakupovala elektřinu i plyn?

Klidně můžou být dvě, nebo může být jedna. Musíte ale chtít. Návrh na urychlení vzniku takové společnosti byl reakcí na pád Bohemia Energy a rostoucí ceny energií už na konci roku 2021. Potřeba státního obchodníka dál vzrostla od zahájení války na Ukrajině. Nevím, proč zatím nevznikl, byl na to dostatek času. Mohli jsme ho tady reálně mít během tří až čtyř měsíců od okamžiku, kdy byl navržen.

MALÉ JADERNÉ REAKTORY

Zdůrazňujete, jak důležité jsou pro budoucnost české energetiky malé modulární reaktory. Nevidíte problém v tom, že zatím nevíme, kdy budou komerčně dostupné?

My to ale víme. Tohle je věčné téma. Když jsme s mými kolegy zhruba před pěti, šesti, sedmi lety upozorňovali na vyhlídky malých modulárních reaktorů, slyšeli jsme, že to jsou pohádky, nesmysly a že se uplatní možná někdy kolem roku 2040. Jenže firmy, které se tyto reaktory chystají uvést na trh, od té doby pokračovaly v přípravách podle plánu. To se týká zvláště těch nejpokročilejších reaktorů od společností NuScale a GE Hitachi. Ta nedávno podepsala smlouvu s Estonskem a vyjednává o velkých dodávkách do Polska. GE Hitachi uzavřela také dohody o výstavbě v Kanadě a Spojených státech se zprovozněním v roce 2028. NuScale už ve Spojených státech získal licenci na výstavbu a provoz od tamního dozoru NRC.

Proč si myslíte, že bude financování malých modulárních reaktorů snazší než těch velkých?

Doba jejich výstavby bude kratší, kolem 3,5 roku, čímž se sníží náklady na jeden instalovaný kilowatt. Ve výrobních nákladech jaderných elektráren jsou největší položkou finanční náklady, v současnosti dosahují zhruba 60 procent. Je přitom velký rozdíl, když se investice začne splácet za 3,5 roku nebo za 8 let. Je to, jako když si vezmete jakýkoliv bankovní úvěr. Také chcete, aby se Vám Vaše investice začala splácet co co nejdříve.

Část odborníků říká, že malé modulární reaktory je možné postavit u větších měst, kam budou dodávat teplo. Jiní odborníci namítají, že to je nereálné z hlediska bezpečnosti i kvůli očekávanému odporu veřejnosti. Jak to vidíte vy?

Tyto reaktory budou mít nulovou zónu havarijního plánování. Odpadnou tak omezení, která jsou dnes spojená s velikostí této zóny v Dukovanech nebo Temelíně. V současnosti máte 5 kilometrů zónu vnitřního havarijního plánování pro Jadernou elektrárnu Temelín a 10 kilometrů pro Jadernou elektrárnu Dukovany. Vnější zóna je potom 13, respektive 20 kilometrů. Výhodou malých modulárních reaktorů jsou pasivní prvky bezpečnosti, v případně potřeby se dochladí samy bez nezbytnosti použití externího napájení.

Odpor veřejnosti, takzvaný NIMBY efekt („ne v mém sousedství“), ale může být hodně silný v každém případě…

Nemyslím si, že by zóna 5 až 20 kilometrů od větších měst měla znamenat nějaký zásadní problém. Na severu Moravy, v západních Čechách nebo v severních Čechách to určitě zvládnete. První modulární reaktory má ale smysl postavit v Temelíně, kde je perfektně připravená lokalita.

Takže nejdřív v Temelíně a pak náhrada uhelných bloků?

Ať už chceme nebo nechceme, budujeme distribuovanou energetiku a potřebujeme posílit energetickou bezpečnost a zásobování v rámci krajů. Navíc bychom měli počítat s tím, že z ekonomických důvodů bude vhodné realizovat větší počet malých modulárních reaktorů a vybudovat pro ně efektivní servisní základnu. Proto bychom se po prvních reaktorech v Temelíně měli snažit zajistit stabilitu sítě v různých částech Česka. Neměli bychom spoléhat pouze na stávající vyvedení výkonu a vedení velmi vysokého napětí ze dvou jaderných lokalit na jihu země. Potřebujeme výrobní zdroje právě v západních Čechách, severních Čechách a na severní Moravě. Tam stoprocentně, ale ideálně i ve středních Čechách.

Ideálními lokalitami jsou tedy stávající uhelné elektrárny…

Ano. Máte tam potřebnou infrastrukturu i zákazníka. Jedním ze zásadních principů státní energetické koncepce by mělo být zajištění takzvaného ekonomického optima na úrovni minimálních nákladů pro celou Českou republiku, pokud jde o výrobu energie, její přenos a distribuci pro domácnosti, průmysl i další segmenty ekonomiky. Díky menším jaderným zdrojům budeme schopni takové optimalizace dosáhnout a také zajistit vyšší energetickou bezpečnost. Musíme realizovat jaderný program rychle, s ohledem na ekonomické možnosti ČR, a také, což je důležité, i s ohledem na vývoj v EU. Německo dělá maximum pro vyloučení jaderné energetiky jako čistého zdroje pro výrobu vodíku. Odpor proti jaderným elektrárnám se přesouvá do silných omezujících opatření jejich rozvoje.

ENERGETICKÁ BEZPEČNOST

Shrnul byste, jak to, co jste teď řekl, souvisí s energetickou bezpečností?

Nesmíme za žádných okolností ztratit schopnost zásobovat energií jednotlivé regiony. Z hlediska energetické bezpečnosti přitom musíme být nezávislí a fungovat i v době krize. Tím nemyslím pouze přímou vojenskou konfrontaci, kdy energetika čelí útokům jako dnes na Ukrajině. Musíme být připraveni na hrozby hybridní války, kdy se naše energetika například stává terčem kybernetických útoků, hackerů. Energetickou bezpečnost musíme zajistit nejen v době míru, ale také v době hybridních konfliktů i války v blízkosti našich hranic, kdy se bezpečnostní hrozby stupňují. Základním parametrem tedy musí být bezpečnost v krizových stavech a v době bez propojení s okolními energetickými soustavami. Tento parametr by měl také zohlednit provozovatel přenosové soustavy ČEPS ve výhledových bilancích, které zpracovává pro ministerstvo průmyslu. Zároveň nesmíme zapomínat na živelní pohromy a schopnost zásobovat spotřebitele i v době povodní nebo tornád, a to v jednotlivých krajích a regionech v situaci, kdy celá soustava není z jakéhokoliv důvodu funkční.

Na to se podle vás zapomíná?

Doyen české energetiky Petr Karas, někdejší šéf společnosti ČEZ, po ničivých povodních v roce 2002 zdůrazňoval, že musíme změnit fungování distribučních sítí a jasně říct, kdo je v době živelních pohrom řídí – jestli soukromník nebo stát. Všechna zvažovaná opatření od těchto povodní zůstala jen na papíře.

Před časem jste přišel s námětem, který se týkal energetické bezpečnosti v rámci celé Evropy. Mělo jít o jakousi obdobu Maastrichtských kritérií v energetice. Mohl byste to vysvětlit?

Tak, jak máme stanovena Maastrichtská kritéria pro vyrovnaný rozpočet členských států EU, bychom měli přistupovat i k energetice. Každá země by musela mít smluvně zajištěnou dodávku na svou dlouhodobou spotřebu. Členské státy by povinně prokazovaly Evropské komisi, že mají zajištěnu dodávku elektřiny například na období 20 let ze 60 procent, na 15 let ze 70 procent, na 10 let z 80 procent a na pět let z 90 procent. Obdobný systém by měl platit i u zajištění dodávek plynu. Tento systém by řešil nejen stabilitu cen pro spotřebitele, ale i druhý problém – potřebu zajistit financování pro výstavbu nových zdrojů. Investoři by v dlouhodobých kontraktech měli jistotu odběru. V současnosti bez toho, že by stát garantoval umístění elektřiny na trhu a dotoval výstavbu, nepostavíte solární, větrnou, jadernou, plynovou, a nakonec ani uhelnou elektrárnu.

Stát by tedy měl rozvíjet energetiku na základě principů energetické bezpečnosti a cenové optimalizace pro spotřebitele. Pokud vím, uvádíte i další principy, které by stát neměl opomenout…

Je několik principů, se kterým by měla být všechna naše rozhodnutí a opatření konfrontována. Jde o energetickou bezpečnost, cenovou optimalizaci a dlouhodobou stabilitu dodávky pro zákazníka, a dále o odstranění distorzí na takzvaném evropském trhu, které vedou mírně řečeno k poškozování zákazníků. Důležitým principem je také minimální emisní stopa CO2 již dodávané elektrické energie spotřebiteli. Tento požadavek je trvale ignorován. Není bohužel naplňován ani poté, co Evropská unie na jeho dosažení utratila a dále plánuje utratit tisíce miliard eur.

JAN ŽIŽKA
foto: Rastislav Suchý

× W2E 2024 Fullbaner