Dana Drábová, šéfka Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (foto: Rastislav Suchý)
Státní úřad pro jadernou bezpečnost musí umět vyhodnotit nabízený reaktor i bez referenčního bloku a bez licence v jeho zemi původu. „Bude to ale násobně dražší, náklady na licenční proces budou násobně vyšší a bude to trvat násobně déle,“ upozorňuje v rozhovoru pro All for Power šéfka tohoto úřadu Dana Drábová.
Klíčovým tématem se na konci minulého roku stala otázka, zda přizvat či nepřizvat k dukovanskému tendru ruský Rosatom a čínskou společnost CGN – tedy potenciální uchazeče, se kterými už ČEZ předběžně jednal. Mohla by být soutěž zbývajících třech uchazečů plnohodnotná? Víme, že americký Westinghouse i francouzská Areva, která je dnes pod novým názvem Framatome součástí společnosti EDF, měly či mají problémy s dokončováním rozestavěných reaktorů.
Některé státy se žádným tendrem vůbec nezatěžovaly a rozhodly se pro jiný model – uzavřely mezivládní dohodu se zemí, v níž má dodavatel reaktorů své sídlo. Mám na mysli nejenom Maďarsko nebo Turecko, které takové dohody uzavřely s Ruskem. Je to třeba také Polsko, které uzavřelo mezivládní dohodu s Američany, a k podobné dohodě míří i Rumunsko. To, jaký model si daný stát v tomto směru zvolí, nemusí nijak zásadně ovlivnit, za jaké peníze, v jaké kvalitě a v jakém harmonogramu bude stavba jaderného reaktoru provedena. V tom nevidím problém.
To znamená, že byste preferovala model mezivládní dohody?
Na to se mě neptejte. Státnímu úřadu pro jadernou bezpečnost přijde po nějaké době žádost o povolení k výstavbě. Nestranně a neutrálně ji posoudíme – ať už bude tím vybraným dodavatelem kdokoliv. Nemohu mít v tomto ohledu nějaké preference.
Nechme tedy stranou téma, zda se vydat cestou mezivládní dohody, klasického výběrového řízení nebo tendru s uplatněním bezpečnostní výjimky, jak to teď vláda a ČEZ plánují. Zajímalo by mne, jestli si vůbec můžeme dovolit zúžit výběr na tři uchazeče, kterými jsou Westinghouse, EDF a korejský KHNP. V případě Korejců se například mluví o tom, že v zahraničí zatím stavěli jen jednu jadernou elektrárnu ve Spojených arabských emirátech a že ani nejde o reaktory nejnovější 3+ generace…
Reaktor společnosti KHNP má evropský certifikát podle požadavků European Utility Requirements. Referenčním blokem je reaktor 3+ generace v jihokorejské jaderné elektrárně Shin Kori. Ten má výkon 1400 megawattů, takže Korejci by museli jeho výkon podle pravidel dukovanského tendru snížit na maximálně 1200 megawattů.
A co negativní zkušenosti společnosti Westinghouse, která nedokončila výstavbu reaktorů v Jižní Karolíně, a bývalé Arevy, jejíž stále nedokončené bloky ve finském Olkiluotu a francouzském Flamanville se výrazně prodražují a mají velký časový skluz?
Ani Rosatom a CGN nemají jen samé pozitivní reference ze zahraničních staveb. Westinghouse i Areva na druhé straně úspěšně postavily reaktory 3+ generace v Číně, a to jen s mírným zpožděním kvůli novým bezpečnostním požadavkům po havárii jaderné elektrárny v japonské Fukušimě. Nevybírala bych si neúspěchy jen u některých potenciálních uchazečů. Neúspěchy mají všichni, úspěchy mají všichni.
Není trochu paradox v tom, že evropské a americké firmy mají úspěšné reference z Číny, zatímco my diskutujeme o tom, že bychom měli čínskou společnost jako potenciálního uchazeče o stavbu v Dukovanech vyloučit?
Mluví se o tom, jestli vyloučit Čínu jako zemi dodavatele. To rozhodnutí opravdu není na mně. Mohu jen uvést, že když potenciální dodavatel reaktoru v Dukovanech úspěšně dokončí stavbu v nějaké další zemi, nijak nás to k této zemi neváže. Naopak to, že si vybereme dodavatele z nějaké země, nás k té zemi váže, ať už o tom slyšíme a čteme cokoliv. Já z mého pohledu vidím pět technicky rovnocenných potenciálních uchazečů, z nichž každý má za sebou úspěchy i neúspěchy, ale tím pádem i poučení z těch neúspěchů.
V případě Westinghousu a Francouzů je tu ještě jedna obava. Mají špatné zkušenosti s temelínským výběrovým řízením, které ČEZ nakonec zrušil, a je otázkou, jestli mají opravdový zájem a důvěru v dukovanský tendr…
Zkušenost s temelínským tendrem má také Rosatom. Máme tady takovou skládanku všech možných aspektů. Vyzobnout si z toho jenom to, co vypadá zajímavě, je ale nefér. Navíc třeba francouzská Areva už soutěžit nebude, protože se stala součástí Electricité de France. A EDF má jiný rámec a možná také jiné státní zadání. Je to skoro zcela státní společnost a možná bude plně státní.
Pokud se nepletu, z Arevy přešla pod EDF velká část týmu a tito lidé budou dělat to, co dříve – jen pod jinou značkou.
Neúspěch Arevy ve Finsku podle mě spočíval ve dvou věcech. Za prvé dostala velmi striktní zadání vyhrát ve finském výběrovém řízení, i když její projekt reaktoru EPR ještě nebyl hotový. Projekt se dokončoval ještě v době výstavby. A za druhé Areva nikdy nebyla inženýrskou společností. Zkušenosti s výstavbou naopak měla společnost EDF, a to i v zahraničí. Stavěla například i první bloky v Číně. Jsem přesvědčena, že i tohle hraje významnou roli, protože EDF má daleko větší tým a zkušenosti z výstavby. Projekt ve francouzském Flamanville se jí ale příliš nevydařil.
REFERENČNÍ BLOK JE VÝHODA
Říkala jste, že Korejci budou muset snížit výkon svého reaktoru. To samé platí i o Francouzích. Není problém, že referenční bloky KHNP a EDF budou mít větší výkon než ty, které by stavěly v Dukovanech?
Tady je třeba ještě jednou zopakovat, že referenční blok a licence v zemi původu je velká výhoda. Není to nutná podmínka. My musíme být schopni případně zlicencovat reaktor i bez referenčního bloku a bez licence v zemi původu. Bude to ale násobně dražší, náklady na licenční proces budou násobně vyšší a bude to trvat násobně déle. Česká republika je středně velká země, máme středně velký jaderný dozor a omezené kapacity v tomto smyslu. Proto vřele doporučujeme investorovi, aby si jako velmi výrazně hodnocené kritérium dal referenční blok a licenci v zemi původu. Co uzná za referenční blok, je jeho věc. Pokud nám ale přijde na stůl žádost o povolení k výstavbě bez licence v zemi původu a bez referenčního bloku, musíme si s tím také poradit.
Aby to bylo úplně jasné – říkáte váš názor, nebo to, jak toto kritérium zapracoval do zadávací dokumentace ČEZ?
Netuším, co je v zadávací dokumentaci. My samozřejmě budeme velmi striktně dbát na to, aby byly dodrženy požadavky atomového zákona. Ten sice neříká nic o referenčním bloku, ale říká něco o prověřené technologii.
Referenční blok v zemi původu je tedy velká výhoda. Co třeba referenční blok v Evropské unii nebo ve vyspělých západních zemích?
To by byla ještě větší výhoda.
Tuhle výhodu bude mít z těch tří uchazečů pravděpodobně jen Westinghouse...
Ano. Na druhou stranu všichni tito uchazeči mají certifikát European Utility Requirements, což je také velká výhoda.
Tento certifikát se ale týká jejich větších bloků. Korejci například argumentují tím, že mají referenční blok nejnovější generace o větším výkonu a zároveň zkušenost s výstavbou menších reaktorů jiného typu. Je to relevantní argumentace? Na druhé straně zaznívá, že menší bloky KHNP a EDF budou pořád prvními svého druhu, first of a kind. A tyto reaktory tak jako tak potřebují zcela nové licencování.
Zcela nové určitě ne, ale některé analýzy budou muset předložit pro ten konkrétní výkon, pro konkrétní konfiguraci. Neměli bychom to zjednodušovat. Každý projekt bude muset být přizpůsoben dané lokalitě ve všech možných aspektech. Není to tak, že by se vzal projekt, který někde stojí, a ten se zcela okopíroval v Dukovanech. Takhle to nebude.
To, že by bylo třeba korejský reaktor nutné posuzovat jako first of a kind, ale platí?
Ano, ale s velkou výhodou předchozích analýz, které už byly provedeny. Koneckonců je tu i jiná možnost. Budu trochu fabulovat, vůbec nevím, jestli by Korejci o něčem podobném uvažovali. Investor a dodavatel si teoreticky také mohou spočítat, že se jim vyplatí v Dukovanech postavit čtrnáctistovku, která by po určitou dobu jela na osmdesát procent. Tedy do té doby, než by byly definitivně uzavřeny první dva bloky elektrárny.
Kdyby se nový reaktor stavěl v Temelíně, který má pro větší bloky lepší podmínky, vůbec bychom problém s výkony některých reaktorů neřešili…
Život nehraje na kdyby. Čas pokročil a náhrada Dukovan je dnes prioritou. Všichni jsme si vědomi toho, že chystaný pátý dukovanský blok z hlediska energetického mixu neřeší nic jiného než náhradu prvního a druhého bloku tamní elektrárny.
POHLED DO FINSKA
Jak vnímáte argument, že v Česku máme dlouholeté zkušenosti s ruskou technologií a že už kvůli tomu bychom neměli Rosatom z dukovanského tendru vyřazovat?
Tenhle argument vnímám jako legitimní. Podívejte se ale třeba do Finska, což je s námi zcela srovnatelná země. Tam se dokonce v jaderné elektrárně Olkiluoto před časem rozhodli pro stavbu varných reaktorů. Mají tam nejenom různé dodavatele, ale také velmi pestrou rodinu těch reaktorů. A zvládají to.
Poslední projekt jaderného reaktoru ale právě Finové realizují společně s Rusy. Jak to, že na rozdíl od nás nemají problém spolupracovat s Rosatomem?
Finové si vybírali zcela pragmaticky. Měli jednoznačnou prioritu – zajistit si dodávky pro severní část země a pro tamní energeticky náročný průmysl. Nebylo to ale úplně bez problémů. Pokud jde o ruského partnera, některá hlasování v parlamentu procházela jen velmi těsně.
V Česku navíc platí, že i když jsme tu zatím měli ruskou technologii, o provoz jaderných reaktorů se víceméně staraly české firmy.
Problém ale primárně nespočívá v provozu a v údržbě už pracujícího zařízení. Problém se týká přípravy stavby a stavby samotné. A tady se můžeme dostat do velmi ošemetných situací. Opět se můžeme podívat na Finsko nebo třeba na Maďarsko. Příprava stavby tam trvá už o tři nebo více let déle, než bylo naplánováno.
Není to pořád menší problém než třeba v případě elektráren Olkiluoto a Flamanville, které stále ještě staví Francouzi a které se násobně prodražují i zpožďují už v průběhu stavby?
Projekt francouzského reaktoru EPR 1650 je nešťastný. Uvidíme, jak dokáže společnost EDF, která se velmi poučila ve Flamanville, realizovat projekt britské elektrárny Hinkley Point C.
Mluvila jste o varných reaktorech ve Finsku. Proč se jim v Česku dlouhodobě vyhýbáme? Pokud bychom do soutěže přizvali také dodavatele varných reaktorů, mohli bychom pak vybírat z více možností…
Máme zkušenosti s tlakovodními reaktory, které se od těch varných přece jen dost liší. Tlakovodní reaktory také mají více bezpečnostních prvků. To neznamená, že by varné reaktory byly nebezpečné, ale ty tlakovodní jsou robustnější.
Také v případě varných reaktorů ale zaznamenáváme velký technologický pokrok ve srovnání s jejich předchozími generacemi.
To bezesporu ano. Do budoucna stojí za úvahu sledovat vývoj reaktorů střední velikosti. Varný reaktor GE Hitachi o výkonu 300 megawattů vypadá velmi pěkně.
PLYNOVÝ SCÉNÁŘ
Vládní zmocněnec pro jadernou energetiku Jaroslav Míl před časem mluvil o tom, ideální reaktor pro Dukovany by měl výkon 600 megawattů. Co si o tom myslíte?
Takový reaktor zatím není na trhu, ale i v tomto případě se vyplatí sledovat další vývoj. Z mého pohledu je reaktor o výkonu mezi třemi a šesti sty megawatty lepší variantou než velké reaktory. Zatím nejsou v nabídce, ale rýsují se různé projekty a různí potenciální zájemci. Jedním z nich je Estonsko, které také uvažuje o projektu GE Hitachi. A pokud Česká republika nebude chtít nějak výrazně měnit svou energetickou koncepci a bude ji chtít dodržovat, čas na realizaci projektu pátého dukovanského bloku se krátí. Může se stát, že se Česko rozhodne počkat na jiné typy jaderných reaktorů, a přechodné období překlene plynovými zdroji. Tak jako Německo překlenuje plynem přechod k obnovitelným zdrojům.
O jádru se v Česku dohadujeme už hodně dlouho a výsledek je stále nejistý. Není teď takový plynový scénář tou nejpravděpodobnější variantou?
Je to možná varianta. Nechci hodnotit její pravděpodobnost. Pořád si ale myslím, že když se dukovanská pětka nepostaví, svět se nezboří. Jen za to zaplatíme. Musíme si to dobře spočítat. A nejde jenom o peníze, o čistě finanční kalkulaci.
Máte na mysli emise skleníkových plynů, kterým plynové elektrárny nezamezí?
Také. Plyn ani náhodou není nízkoemisní zdroj. Když ho budeme používat jako baseload, tedy jako zdroj pro základní zatížení, bude to navíc velmi drahé.
Vsadila byste si na to, že ČEZ pátý dukovanský blok postaví?
To bych si nevsadila. Na co si v dnešním světě můžete vsadit, když nevíte, co bude za týden… Pokud by se ho ale postavit nepodařilo, byla by to opravdu velká chyba. A to i z hlediska klimatických závazků, které už jsme jednou učinili. Ať si o nich myslíme cokoliv, měli bychom je brát vážně. Byla by to velká chyba také proto, že jaderná energetika je obor s vysokou přidanou hodnotou. Je důležitá nejenom pro samotnou energetiku, ale také pro celou vzdělanostní i průmyslovou infrastrukturu. Když už to jádro umíme, neměli bychom ho takto zbrkle opouštět.
VYLUXOVANÝ PRACOVNÍ TRH
Ještě se vrátím k možnostem českého dozoru. Před časem jste docela razantně upozorňovala, že Státní úřad pro jadernou bezpečnost potřebuje významné navýšení rozpočtu.
K tomu kontinuálně dochází. Máme jiný problém. Pracovní trh, pokud jde o pozice, které potřebujeme, je totálně vyluxován. A koronavirová pandemie nám to neulehčuje.
Jak to budete řešit? Přijde více odborníků ze zahraničí?
Zatím o tom uvažujeme jen rámcově, konkrétní plány v tomto ohledu nemáme. Děláme ale jiné kroky. V našem výzkumném zařízení, Státním ústavu radiační ochrany, jsme například etablovali skupinu, která se zabývá jadernou bezpečností a podporou státního dozoru jaderné bezpečnosti. Přece jenom to je instituce, která se neřídí zákonem o státní službě a je tedy flexibilnější. Takže tam se nám získávat odborníky relativně daří.
Zcela nové odvětví jaderné energetiky chtějí v příštích dvou desetiletích vybudovat Poláci. Znamená to, že se vám rýsují nové příležitosti pro spolupráci s tamním dozorem, který nemá s komerčními reaktory takovou zkušenost?
Nezapomeňte, že Polsko je zemí Marie Curie-Sklodowské. Poláci mají výborný dozor. Na přípravě licencování prvního jaderného komerčního reaktoru už velmi intenzivně pracují, nebudou s tím mít žádný problém. Už dnes s nimi hodně spolupracujeme, stejně jako Kanaďané nebo Američané. Polské výzkumné reaktory koneckonců také nejsou žádné hračky, takže polský dozor má velké zkušenosti. Ty se samozřejmě netýkají stavby velkého jaderného bloku, ale mezivládní dohoda se Spojenými státy jim i v tomto směru otevírá nové možnosti.
Pokud budete s Poláky spolupracovat ještě více, budete potřebovat další odborníky…
Celý dozor nad jadernou bezpečností stojí na mezinárodní spolupráci. Jsme na to zvyklí a určitá část práce mého týmu je tak jako tak zaměřena na budování mezinárodních kontaktů a mezinárodní spolupráci. To se vždycky hodí.
Dobře známé jsou vaše výroky o tom, jak jsme v Evropě ztratili schopnost realizovat velké projekty. Myslíte, že právě Poláci dokáží vykročit jiným směrem?
Mohu uvést příklad z jiné infrastruktury. Poláci za deset let zmodernizovali a postavili novou dálniční síť tak, že se nám o tom ani nezdá. Do některých míst v Česku je lepší jezdit přes Polsko. To nám něco říká o tom, že Poláci mají vůli budovat infrastrukturu – ať už je jakákoliv. Podívejte se na jejich obrovské projektu včetně dopravního uzlu letiště-nádraží u Varšavy. Všechny tyto projekty ukazují, že Polsko se chce modernizovat.
Řadě pozorovatelů v zahraničí se to ale může jevit spíše tak, že Poláci už mnohokrát v minulosti přicházeli s plány výstavby jaderných elektráren a ty se nikdy nerealizovaly.
Země se zásobami uhlí na 800 a více let má pochopitelně také zájmové skupiny, které nejsou na větvi z toho, že by se tam měly stavět jaderné elektrárny.
Domníváte se, že Poláci si teď uvědomili, že takhle už to dál s uhlím nepůjde?
Schovají si ho na jindy.
Poláci tedy pravděpodobně budou stavět bezemisní jaderné elektrárny, jiné země se více zaměří na obnovitelné zdroje. My tu nejspíš budeme mít nějaké přechodné řešení ve formě plynových zdrojů, které ale kvůli emisím budou stále méně přijatelné. Nesměřuje to všechno k tomu, že se jako tradiční vývozce elektřiny nakonec staneme dovozní zemí?
Byla bych ráda, kdybychom se dostali do situace, kdy bude export a import vyrovnaný. Z jednoduchého důvodu – infrastruktura v sousedních zemích, odkud má smysl elektřinu dovážet, je zhruba stejně stará jako u nás. Problém s tím, co a jak postavit, budou mít všichni naši sousedi.
NADĚJNÉ INOVATIVNÍ FIRMY
Když hodnotíte současný stav českého jaderného průmyslu, jste poměrně kritická. Vyplývá to z vaší osobní zkušenosti s tuzemskými firmami?
Nenazvala bych to osobní zkušeností. Mám ale možnost sledovat, jak se některé z těch firem, které bývaly špičkovými dodavateli pro jaderný průmysl, prezentují třeba i při údržbě jaderných bloků. Nechtěla bych jmenovat, spíše řeknu to, co opakuji jak tibetský modlící mlýnek. Máme v Česku spoustu inovativních menších a středních firem, které se dokáží velmi dobře uplatnit i v jaderném projektu. Ať už by byl dodavatelem nového jaderného reaktoru kdokoliv, byl by hloupý, kdyby s nimi nespolupracoval. V případě některých firem mám ale pocit, že chtějí za každou cenu protlačit právě ruského dodavatele, protože mají pocit, že se u něj se chytnou spíše než u jeho konkurentů.
Není tento přístup logický, když tady tradičně máme ruskou technologii?
Myslím, že některé české firmy mají v tomto ohledu přehnaná očekávání. Otázkou je, proč si už dnes Rosatom pro své projekty jaderných elektráren jinde ve světě české firmy příliš nevybírá – kromě menších zakázek, jako jsou například ty pro firmu Arako.
Není to obecný trend? Firma, která staví jadernou elektrárnu v jiné zemi, se primárně snaží do takového projektu dostat subdodavatele z vlastní země, pak firmy z té země, ve které se staví, a až jako třetí v řadě přicházejí další firmy.
Je to možné. Není to tak jednoduché a přímočaré. Ale jestliže se některé české firmy odvolávají na to, že je Rosatom zapojí, očekávala bych, že je zapojí i do jiných projektů. Společnost Škoda JS má ruského vlastníka, ale více dodává pro Francouze. Vnitřní reaktorové části pořád ještě umí vyrobit par excellence.
SVĚT JÁDRO POTŘEBUJE
Asi souhlasíte s předpokladem, že bez jádra těžko budeme čelit klimatickým změnám?
Bez jaderné energetiky bychom to z hlediska omezování emisí měli o hodně těžší. Jádro podle mě ještě řadu desítek let bude jediným nízkoemisním zdrojem pro základní zatížení. Pokud bude vhodně doplňováno obnovitelnými zdroji, je to krásná kombinace.
Nestačí doplňovat obnovitelné zdroje různými bateriemi, úložišti energie?
Tyto technologie budou mít své místo, ale jaký pak může být podíl obnovitelných zdrojů v energetickém mixu, si netroufnu odhadovat. Svým studentům říkám – z obnovitelných zdrojů můžeme pokrýt 80 procent našich potřeb, pokud tyto potřeby klesnou na třetinu. Vezměte si jenom to, že moderní energetické technologie obecně – a speciálně technologie pro ta úložiště – vyžadují spoustu prvků periodické soustavy, které se nazývají vzácnými. Nukleogeneze po velkém třesku jich nám holt ve vesmíru tolik nenadělila. Na naší Zemi je jich omezené množství. To množství rozhodně není takové, aby dokázalo pokrýt instalované výkony obnovitelných zdrojů v případě, že by tyto zdroje teoreticky nahradily veškerá fosilní paliva.
Jak pravděpodobné podle vás je, že zažijeme nějakou další velkou havárii jaderné elektrárny typu Fukušimy?
Je to velmi nízká pravděpodobnost, ale dokud budeme jaderné bloky využívat, nikdy nebude nulová.
Jaderných reaktorů jsou ve světě stovky. Je opravdu pravděpodobnost, že aspoň na jednom z nich nastane havárie, tak nízká?
Pravděpodobnost tavení aktivní zóny současných reaktorů generace 3 nebo 3+ řádově poklesla na úroveň jedné takové události za miliony let. To se může zdát zvláštní, protože za dosavadních 65 let provozu jaderných elektráren jsme tady měli tři havárie s těžkým tavením aktivních zón. To ale byly reaktory starší generace, u nichž se pravděpodobnost pohybovala na úrovni jedné takové události za zhruba deset tisíc let. A vzhledem k tomu, že všechny ty bloky dohromady, co jich na světě bylo a je, si od roku 1954 odpracovaly v souhrnu asi dvacet tisíc reaktorových roků, tak to vlastně vychází. Díky našim zkušenostem jsme tu pravděpodobnost nejenom stlačili o dva až tři řády níž, ale také víme, jak případnou havárii zvládnout, kdyby přece jen nastala. Dokážeme ji zvládnout takovým způsobem, že se jaderný reaktor sice zničí, což znamená velkou ekonomickou ztrátu, ale havárie přitom neohrozí ani lidi v samotné elektrárně, natož v jejím okolí.
Chápu, že to takto funguje ve vyspělých zemích, které se jadernou energetikou zabývají několik desetiletí. Platí to ale také, když vezmu v potaz, že havárie jsou obvykle důsledkem lidských chyb a že se jaderná energetika bude pravděpodobně rozšiřovat i do zemí, kde nemají takové zkušenosti s jaderným dozorem?
Jaderný průmysl se neustále učí – nejenom z havárií, ale i z různých provozních odchylek. Tato zkušenost se prostřednictvím Mezinárodní agentury pro atomovou energii velmi intenzivně rozšiřuje do všech zemí, které jaderné elektrárny provozují nebo hodlají provozovat. Jaderný průmysl si je velmi dobře vědom, že další havárie s únikem radioaktivity do okolí typu Fukušimy by znamenala jeho konec nejméně na několik generací. A jaderný dozor – to je vlastně jenom jedna bariéra, ochranná vrstva, která tu pravděpodobnost zase trochu snižuje. Úlohou dozoru je pořád se ptát – nezapomněli jste na něco? Děláte všechno tak, jak se sluší a patří? Dodržujete tohle? Pokud by ale odpovědnost primárně necítil sám provozovatel jaderného reaktoru a nechoval se podle toho, ani sebelepší dozor by nic nezmohl. V jaderné energetice se řídíme takzvaným principem ochrany do hloubky, kterou zajišťuje spousta různých bariér. Dozor je jen jednou z nich.
Nedůvěru významné části světové veřejnosti vůči jaderné energetice posilují obavy, co se bude dít s vyhořelým palivem. Myslíte si, že je možné těmto obavám čelit?
Otázka vyhořelého jaderného paliva je svým způsobem umělá. Jaderná energetika si sama na sebe upletla bič. Někdy před třiceti čtyřiceti lety jaderný průmysl naskočil na argumenty – nemáte vyřešen konec palivového cyklu. A začal se velmi intenzivně snažit rychle najít řešení, aby těmto argumentům zabránil. Místo toho, aby řekl – ale máme, vytváříte umělý problém. Vyhořelého paliva je objemově velmi málo, lze jej bez problémů dlouhodobě skladovat a hledat bezpečné místo pro jeho trvalé uložení. Tohle ale jaderný průmysl důrazně neříkal. Z toho už podle mě není cesta ven. Řešení, které jaderný průmysl našel – ukládání vyhořelého paliva do nějaké hlubinné geologické formace – je bezpečné. Pro lokalitu, kde by se to hlubinné úložiště mělo stavět, je ale takové řešení nepříjemné. Nikdo nechce ve svém okolí obrovskou stavbu, která bude trochu hlučná, která tam přivede mnoho cizích lidí a která bude znamenat přemisťování velkého množství materiálu. Taková stavba změní život dvou generací v dané lokalitě, zasáhne lidem do života.
I kdybychom ale pominuli obavy lidí, kteří žijí v okolí takového úložiště, je tu další problém. Z hlediska lidské psychologie je obtížně přijatelná představa, že ukládáme do podzemí odpad, který bude radioaktivní ještě statisíce let.
Ano, je to jistě symbol. Pravá mozková hemisféra s tímhle určitě pracuje. Na druhou stranu já někdy, když mě popadne cynismus, říkám – až se třeba Český masiv pohne tak, že to bude z hlediska uloženého vyhořelého paliva něco znamenat na povrchu Země, už to nikoho na povrchu Země nebude zajímat. To by byla geologická událost s takovými dopady, že pár kontejnérů s vyhořelým palivem by nehrálo vůbec žádnou roli.
Může být nadějí recyklace vyhořelého jaderného paliva nebo výzkum, který se zaměřuje například na jeho likvidaci pomocí laserů?
Spíš bych naději viděla v urychlovačem řízených reaktorech, v nichž by se jádra těžkých prvků neštěpila, ale tříštila. Současné metody na přepracování vyhořelého paliva totiž čelí mnoha omezením. Za prvé nic na světě není bezodpadové. A za druhé je takové přepracování hodně drahé. Francie se jím zabývá, Japonsko se k němu také pomalu vrací, ale ekonomická efektivita takového přepracování nijak zvlášť vysoká není.
MLADÍ POLITICI
Podpořila jste politický projekt Mikuláše Mináře. Co vás k tomu vedlo?
Řeknu to na rovinu. Myslím, že si kluk zaslouží šanci a vůbec to nemyslím nijak pejorativně. Přichází jako nová tvář s novými myšlenkami a politika vždy potřebuje novou krev. Jsem přesvědčena, že by tu měl být rozumný podíl lidí, kteří tu politiku dělají také pro vlastní budoucnost – tedy v tomto smyslu na delší dobu než zavedená politická reprezentace. Proto fandím například také Dominikovi Ferimu. Svět se rychle mění a ti – s odpuštěním – staří političtí psi, čímž myslím klidně i čtyřicátníky, už s tím světem dokáží zacházet jenom zčásti. Namíchat politickou scénu s těmi opravdu mladými politiky, kteří mají aspoň nějakou míru odpovědnosti, mi nepřipadá špatné.
Týkají se ty nové myšlenky také jaderné energetiky, když mladí politici požádali o spolupráci právě vás?
Mluvila jsem s nimi samozřejmě i o jaderné energetice. Uvažují o tom, jak se k ní postavit. Já si vážím toho, že mě nepovažují za projaderného fanatika, což taky občas slýchám, ale za člověka s realistickým pohledem. Nejsou ostatně jediní, kdo si v nedávné minulosti řekl o radu. Každému říkám to samé – podívejte se na státní energetickou koncepci. Je napsaná rozumně.
V Česku to možná tolik neplatí, ale faktem je, že nová politická hnutí ve světě často bývají vůči jaderné energetice skeptická…
Takový je svět. Mně to nevadí, protože každý názor je dobrý a zaslouží si zkoumání.
Jan Žižka
