Expertní pohled ředitele projektového financování ČSOB Jana Trojáka na to, jak se potkává společenská objednávka se soukromým kapitálem na dekarbonizačních projektech. A proč rekordní instalace do solárů jsou jen optickým klamem, který zastírá nedostatečné investice do velkých výkonů.
O dekarbonizaci průmyslu se mluví neustále, ale poslední rok jako by se víc pochybovalo, než konalo. Čím to je?
Je to střet dvou světů. Na jedné straně máme „společenskou objednávku“ s představou, že většinu zaplatí soukromý kapitál. Společenská objednávka je správně založena na politických rozhodnutích demokraticky zvolených zástupců, kteří formují lokální cíle a cíle EU, které jsou sice ambiciózní, ale v poslední době čelí silné oponentuře, často i populistické. Na druhé straně stojí soukromý kapitál ve formě vlastních zdrojů investorů – vlastníků a dluhových prostředků od financiérů. Ten nezajímají proklamace, ale riziko, návratnost a výnos. A v Česku se tyhle dva světy míjejí.
Říkáte, že se míjejí, ale loni se například instalovalo rekordní množství solárů...
To je právě ten optický klam. Ano, táhnou to retailové soláry, i když s klesající tendencí. Jde zejména o malé domácí instalace s průměrem 40 kW (data za rok 2025 – pozn red.). To je bohužel nejdražší a nejméně efektivní řešení. Abychom naplnili klimatické cíle do roku 2030, potřebujeme v energetice a průmyslu proinvestovat stovky miliard korun. Jen do obnovitelných zdrojů musíme nalít 100 až 150 miliard. Ale velké průmyslové projekty, systémové soláry a vítr? Tam se toho příliš neděje. Stejně tak u flexibility, zejména baterií (BESS), kde dle MAF potřebujeme 4–5 GW, zde se jedná o jednotky významnějších transakcí.
Takže investiční dotace nejsou tím zázračným lékem?
Rozhodně ne. Celé je to o špatném nastavení obchodních modelů. Investiční dotace nebo fixní tarify na dvacet let jsou neefektivní. Nepřinesou to, co jako spotřebitelé potřebujeme: implementovat co nejvíc výkonu za co nejnižší cenu v daném čase.
Co tedy soukromý kapitál odrazuje? Proč peníze v energetice nevidíme?
Soukromý kapitál nechce nést čisté tržní riziko (tzv. merchant risk) v tak enormním objemu. Navíc je tu kritický nedostatek kvalitních protistran, které by byly ochotny podepsat dlouhodobé smlouvy na odběr elektřiny. Stát se zatím spoléhá na to, že se to „nějak vyřeší tržně“, ale výsledkem je jen pár rozjednaných transakcí.
Jak z toho ven? Mají jiné země recept, který nám chybí?
Je to o diverzifikaci obchodních modelů. Tedy vedle dnes převažujícího merchant modelu i kontraktační modely, které jsou založeny buď na státem zadávaných aukcích pro strategické objemy výrobních či flexibilních kapacit, a nebo komerčních bilaterálních smlouvách. Inspiraci najdeme u některých sousedů v EU. Ti už pochopili, že cesta vede přes strategické aukce, zejména model Contract for Difference (CfD) (kontrakty na rozdíl). Nejde o plošné sypání peněz, ale o chytře vedené aukce pro systémově významné zdroje, které stát nezbytně potřebuje pro svou energetickou bezpečnost.
Takže stát by měl garantovat cenu?
Stát musí být chytrý zadavatel. Pokud správně nastaví podmínky aukcí, objemy a maximálně akceptovatelné „strike ceny“, je schopný dostat trh na hranu, kde je to pro investory ještě zajímavé, ale pro stát v daném čase maximálně výhodné. Dobře nastavené dvou-směrné CfD nemusí jen peníze odčerpávat – v době vysokých cen mohou naopak do státní kasy peníze generovat. To je cesta, jak mobilizovat soukromý kapitál pro strategické investice, zajistit bezpečnost sítě a udržet ceny energie dole. Ostatní nestrategické investice pak mohou jít na jiné obchodní modely, nesoucí vyšší riziko a vyšší potenciální výnos pro investory.
-red
