Pavel Šolc (foto: Rastislav Suchý)
Už tak turbulentní časy v energetice ještě vyostřil konflikt na Ukrajině. Jak moc mění debatu o budoucím nastavení evropské a potažmo české energetiky? Jeden z architektů energetické politiky v Česku Pavel Šolc se domnívá, že ne až tak zásadně. „Určitě dojde k dalšímu urychlení rozvoje obnovitelných zdrojů. Může znamenat renesanci jádra zejména v podobě malých reaktorů, ale pouze v některých zemích. Bude akcelerovat rozvoj elektromobility a vodíkového hospodářství, a tedy i mezinárodního trhu s vodíkem. A na druhé straně bude znamenat nižší přechodovou roli zemního plynu v transformaci,“ je přesvědčený Pavel Šolc, který ale druhým dechem dodává, že to rozhodně neznamená konec plynu v transformaci energetiky. „Měli bychom urychleně prosadit mechanismy na podporu rychlé výstavby chybějících plynových zdrojů. To je úplná priorita. Na té nic zásadního nemění ani válka na Ukrajině, neboť jde o špičkové zdroje, u kterých roční objem spotřeby není až tak velký, ale jsou důležité ke stabilizaci provozu OZE. Ostatně, než se postaví, bude závislost EU na ruském plynu z větší části eliminována.“
V jaké situaci je evropská energetika?
Energetika se celá mění. Na počátku milénia jsme uvedli v život trh s podpůrnými službami. Dnes je potřeba tento trh rozšířit o služby z malých zdrojů až na hladinu nízkého napětí. Z hlediska struktury zdrojů a poskytovaných služeb tyto změny na trhu představují skoro revoluci. Další velkou přeměnu přináší propojování trhů s regulačními výkony, což byla doposud doména národních států. Trh je zkrátka po dvaceti letech potřeba přenastavit.
Tehdejší ideou byl vznik liberálního trhu, jaká je dnes?
Tenkrát jsme budovali liberální prostředí. Nicméně to bylo liberální prostředí pro strukturu zdrojů, která byla založena na velkých centrálních zdrojích řízených přímo přenosovkou, s příměsí nově vznikajících menších zdrojů. Byznys model byl takový, že klasický řetězec, tedy integrovaná utilita a proti ní zákazník, se rozdělí na výrobce, obchodníka, dodavatele a zákazníka.
Dnes je situace taková, že velkých zdrojů bude postupně ubývat a budou v menšině. To znamená, že celý model řízení bude sofistikovanější, složitější, což není reálné udělat bez moderních digitálních technologií. Dnešní doba je z hlediska množství změn a nových technologií srovnatelná s tím, co se dělo mezi léty 2000 a 2004, kdy byl v energetice největší kvas. Jen teď směřujeme k decentralizaci.
Dá se ještě mluvit o tržním prostředí?
Tenkrát jsme měli vizi „energy only“ market a jak bude trh poskytovat signály o alokaci investic. Dnes směřujeme k jiné formě centralizovaného řízení. Trh má určitě funkci efektivně alokovat výrobu na existující zdroje a platí to i pro regulační služby. Toto se před patnácti lety stabilizovalo a od té doby takto funguje, krátkodobá optimalizace je zajišťována perfektně. Dlouhodobé signály pro alokaci investic však poskytovány nejsou, to neumožnila míra regulatorních zásahů.
Takže jsme odsouzeni k boji o dotace na různé zdroje?
Bude to boj o dotace a o různé formy podpůrných mechanismů, kterými si (v lepším případě) státy budou říkat, jaké chtějí zdroje, jakou strukturu, jakou výši a jakou bezpečnost. V horším případě jim to bude říkat nadnárodní entita, ať už regionální centra, nebo Unie, nebo nějaké unijní mechanismy.
VZESTUP VODÍKOVÉHO TRHU
Evropská unie přišla s taxonomií zdrojů, která ale nespadla z nebe. Krystalizuje se v podstatě od roku 2020. Co na ni říkáte? Z ohlasů v médiích to skoro vypadá, že s ní nejsou spokojeni investoři ani ekologové a výhrady mají v podstatě všichni.
Je to kompromis. Jde o zásadní doporučení, které bude ovlivňovat strukturu zdrojů. V reálu to bude znamenat, že zdroje označené jako udržitelné se udrží a ty, které taxonomie považuje za neudržitelné, zaniknou. Taxonomie určitě vede ke zrychlení procesu změny skladby zdrojů.
Určitě také vede ke zrychlení útlumu uhlí. Nejen povolenka, ale i taxonomie je dlouhodobým signálem, jak bude energetika v budoucnosti vypadat. Povolenka je pouze to, jak trh vnímá naplňování politických deklarací. Důležitá je ale politická vize. Jestliže je jí dekarbonizace v roce 2050 a jestliže přístupem, jak se k tomu dostat, je taxonomie, tak to bude zásadním způsobem ovlivňovat rozhodování všech. V první řadě rozhodování bank, finančních institucí, tím pádem i investorů, a tedy i států. Protože i když jednotlivé státy budou chtít dělat něco jiného, budou k dodržování taxonomie tlačeny.
Válka na Ukrajině nemění podle mého názoru nic na cílové podobě energetiky, ale nepochybně mění trajektorii k dosažení tohoto cíle.
Válka na Ukrajině nemění podle mého názoru nic na cílové podobě energetiky, ale nepochybně mění trajektorii k dosažení tohoto cíle. Určitě dojde k dalšímu urychlení rozvoje obnovitelných zdrojů, nyní už nejen jako prostředku ke snížení emisí, ale i k dosažení vyšší nezávislosti na dodávkách energetických zdrojů zvnějšku EU. Může znamenat renesanci jádra zejména v podobě malých reaktorů, ale pouze v některých zemích. Bude akcelerovat rozvoj elektromobility a vodíkového hospodářství, a tedy i mezinárodního trhu s vodíkem. A na druhé straně bude znamenat nižší přechodovou roli zemního plynu v transformaci.
Je rozumně nastavený poměr stabilních zdrojů, které jsou podporované, tedy jádra a plynu? Nebo je to čistě politická dohoda Německa a Francie?
Je to politická dohoda. Jako většina věcí, které se v Unii dějí. Za tou politickou dohodou jsou samozřejmě racionální úvahy, že bez stabilních zdrojů se minimálně dočasně neobejdeme. Otázka je, zda je dočasnost zvolená správně. Zda horizont roku 2035 pro plyn, potažmo 2045 pro jádro, není příliš optimistický. Myslím si, že se může ukázat v průběhu několika let, že je horizont příliš krátký. Otázka však je, jaké změny přinese současná situace na Ukrajině. Myslím, že právě tyto milníky se mohou posunout, buď v čase nebo v jejich obsahu.
Takže prostor pro vyjednávání je i z naší strany poměrně malý?
Je relativně malý právě proto, že to je kompromis. Státy se budou vymezovat, ale myslím si, že taxonomii Evropská komise vnímá jako něco, co je schopná prosadit.
Pokud byste byl v křesle stratéga české energetiky, co by se mělo okamžitě udělat?
Ihned by se měl využít prostor, který není příliš velký, a urychleně prosadit mechanismy na podporu rychlé výstavby chybějících plynových zdrojů. I v limitovaných podmínkách, které máme. To je úplná priorita. Na té nic zásadního nemění ani válka na Ukrajině, neboť jde o špičkové zdroje, u kterých roční objem spotřeby není až tak velký, ale jsou důležité ke stabilizaci provozu OZE. Ostatně, než se postaví, bude závislost EU na ruském plynu z větší části eliminována. Prostor, který se zdál být taxonomií uzavřen a nyní se kvůli válce na přechodnou dobu může otevřít, je prodloužení provozu uhelných zdrojů za horizont roku 2030, tedy téměř návrat k projekcím platné energetické koncepce, alespoň pro období do dokončení nových jaderných bloků.
Samozřejmě to znamená úpravu celé strategie. Znamená to rozšířit prostor pro obnovitelné zdroje a definovat jim širší koridor, včetně nezbytných souvisejících opatření (akumulace, chytré sítě a DSR, tarifní systém aj.). Aktualizovat zbylý prostor pro uhlí, protože jeho útlum už dnes směřuje k období mezi lety 2030 a 2038, i když pravděpodobně bude blíže roku 2033 než doporučení, se kterým pracovala Uhelná komise.
Nejdůležitější je ovšem rychle definovat nástroje, které nám umožní zajistit výkonovou přiměřenost, tedy plynové zdroje s výhledem na to, aby splnily limity. To je priorita číslo jedna.
Priorita číslo dva je urychleně předělat vodíkovou strategii, aby reflektovala, že se vodík stane nedílnou součástí plynných paliv a provozu plynných zdrojů.
Priorita číslo dva je urychleně předělat vodíkovou strategii, aby reflektovala, že se vodík stane nedílnou součástí plynných paliv a provozu plynných zdrojů. V taxonomii to je a potřebujeme si velmi dobře promyslet, kde vodík vezmeme a do jaké míry v tom stát chce být aktivní a podporovat to. Případně v rámci toho i změnit proporce využívání fondů.
Vodíkovou strategii sice máme, ale je obecná a neřeší v tuto chvíli disponibilitu vodíku pro energetiku. A máme na to velmi málo času, protože významné věci se během deseti, patnácti let nestanou samy. Je na to potřeba soustředěná, státem řízená strategie, která má spoustu aspektů, od těch legislativních až po dotační nástroje.
„VYTĚŽIT“ JADERNÉ LOKALITY
Co jádro?
Já jsem v letech 2012 až 2015 prosadil energetickou koncepci, která říkala – postavme čtyři bloky, protože je potřebujeme. Postavme dva bloky v Temelíně, dva bloky v Dukovanech. Jeden, který se může krátkodobě překrývat s dožívajícím provozem existujících bloků a ten druhý, který přijde v závěsu, až se odstaví. Protože máme dvě jaderné lokality v tom klasickém slova smyslu s plnou podporou místních obyvatel. V mezičase sledujme, jakým způsobem můžeme pracovat s malými reaktory. To je napsané v koncepci. Já jsem rád, že se dnes bavíme už zase minimálně o třech reaktorech, protože to vypadalo, že postavíme blok v Dukovanech a bude vyřešeno. Ještě před rokem a půl to tak vypadalo. Dostavme čtyři bloky, protože je budeme potřebovat a mezi tím se věnujme pasivně monitoringu rozvoje malých reaktorů a připravujme si pro to legislativu z hlediska umístění. Nejsem si totiž jistý, jestli současný systém definování parametrů pro lokality, nám umožní postavit deset, patnáct malých jaderných reaktorů v lokalitách velkých tepláren, které si o to vyloženě říkají. Pojďme se znova podívat, jaké jsou technologie a jaké jsou rozumné požadavky z hlediska umístění.
Co uložiště jaderného odpadu?
Tam se za posledních deset let stalo velmi málo. A je třeba se zásadně pohnout. Musíme najít model, ve kterém úložiště postavíme buď s podporou obyvatel, nebo budeme mít zákonný rámec, skrze který jsme schopni uložiště někde umístit. Dokud toto nemáme vyřešené, hrajeme hru s otevřeným koncem a ta je riskantní. Což je primárně úkol pro SÚRAO, které by mělo zrevidovat cestu, kterou jsme ušli, nebo spíše neušli za posledních dvanáct let a říct si, proč jsme tam, kde jsme. Upřímně řečeno, mám pocit, že pořád na začátku.
Je reálné splnit termín 2050, jak požaduje Evropská unie?
Technicky reálné to je. Jde o to, jak najít politický konsensus, který bude právně uchopitelný. To znamená, jak nastavit faktický dialog s lokalitami a jak nastavit právní rámec, ve kterém bude možné přijmout v rozumném časovém horizontu konečné, nezpochybnitelné rozhodnutí.
Mohlo by řešení o uložišti mít i mezinárodní rozměr?
Nevěřím tomu. Teoreticky i technicky by to bylo logické, ale politicky je to podle mě absolutně neprůchozí. Žádný stát neobhájí vůči svým občanům, že přijímá vyhořelý odpad z jiné země. Nedovedu si to představit. Dokonce i my máme v zákoně, že nebudeme odpad vyvážet. Neměli bychom ani kudy, protože pokud by to nebyl sousední stát, tak nedosáhneme konsensu, aby sousední stát umožnil přepravovat jaderný odpad přes své území. Na tom mimochodem skončilo vyvážení vyhořelého paliva do Ruska. Měli jsme na stole kdysi nabídku, že by od nás Rusko odebíralo vyhořelý odpad. Ale problém je doprava, protože pozemní i letecká cesta narazí na nesouhlas sousedů. Společné uložiště si v Evropě nedovedu představit.
TLAK NA KAPACITNÍ MECHANISMY
Jak taxonomie ovlivňuje přenosovou soustavu?
Pro nás z taxonomie vyplývá, že vývoj bude rychlejší a z pohledu stability a řízení soustavy riskantnější. To, že útlum uhlí bude rychlejší, jsme začínali tušit před dvěma lety a ve scénářích jsme s touto variantou pracovali.
Co se týče jádra, věděli jsme, že dříve než v roce 2036-37 nebude. Možná ještě zásadnější je, že rozvoj plynu jako přechodného paliva může být brzděn, protože bude muset vzít v úvahu požadavky na emisní limity a postupné zapojování vodíku. To může zpomalit rozvoj plynových technologií. Zvýrazňují se tím rizika, že mohou být období s napjatou bilancí. Tato rizika vidíme již několik let a válka na Ukrajině je zásadně navýšila, minimálně v horizontu nejbližších 5 let.
Z toho důvodu by měl být vytvořen tlak na kapacitní mechanismy, abychom měli co nejdříve jasný plán, ve kterém chybějící kapacity nějakým způsobem získáme. Je nesmysl, že bychom dlouhodobě elektřinu ve velkém rozsahu dováželi. S tím, že v kontextu dopadů války se již nebavíme jen o kapacitních mechanismech, které umožní postavit špičkové plynové zdroje, ale i o mechanismech, které umožní udržet v provozu část uhelné flotily nejméně do zprovoznění nových jaderných bloků.
Tím se dotýkáte otázky, jak by měly být nastaveny strategické rezervy naší energetické soustavy?
Jedinou možností jsou plynové kapacity a pomalejší definitivní odstavování uhelných zdrojů. Ještě před měsícem to vypadalo, že jsme propásli etapu zařadit uhlí do strategických rezerv tak, jak to udělali Němci. Nevím, jestli je dnes ještě možné uvažovat o tom, že by byl kapacitní mechanismus na odstavené uhelné elektrárny, ale v kontextu nové reality si myslím, že to možné je, a měli bychom o to rychle usilovat, i když se obávám, že to nebude jednoduché. Jakýkoliv kapacitní mechanismus musí být notifikován a projednán s Evropskou komisí. Z technického hlediska by bylo ideální udržet pod kapacitním mechanismem několik uhelných bloků, které by byly připravené ve střednědobém horizontu. To znamená, že by byly připraveny najet z týdne na týden, v případě závažnějších nedostatků výkonu. Jde například o situace, kdy nefouká a je tuhá zima, prostě se sejde několik špatných podmínek, které jsme byli schopni predikovat a nejednalo by se o pár výpadků někde v síti. K tomu by bylo vhodné mít nějaké penzum plynových zdrojů, které jsou schopny najíždět krátkodobě. To by bylo ideální. Nejsem si jistý, zda je doba ještě pro udržení uhelných elektráren, ale zkusme to. Myslím si, že jen omezeně, takže významná část musí být v plynových zdrojích. A v kontextu taxonomie i bezpečnosti, tedy s výhledem na to, že časem budou muset jet v režimu přimíchávání vodíku.
Jaký dopad to bude mít na spotřebitele a bude to schopen unést?
Nakonec to bude muset zaplatit a začne šetřit. Samozřejmě nedílnou součástí toho je, že se začnou více vyplácet všechny úsporné investice. A je to tak správně. Vzpomínám si, že jsme měli velký problém plnit naše závazky v oblasti úspor energie. A dodnes jej myslím máme. Když se totiž podívám na efektivitu všech dotačních programů, tak jeden uspořený gigajoul byl poměrně drahý. Dlouho to vypadalo, že je výrazně dražší, než je běžná cena gigajoulu na trhu, takže to opravdu nedávalo smysl.
Vyšší cena tedy bude stimulovat investice do úspornějších technologií, což se projeví zpomalením tempa růstu spotřeby. Je ale otázkou, jakým způsobem bude stát schopen nastavit podmínky, aby na úsporné mechanismy dosáhli i sociálně slabší. Klíčové bude zajistit, aby chudší lidé nejen platili a byly jim dotovány rozpočty, ale aby byli vtaženi do mechanismu úspor tam, kde je to alespoň trochu možné. V paneláku je to sice těžké, ale není to zcela nemožné.
BYZNYS STRANOU
Čeká nás doba vysoké volatility cen energií?
Určitě ano. To, že budou dny i týdny a nyní už bych řekl i měsíce či roky, kdy bude cena násobně vyšší, je nedílnou součástí budoucího světa. Musíme lépe promyslet celou oblast trhu s plynem. Tedy do jaké míry v něm mohou fungovat tržní mechanismy, když máme konečný počet dodavatelů na vstupu a jedinou stabilitu skýtají dlouhodobé kontrakty, a jaké nástroje z hlediska skladování jsou podpůrnými bezpečnostními nástroji. Tady se odpověď skrývá v možných regulacích v oblasti skladování kapacit, bezpečnostních standardů i v oblasti většího tlaku na diverzifikaci.
Vzpomínám si, že když se stavěl ropovod Ingolstadt, tak nikdo neposuzoval, zda a za jak dlouho se vyplatí. Řeklo se, že jde o strategickou investici, kterou musíme mít. Zaplať pánbůh, že jí máme. Zažil jsem i diskuze o severojižním plynárenském koridoru, který máme dodnes v energetické koncepci. Když je hůř, tak říkáme, že ho potřebujeme a když je lépe, tak říkáme, že to je zbytečné, že se nezaplatí. Některé věci je nutné, aby si stát vynutil v zájmu bezpečnosti, protože když je pohoda, tak se nikomu za bezpečnost nechce platit. Když je potom ouvej, tak jsou náklady o to vyšší.
Dává severojižní plynovod strategický smysl a měli bychom začít urychleně stavět?
Já si stále myslím, že ano, ale je to otázka diskuze s ostatními sousedy. V každém případě je napojený na LNG terminál, který má sice omezenou kapacitu, ale ta se dá vždycky rozšiřovat. Jde o to vést serióznější diskuze s Poláky, jakým způsobem bude infrastruktura využívána. Říct si, zda ho stát považuje za prvek bezpečnosti. A já se domnívám, že ano. Je tady ale spousta byznysových zájmů, které jsou jiné.
Převálcuje teď otázka bezpečnosti byznysové zájmy? Nebo to bude jen dočasné, než se situace zklidní, protože je zainvestováno „příliš mnoho“?
Já moc doufám, že ano a že stát začne energetickou bezpečnost řídit, protože trh to za něj neudělá.
