Tomáš Pojar, poradce premiéra pro zahraničí a bezpečnost (foto: Rastislav Suchý)
Dovozní terminál na zkapalněný zemní plyn na severovýchodním pobřeží Německa by měl velkou výhodu. Z místa, kde ústí Nord Stream, už vedou vybudované plynovody přes celé východní Německo do Česka a od nás dále do Bavorska i na Slovensko, s potenciálním zásobováním Rakouska. „Tam už se nemusí do výstavby plynovodů investovat ani cent, jsou hotové a kapacitně zcela postačují,“ řekl v rozhovoru pro All for Power poradce premiéra pro zahraničí a bezpečnost Tomáš Pojar.
Jak velká je podle vás ochota Evropanů dohodnout se v době energetické krize na společném postupu? A pomohlo by nám třeba Německo v nouzové situaci?
Je třeba postupovat dvoukolejně, ale tyto koleje by měly vést stejným směrem. Za prvé musíme usilovat o evropské nebo ještě širší řešení. Jsme vnitrozemský stát, nemáme moře a náš manévrovací prostor je logicky svázaný – jak geografickou polohou, tak zákony a pravidly evropského trhu. Zároveň je nutné uvažovat i o národním řešení. Takové řešení musí být v určitém právním rámci, abychom nakonec nezaplatili kvůli kompenzacím a prohraným arbitrážím neúměrně vysoké částky. Každý koneckonců přemýšlí o národním řešení. Musí ale v sobě zahrnovat solidaritu s ostatními, protože jedině pak si můžete vymáhat solidaritu ostatních s vámi. Když například zastavíte vývoz určité komodity k vašim sousedům, nemůžete po nich chtít, aby to samé neudělali vůči vám v případě jiné komodity. Solidarita musí být oboustranně prospěšná.
Vnímají to tak všechny státy Evropské unie? A nejsme třeba vůči Německu v asymetrickém postavení? Celkově jsme více ekonomicky závislí na Německu než Německo na nás.
Naštěstí i Německo je na nás v něčem závislé. A Němci dobře vědí, že nechtějí mít kolem sebe nepřátelskou, spálenou zemi, stejně jako to nechceme ani my. To si všichni uvědomují v době, kdy všechno perfektně funguje, a většinou i v době krize. Složitější to může být ve chvíli, kdy dojde k nějakému obrovskému otřesu. Je třeba být připraven i na komplikovanější situace. Kdyby teoreticky začala některá sousední země uvažovat o kroku, který by byl pro Českou republiku škodlivý nebo dokonce nepřátelský, měli bychom se okamžitě ozvat s jasným sdělením – tohle nedělejte, protože to bude mít obrovské dopady, princip solidarity se zcela zhroutí a to přece nikdo z nás nechce. Proto jsme všichni v neustálém kontaktu s našimi protějšky v okolních zemích – od premiéra přes jednotlivé ministry až po mě jako evropského šerpu premiéra, který má na starosti právě takové zahraniční vztahy. Platí to oboustranně. Nás také nemusí napadnout, že námi navrhované řešení může způsobit problémy někomu jinému. Pokud nás na to někdo upozorní, je to legitimní.
V čem je Německo závislé na nás?
Bavorsko je například zásobované plynem, který teče přes Českou republiku. Jsme vývozci elektřiny, což sice neznamená, že by na nás byla německá soustava úplně odkázaná, ale určitá míra závislosti a vzájemné propojenosti tady je. To se projevuje v určitých měsících a určité denní době. Kromě toho v Česku působí spousta firem, které jsou důležitými subdodavateli i pro německý průmysl. Myslím, že Němci toto všechno ví a není nic špatného, když jim to připomínáme.
Není žádné tajemství, že Maďarsko se ve svých postojích od ostatních evropských zemí hodně liší. V poslední době se objevily také zprávy, že Bulhaři chtějí jednat o dlouhodobém plynovém kontraktu s ruským Gazpromem. Mnozí se obávají, co bude po příštích volbách v Itálii. Nemůže se dosavadní jednota přece jenom narušit?
To samozřejmě může. Dosud byla naše jednota nicméně solidní. Evropu stmeluje současná válka, ruská hrozba a barbarské, imperiální chování Kremlu. Většině Evropanů je jasné, že čím úspěšnější Rusko bude, tím větší apetit bude mít k tomu, aby škodilo ostatním. Na druhé straně je pravda, že každá evropská země je v jiné situaci, s jinými zkušenostmi a od Ruska jinak vzdálená. Musíme postupovat společně určitým směrem, ale zároveň dbát o místní specifika. Nikdo z nás nemá zájem, aby byl někdo jiný sražen na kolena. Důležité je, abychom uměli naše potřeby dobře vyargumentovat. Ve střední Evropě jsme si například zajistili výjimky ohledně toků ropy a obchodu s naftou. A to díky tomu, že jsme měli vše dobře spočítané a dokázali ostatním vysvětlit, jaká je zdejší situace. Teď nás asi čeká obdobná debata o ruském plynu.
Autoři analýzy z bruselského think-tanku Bruegel přišli s myšlenkou, že by bylo vhodné vytvořit kompenzační fond pro země, které pomáhají jiným evropským státům. Například tím, že přenechají svůj dovážený plyn jiné zemi, prodlouží kontroverzní těžbu nebo omezí spotřebu. Co si o téhle myšlence myslíte?
Je důležité, abychom neprohlubovali past přerozdělování a složitosti celého systému, ale rozumné kompenzace mohou mít smysl. Pokud někdo dělá něco pro ostatní a má s tím zvýšené náklady, je správné mu je aspoň částečně kompenzovat. Jinak to dlouhodobě fungovat nemůže. Jedna věc je krátkodobá, humanitární, urgentní dodávka, druhá věc dlouhodobé odříkání si ve prospěch někoho dalšího. Tím teď nekomentuji žádnou konkrétní studii, ale říkám, že je správné přemýšlet o určité motivaci a kompenzacích, ale zároveň rozlišovat akutní podporu v době nečekané krize od dlouhodobých systémových řešení.
Snažíme se přesvědčit další země, aby přijaly určitá nepopulární nebo politicky složitá řešení? Mám na mysli třeba rozšíření těžby plynu v nizozemském Groningenu nebo prodloužení života německých jaderných elektráren…
Na konci srpna jsme se v Praze bavili o jaderných elektrárnách s německým kancléřem Olafem Scholzem. Otevřeně jsme řekli, co si myslíme. Stejně tak jsme se s Nizozemci bavili o jejich plynu, o tom, proč omezili těžbu v Groningenu a jaké problémy tamním obyvatelům přináší. Na druhé straně se oba tyto příklady týkají naprosto suverénního rozhodnutí Německa a Nizozemska. Můžeme je přesvědčovat, předkládat argumenty, jak by tyto země mohly svým rozhodnutím pomoci nám všem i jim samotným v době vysokých cen elektřiny a plynu. Ale nikdo jim samozřejmě nemůže nic přikazovat, stejně jako nám nemůže přikazovat, jestli budeme stavět další jaderné reaktory nebo na všech horách větrné elektrárny. Doufám ale, že třeba Německo své rozhodnutí o jaderném exitu aspoň o pár měsíců odloží.
Už delší dobu se mluví o společných evropských nákupech plynu, které se zatím nerealizují. Neukazuje se právě tady omezená ochota ke spolupráci?
Princip společných nákupů je dobrý, pokud to bude na dobrovolné bázi. Není překvapivé, že k nim zatím nedochází. Hodně se argumentuje analogií se společnými nákupy vakcín. Názory na to, jestli opravdu fungovaly, respektive jako moc byly ekonomicky výhodné, se rozcházejí. Není na mně, abych to posuzoval, ale ukazuje se, jak složité je dohodnout se tak, aby byly společné nákupy výhodné pro všechny. V případě plynu se přitom situace jednotlivých zemí hodně liší z hlediska současné i budoucí potřeby. Princip společných nákupů na dobrovolné bázi podporujeme, ale nemůžeme na něj příliš sázet. Snažíme se maximálně využít i jiné možnosti zajištění plynu. Nejdůležitější je, aby byla vybudována dostatečná infrastruktura a aby bylo možné ho do Evropy dovézt daleko víc. Ve světě je plynu dost.
ABSURDNÍ CENY
Z Česka v poslední době často zazníval názor, že přestal fungovat trh s energiemi, což je do značné míry pravda. Na druhé straně jsou tu kromě drahého plynu i další faktory, které logicky vyhnaly cenu elektřiny nahoru – technické problémy francouzských jaderných elektráren nebo sucho. To ztěžuje výrobu v hydroelektrárnách a chlazení v tepelných i jaderných zdrojích.
Dalším faktorem je třeba to, že v některých obdobích a v některých oblastech letos málo foukal vítr. Trh funguje do určité míry. V minulých měsících se ale odtrhlo od reality obchodování s plynem a elektřinou na burzách. Prakticky se tam neobchodovalo, takže cenu vytvářelo minimální množství obchodů. Cena nereflektovala skutečnou a potenciální nabídku na trhu. Nikdo nezpochybňuje, že energie už nebudou tak levné jako v poslední dekádě, ke konci srpna se ale ceny energií dostaly na zcela absurdní úroveň. Velkým problémem burzy v Lipsku, kde se formují referenční evropské ceny elektřiny, jsou obrovské maržové vklady. (Slouží jako garance pro vypořádání budoucích obchodů a vzhledem ke zvyšující se ceně elektřiny tyto vklady také výrazně rostou – pozn.red.) Výrobci elektrické energie mohou mít obrovské zisky, a přesto jim ve stejnou chvíli hrozí bankrot, protože musí dodávat astronomické sumy peněz na burzu. Deformaci trhu způsobuje také to, jak cena plynu ovlivňuje cenu elektřiny. Proto prosazujeme oddělení těchto cen v rámci celoevropského řešení.
V centru pozornosti je teď řešení, které už dříve zvolili Španělé a Portugalci, když zastropovali ceny plynu pro výrobu elektřiny. Jak jste si vyhodnotili tento pyrenejský model? Funguje?
Ve Španělsku a Portugalsku do značné míry funguje, ale jsou s ním spojené také další náklady. Stát musí platit kompenzace plynovým elektrárnám. Cenu elektřiny se takto podařilo snížit, čímž se ale ve Španělsku dramaticky zvýšila spotřeba. Tím se potvrzuje, že když hledáte vhodný mechanismus zastropování, musíte přemýšlet také o tom, jak lidi a firmy zároveň motivovat k úsporám i k investicím do obnovitelných i jiných funkčních zdrojů. Pokud by zastropování ceny vedlo k velkému zvýšení spotřeby, stát se na kompenzacích nedoplatí. Navíc musíme brát v potaz, že i když přijdeme s celoevropským řešením, nemůžeme zapomínat, že také Evropská unie jako celek je propojena se svými sousedy. Je třeba zkoumat dopady na toky elektřiny mezi EU a Velkou Británií, stejně jako mezi EU a Balkánem. Aby se nestalo, že v době nedostatku elektřiny bude ještě vzhledem k nižší ceně odtékat někam jinam. Je to složitá disciplína, musíme zabránit tomu, abychom momentálním řešením nevytvořili daleko větší problém. Podívejte se do Maďarska, kde dočasné zastropování cen benzinu vedlo k nárůstu jeho spotřeby, frontám u pump a přídělovému systému a navíc ještě k enormní zátěži státního rozpočtu.
Ministr průmysl Jozef Síkela mluvil o možnosti vytvořit intervenční fond za účasti Evropské centrální banky, který by dodal na burzy potřebnou likviditu…
Ano, je to jedna z možností. Určitě má smysl se bavit o intervenčním mechanismu na evropské úrovni, který by umožnil intervence na plynové nebo elektrické burze. A to jak prostřednictvím finančního krytí maržových vkladů, tak v budoucnosti třeba pomocí státních intervencí skrze prodeje plynu nebo elektřiny ze státních zásob. Takový systém ale nevytvoříte během několika následujících týdnů, jde o dlouhodobější řešení. Teď v Evropě hledáme rychlá řešení a jedním z nich by mohlo být právě oddělení cen elektřiny a plynu prostřednictvím možnosti zastropování určitých cen na evropské a národní úrovni.
Když nedávno mluvila o potřebě krátkodobých a dlouhodobých opatření předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, mohlo se posluchačům zdát, že není příliš konkrétní. Vy ale asi máte přesnější představu, co v Bruselu připravují?
S předsedkyní Evropské komise a jejími lidmi jsme byli v kontaktu už před českým předsednictvím v Radě EU, ale teď jsou naše kontakty ještě mnohem častější a na všech možných úrovních. Komise má potřebná data z celé Evropské unie a měla by dokázat poměrně dobře modelovat, co se stane, když se určité opatření implementuje plošně, nebo jaký efekt budou mít rozhodnutí jednotlivých států pro další členy EU. Taková analýza je nezbytná pro přijetí jakéhokoliv rozhodnutí. V minulých měsících jsme měli špatnou zkušenost s tím, že většina zemí šla na jednání s představou, jaké by bylo výhodné řešení pro ně samotné, ale už neuvažovala o širších dopadech. Součet takových navrhovaných řešení by přitom znamenal naprosto tragický výsledek, protože jednotlivá opatření by se navzájem kanibalizovala. Pevně doufám, že jsme se z toho poučili.
Můžete uvést příklady?
Mohu připomenout například rozhovory o embargu na ruské uhlí. Říkali jsme, že Česko s tím nemá výrazný problém, protože jsme i dříve odebírali ruské uhlí jen ve velmi omezené míře. Upozorňovali jsme ale, že jakmile bude embargo schváleno, přestane nám uhlí dodávat Polsko, které bude vlastní surovinou kompenzovat výpadky té ruské. A my budeme muset nahradit daleko větší množství polského uhlí než ruského. Přesně to se stalo. Ukazovali jsme, že jsme schopni se podílet na řešení, ale že je třeba vidět i další dopady. Podobné to bylo v případě ropy a ropných produktů. Málokdo si uvědomoval, že když po zavedení embarga na ruskou surovinu vypadne významná část produkce například rafinérie ve Schwedtu nad Odrou v severovýchodním Německu, bude to mít širší dopad na celý středoevropský prostor. Ne proto, že bychom odtud odebírali naftu, ale protože ji bereme z rafinérie Leuna v jihovýchodním Německu, která pak bude více prodávat na německém trhu a na vývoz jí nezbyde.
To byl argument, který jste použili, když jste žádali výjimku pro dodávky ropovodem Družba do roku 2024?
Přesně tak. Předložili jsme argumenty, které se týkaly nejenom samotné Družby, ale celého trhu s ropou a ropnými produkty ve střední Evropě. Vždy je nutné vycházet z toho, že evropské výrobní kapacity fungují na otevřeném jednotném trhu, takže nikdo není ve všem soběstačný. Zejména malé země nemohou být soběstačné ve všem. Něco vyvážíte a něco dovážíte. Když to na hranicích utnete, můžete si třeba zajistit dostatek nebo i přebytek jedné komodity, ale zároveň si omezit možnost dovozu jiné. Věřím v národní řešení, ta ale musí vždy brát v potaz širší souvislosti. Prvoplánová a nepromyšlená národní řešení mohou nakonec způsobit daleko více škody než užitku.
V poslední době se objevily úvahy, že kdybychom v Česku zavedli válečnou daň i na rafinérie, mohli by s tím mít problém Poláci – vzhledem k tomu, že české rafinérie vlastní polská společnost PKN Orlen. To vedlo k diskusi, do jaké míry máme brát na Poláky ohled nebo ne. Faktem je, že jsme v celém ropném sektoru do značné míry závislí na Polácích a na Maďarech.
Měli bychom být v podobných úvahách střízliví a uvažovat především o našich potřebách. Samozřejmě, že chceme, aby rafinérie fungovaly, investovaly, rozšiřovaly a modernizovaly výrobu a na to musejí mít peníze a jejich podnikání musí být ziskové. Zároveň je ale zcela správné pro udržení státního rozpočtu a sociálního smíru zdanit zisky, které jsou skutečně mimořádně vysoké.
To platí napříč všemi sektory, kterých se úvahy o válečné dani týkají…
To skutečně platí napříč. Pokud jde specificky o rafinérie, jsem přesvědčený, že pokud bude jakékoliv podobné opatření rozumně nastavené a podložené rozumnými argumenty i konkrétními čísly, polská vláda to pochopí. Sama také intervenuje na polském trhu a ví, v jak složité jsme situaci. Vzhledem k tomu, jak dobré jsou naše vztahy s polskou vládou, s níž se otevřeně a upřímně bavíme o mnoha věcech, by nebyl problém to polské straně vysvětlit. Důležité je, aby to bylo rozumné opatření především pro Českou republiku, českou ekonomiku i byznys, který tady působí – tedy samozřejmě včetně PKN Orlen.
ĎÁBEL JE V DETAILU
Bude součástí evropských řešení také nějaká reforma systému emisních povolenek?
Byli bychom rádi, kdyby povolenky součástí řešení byly. Otázkou je, jestli na evropské úrovni dosáhneme dostatečného konsenzu. Tady jsem spíše skeptický. Ďábel je ale skrytý v detailu, některá případná řešení jsou jednodušší, jiná složitější. Zastropovat ceny povolenek nebo jich pustit více na trh je relativně snadné. Mnohem složitější bude prosadit návrhy typu, že by se samotné obchodování s povolenkami mělo výrazně omezit nebo zastavit. Jsme ale dlouhodobě přesvědčeni, že je nutné se zamýšlet nad rychlými opatřeními a v dlouhodobějším horizontu i nad reformou celého systému. Také cena emisních povolenek, kterou výrazně ovlivňují spekulace na tomto trhu, se promítá do cen elektřiny. A má dopad na konkurenční schopnost celého evropského průmyslu.
Když je řeč o dodávkách plynu, objevují se různé dohady, kolik těžkých zim ještě Evropu čeká. Dvě, tři, deset… Jaký je váš odhad?
Deset určitě ne. Klíčový bude následující rok a půl, tedy dvě příští zimy. Většina nové infrastruktury, včetně terminálů na zkapalněný plyn, už bude před tou třetí zimou v provozu. Je pravděpodobné, že se do té doby podaří dosáhnout významných energetických úspor, realizovat se budou další investice. Posíleny budou plynovody i ropovody. Nedávno byla navýšena kapacita ropovodu TAL, kterým míří ropa z Terstu do Ingolstadtu a následně do Česka. Další navýšení očekáváme zhruba do roku a půl. Předpokládám, že evropská ekonomika neporoste příliš vysokým tempem, spíše tu budeme mít recesi, což také ovlivní spotřebu surovin v příštích dvou letech. Důležité ale budou ty LNG terminály.
Společnost ČEZ koupila kapacitu v nizozemském plovoucím terminálu. Jak to aktuálně vypadá s naším přístupem k budoucím německým terminálům? Počítá se stále s tím, že by Česko mělo v některém z nich majetkový podíl?
Pro nás je dlouhodobě důležité, aby vznikl terminál s roční kapacitou až 20 miliard metrů krychlových na severu východního Německa – v místě, kde ústí podmořský plynovod Nord Stream. Jsme přesvědčeni, že střední Evropa by takové množství plynu využila, není to jenom o českých potřebách. Terminál v Lubminu u Greifswaldu by měl velkou výhodu – vedou odtud již vybudované plynovody přes celé východní Německo do Česka a od nás dále do Bavorska i na Slovensko, s potenciálním zásobováním Rakouska. Tam už se nemusí do výstavby plynovodů investovat ani cent, jsou hotové a kapacitně zcela postačují. U severních břehů východního Německa by mohl být nejprve zprovozněn systém plovoucích terminálů, později na pevnině trvalý terminál. Sdělili jsme Německu, že jsme připraveni se podle potřeby nějakým způsobem na realizaci těchto projektů podílet. Ve hře mohou být různé možnosti od zapojení českého státu, státních firem nebo i soukromých společností. Rozhodnutí je ale primárně na Německu. Důležité je, aby byla v Lubminu vybudovaná potřebná infrastruktura, která bude sloužit i k zásobování České republiky. To, kdo bude vlastníkem, je sekundární.
Jak se k této možnosti staví Němci?
Německo zatím staví terminály zejména v západní části země. Z našich jednání ale vyplývá, že vybudování terminálu na severovýchodě Německa je reálné. Otázkou je, jaká bude jeho kapacita. My se obáváme, že by nemusela být dostatečná. Dvacet miliard metrů krychlových by přitom pokrylo jen část veškeré spotřeby východního Německa, Česka, Slovenska a Bavorska. Náš postoj má podporu Saska i Bavorska, doufám, že se nakonec vybudovat terminál s potřebnou kapacitou podaří. Na druhé straně platí, že bychom neměli být závislí pouze na jednom potrubí, jednom zdroji a jednom terminálu. Je nutné počítat s různými nečekanými událostmi, nikdy nemůžete vyloučit třeba nějakou ekologickou katastrofu.
Alternativou je tedy propojení s Polskem a jeho terminály?
Ano. Naším cílem je posílit napojení na Polsko. Jsme také rádi, že byl nedávno dokončen slovensko-polský plynovod. I to je pro nás plus, protože i odtud by se k nám mohl plyn koneckonců dostat. Důležité je i naše propojení na Bavorsko, které zase slouží k přepravě plynu do této spolkové země přes naše území. Počítáme s tím, že plyn k nám bude v budoucnu směřovat především ze severu, nikoliv z jihu. Hlavní plynovod k nám povede z Německa, ideálně z LNG terminálu v Lubminu u Greifswaldu. Propojení s Polskem ale potřebujeme především z bezpečnostních důvodů. To musí být zohledněné také ve financování tohoto projektu – z ekonomického hlediska návratnost investice do česko-polského plynovodu v nějakém obvyklém horizontu zajištěna nebude. V tomto případě mluvíme o bezpečnostní pojistce, nikoliv o projektu se standardní návratností investice.
Jednou věcí je zajištěná kapacita v terminálech, jinou doprava plynu do těchto terminálů. Zajišťování přepravních kapacit není v dnešní době právě jednoduché…
Je pravda, že musíme přemýšlet nejenom o kapacitě LNG terminálů na evropském pobřeží, ale i vývozních terminálů v zemích, kde se plyn těží. A také o kapacitě lodní přepravy. Jsme proto v kontaktu například s Katarem, který chystá významné investice, bude rozšiřovat infrastrukturu. Dnes je možné plyn nakupovat, objednávat přepravu lodí do Evropy, ale je to drahé. Úzkým hrdlem nejsou zásoby plynu pod zemí, toho je dostatek. Úzkými hrdly jsou zatím těžba a LNG kapacita se vším všudy.
A pak přicházejí další nečekané události, jako byl nedávný požár v LNG terminálu Freeport v Texasu…
Na to se musíte připravit a pojistit se. Je nutné počítat s tím, že někde poškodí infrastrukturu hurikán, jinde něco vyhoří. A vyloučit bohužel nemůžete ani nějaký další válečný konflikt či teroristický útok. Proto říkám, že se nemůžeme spolehnout na jeden zdroj, jednu zemi, jeden směr, ani jeden přístav. Teď mám na mysli nejen přístavy na jiných kontinentech, ale i v Evropě. Když se vrátím k ropě – naše rafinérie mohou být už v těchto měsících stoprocentně zásobované přes ropovod TAL, na který navazuje ropovod z Ingolstadtu. Tím ale spoléháte na jeden přístav v Terstu, který ani není příliš velký. A nemůžete vyloučit, že vám přepravu ropy významně zkomplikuje nešťastná náhoda typu potopení jedné lodi v přístavu.
O jakých dalších cestách pro přepravu ropy do Česka uvažujete?
Z hlediska zásobování středoevropského trhu je důležité navýšení kapacity ropovodu Adria, který vede z Chorvatska do Maďarska a na Slovensko. Výhledově je to možná o terminálech v Oděse, na pobřeží Černého moře, a jejich propojení plynovody a ropovody s Evropskou unií. Doufám, že Oděsa zůstane v ukrajinských rukách. Pro zajištění energetické bezpečnosti potřebujete nejméně dvě cesty, ideálně ještě více. Důležité je i to, že máme strategické rezervy ropy na devadesát dní a nově i alespoň nějakou zásobu plynu.
Autor článku: Jan Žižka
Foto: Rastislav Suchý
