Petr Třešňák
Na práci Stálého vládního výboru pro výstavbu nových jaderných zdrojů se od letošního roku podílí také zástupci opozice. Znamená to, že díky tomu bude do budoucna zajištěna kontinuita dalšího rozvoje české jaderné energetiky? „To nechci předjímat,“ říká v rozhovoru poslanec za Piráty Petr Třešňák.
„Podílíme se sice na hledání konsenzu, ale nemusíme k němu vždy dospět.“ Postoj Pirátů k jádru se podle Petra Třešňáka mimo jiné odvíjí od toho, že důležitým bodem jejich programu je i vzdělanostní ekonomika. Poukazuje na příklad Německa, kde po tamním ohlášeném odchodu od jádra vypadla celá generace odborníků na jadernou energetiku. „Když se něco takového stane, země pak ztrácí vliv v mezinárodním měřítku, v rámci různých organizací. Navíc se oslabuje výzkum, který má přesah do řady dalších oblastí – včetně například materiálového výzkumu,“ uvádí Petr Třešňák. Pirátský poslanec na druhé straně chválí rozhodnutí německé vlády, která hodlá zcela opustit uhelnou energetiku do roku 2038, a vidí v něm inspiraci také pro Česko. Interview s Petrem Třešňákem je prvním z rozhovorů, ve kterých bychom rádi představili názory představitelů jednotlivých politických stran na výstavbu nových reaktorů.
Jak se Piráti staví k výstavbě nových jaderných bloků v Česku?
S maximálně racionálním přístupem, bez jakéhokoliv dogmatismu. Chceme vyhodnotit veškerá rizika, včetně finančních i geopolitických. Budeme prosazovat, aby výběrové řízení na dodavatele nových reaktorů proběhlo maximálně transparentně a abychom měli dostatečné informace o konkrétním projektu, jeho ceně i dalších parametrech. Teprve pak je možné učinit kvalifikované rozhodnutí. Jde o běh na několik let.
Pirátská strana má asi nejblíže k různým aktivistickým iniciativám, zřejmě i k těm ekologickým. Ekologičtí aktivisté ale bývají vůči jádru dost kritičtí. Neovlivní to i váš postoj?
Česko patří k zemím, kde má jaderná energetika ve srovnání s jinými zeměmi poměrně silnou podporu veřejnosti. Drží se stále nad padesáti procenty. A postoje ekologických aktivistů, envi organizací se mohou v tomto ohledu lišit. Pro mnoho lidí jsme jednou z mála stran, která opravdu prosazuje ekologickou politiku.
Převzali jste v energetice roli Zelených?
Je možné říct, že Piráti převzali určitou agendu, ale přistupují k ní racionálněji, ne tak dogmaticky a možná i progresivněji. Netýká se to jenom jaderné energie, ale také sucha, uhlí, biopaliv. Často nastolujeme témata. Kolega Radek Holomčík předložil v Poslanecké sněmovně návrh na zrušení povinného přimíchávání biopaliv první generace do pohonných hmot, kolegyně Dana Balcarová zase návrh na zkrácení výjimek z emisních limitů pro elektrárny.
Zabýváte se jadernou energetikou dlouhodobě, byl jste i v týmu, který připravuje výstavbu dalších atomových bloků v Česku. Neliší se proto váš postoj k jádru od ostatních členů vaší strany?
Můj postoj určitě může být lehce subjektivní vzhledem k tomu, že jsem v tomto oboru sedm let pracoval. Když se ale podíváte do pirátského programu, nenajdete tam nikde, že bychom jadernou energii odmítali. Chceme ovšem maximálně podpořit výzkum a vývoj nových technologií jak v obnovitelných zdrojích, tak v jaderné energetice. Pokud se mají stavět nové jaderné komerční bloky, tak s co nejpokročilejší technologií. Také je třeba se soustředit na výzkum v oblasti přepracování a dalšího využití vyhořelého paliva. Nepovažujeme za šťastné plány, podle nichž by se mělo toto palivo zabetonovat hluboko pod zem.
JÁDRO A VZDĚLANOSTNÍ EKONOMIKA
Pokud tedy bude splněna podmínka technologického pokroku, je celkový pirátský postoj k jádru pozitivní?
Těch podmínek je více. Další podmínkou je například to, že by výstavba nových reaktorů neměla být extrémně finančně náročná. Náš postoj k jádru se nicméně odvíjí také od toho, že důležitým bodem našeho programu je i vzdělanostní ekonomika. V Německu po tamním ohlášeném odchodu od jádra vypadla celá generace odborníků na jadernou energetiku. Když se něco takového stane, země pak ztrácí vliv v mezinárodním měřítku, v rámci různých organizací. Navíc se oslabuje výzkum, který má přesah do řady dalších oblastí – včetně například materiálového výzkumu.
To je klíčový argument pro stavbu nových jaderných bloků v Česku?
Je to jeden z argumentů. Důležité je také to, že v Česku počítáme s postupným odstavováním uhelných elektráren. Zastávám názor, že česká vláda by v tomto ohledu naopak měla být podobně ambiciózní jako ta německá, která stanovila termín definitivního odchodu od uhlí na rok 2038. V Německu jsou navíc hodně slyšet hlasy, podle nichž by to mělo být ještě dřív – v roce 2035. Od takového rozhodnutí se může odvíjet řada dalších kroků v energetice – v oblasti obnovitelných zdrojů, jejich zálohování, v jaderné energetice. Po odstavení uhelných bloků a současných jaderných bloků v Dukovanech klesne výroba elektřiny o více než 40 terawatthodin. Část této výroby určitě vykryjí úspory, část obnovitelné zdroje. Významnou roli ale bude dál hrát také jádro. Spíše je otázkou, zda by se měl stavět jeden nebo dva nové jaderné bloky. Stavět dva velké bloky současně by ale asi byla megalomanie. Osobně jsem zastáncem malých modulárních reaktorů, bohužel není jisté, kdy bude tato nová technologie připravená ke komerčnímu provozu.
Podle současného energeticko-klimatického plánu ale budou zapotřebí do roku 2040 dokonce tři velké bloky. A i když započteme vyšší úspory a rychlejší rozvoj obnovitelných zdrojů, nemělo by být těch nových reaktorů více než jeden?
Vláda v současné době počítá s výstavbou pouze v Dukovanech. Osobně jsem se stavěl za to, aby ve hře zůstal také Temelín, který je v přípravě dál, minimálně o rok nebo dva. Kdybychom nechali ve hře obě lokality, mohli bychom se rozhodnout ve chvíli, až uvidíme konkrétní nabídky jednotlivých dodavatelů. Samozřejmě vím, že tyto nabídky musejí být připravovány na jednu konkrétní lokalitu, ale přesto je možné z nich do jisté míry vycházet. Na druhé straně chápu argumenty, že v tuto chvíli je nereálné rozjíždět stavbu nového reaktoru na dvou místech současně.
Jste jedním ze zástupců opozice ve vládním výboru pro stavbu nových reaktorů. Souhlasíte s předpokladem, že díky tomuto zapojení opozice může být i do budoucna zajištěna kontinuita celého projektu přípravy nového jaderného bloku?
To nechci předjímat. To, že se opozice může účastnit jednání stálého výboru, jsme uvítali. Z mého pohledu plníme především kontrolní funkci. Ale stálý výbor dává vládě jen doporučující stanovisko. A hlasování opozičních zástupců ve výboru se může lišit od finálního vládního rozhodnutí. Podílíme se sice na hledání konsenzu, ale nemusíme k němu vždy dospět.
Vládní výbor by se měl zabývat také vhodným dodavatelským modelem. Dáváte přednost modelu jednoho hlavního dodavatele, EPC kontraktora, nebo by se mohl celý projekt stavby nového bloku rozdělit na více zakázek?
Důležité je celý projekt maximálně zjednodušit a zprůhlednit. Proto se mi zdá logičtější model jednoho EPC dodavatele. Na druhé straně zaznívá argument, že v tom případě bude celý projekt mnohem dražší. Očekávám tedy detailnější podklady k tomu, zda a o kolik by byl tento postup dražší. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že pokud se celková zakázka rozseká na několik dílčích kontraktů, většinou nastává problém s koordinací těchto jednotlivých balíčků, nastává problém se zárukami. Je tedy nutné vzít v potaz všechna tato rizika.
DOBRÁ POVĚST ČESKÉHO PRŮMYSLU
Nebyl by ale tento model výhodnější pro český průmysl, který by mohl získat kontrakty na finální dodávky jednotlivých částí, ostrovů té elektrárny?
To nevylučuji. Pak je otázka, jak k tomu chceme přistupovat – jestli dáváme přednost tomu, aby na stavbě za každou cenu participovalo co nejvíc českých firem. Nebo zda budeme těžit z výhod, které přináší model jednoho EPC kontraktora, což ovšem bohužel bude velká zahraniční firma. Velkou část dílčích subdodávek si ale ten hlavní kontraktor tak jako tak s největší pravděpodobností zajistí tady, protože se mu to vyplatí z časového hlediska, vzhledem k náročnosti přepravy a podobně. Navíc si myslím, že český průmysl má ve světě stále dobrou pověst. Už tady v odvětví jaderného průmyslu nemáme tolik firem jako dříve, ale je tu pořád řada společností, které nabízejí velmi kvalitní produkty – ať už jde o systémy kontroly řízení, dodávky pro primární okruh nebo sekundární okruh elektrárny. Vlastníky těchto firem jsou sice často také nadnárodní koncerny, ale sídlí a vyrábějí tady.
Dokážete si představit, že by se výběrové řízení na dodavatele nového jaderného bloku realizovalo podle zákona o zadávání veřejných zakázek? Zaznívají názory, že to je prakticky nemožné…
Osobně si to představit dovedu. Určitě to má svá úskalí, ale realizovatelné to rozhodně je. Také předchozí tendr byl vyhlášen podle zákona o zadávání veřejných zakázek.
Nebyl to ale jeden z důvodů, proč temelínský tendr zkrachoval? Odpůrci takového postupu říkají, že by vše trvalo delší dobu a že by nebylo možné dostatečně zohlednit legislativní či regulatorní změny, což se v případě temelínského tendru ukázalo po fukušimské havárii. Podle dalších argumentů by nebylo možné ani hodnotit dodavatele podle podílu českých subdodávek a zohlednit všechna bezpečnostní kritéria. Jak tyhle argumenty vnímáte?
Zákon o zadávání veřejných zakázek má spoustu omezení. Proto se o této záležitosti povede další diskuse. Podle mého názoru by bylo jedině dobře, kdybychom šli v některých požadavcích dál, než stanovuje samotný zákon. Neměli bychom slevovat z požadavků zákona, ale v některých ohledech bychom mohli jít v jeho intencích nad jeho rámec. To se týká například těch bezpečnostních kritérií.
Co si myslíte o diskusi, že by k výběrovému řízení neměli být vůbec připuštěni Číňané a Rusové?
K tomu bych se teď bez dalších informací nerad vyjadřoval. Určitě by ale měla být v tendru hodnocena bezpečnostní rizika.
AKTUALIZACE ENERGETICKÉ KONCEPCE
Vládní zmocněnec pro jadernou energetiku Jaroslav Míl se nyní zasazuje o to, aby vládní výbor zkoumal širší souvislosti, které se týkají energetiky jako takové. To by zřejmě mohlo vést i k úpravě Státní energetické koncepce. Myslíte, že je třeba ji nějak měnit?
Od roku 2015, kdy byla aktualizovaná Státní energetická koncepce schválena, se podmínky docela radikálně změnily. Je zde řada faktorů, které nejsou v této koncepci dostatečně zhodnocené. Týká se to řady vstupů, které je nutné zohlednit – ať jde například o cenu emisních povolenek nebo další rozvoj chytrých sítí. Myslím, že Jaroslav Míl má v tomhle pravdu. Současnou Státní energetickou koncepci je určitě zapotřebí aktualizovat.
Týká se to také nastavení budoucího energetického mixu?
Určitě. Vzhledem k tomu, že bude nutné nahradit současné uhelné i atomové bloky, předpokládám, že jaderná energetika v našem energetickém mixu zůstane. Otázkou je to, o čem už jsem mluvil – kolik nových bloků bude potřeba. A také to, jak by si aktualizovaná koncepce poradila s příchodem malých modulárních reaktorů v rámci decentralizované energetiky, s vyšším nasazením obnovitelných zdrojů a zálohováním. Nestavíme ale obnovitelné zdroje do pozice protipólu k jádru. Jaderné elektrárny jsou zdrojem pro základní zatížení, což v našich podmínkách zatím obnovitelné zdroje nejspíš nebudou. Na rozdíl od Německa, kde v tomto ohledu spoléhají na velké offshorové parky v Severním moři. Další otázkou je, zda bychom do budoucna neměli zase více uvažovat o rozvoji vodíkového hospodářství.
Tuto cestu byste preferoval?
Myslím, že by měly zůstat otevřeny různé cesty dalšího vývoje od standardních akumulátorů energie po vodíkové hospodářství. Vodík může hrát roli nejenom v zálohování obnovitelných zdrojů, ale například také v automobilové dopravě. Ani v případě dopravy není zcela predikovatelné, kam se nakonec posune. Rozhodně tím nadějným směrem ale nejsou biopaliva první generace. Přitom v energetickoklimatickém plánu ze začátku letošního roku je stále zafixován podíl přimíchávání biopaliv první generace do pohonných hmot až do roku 2030. To je kontraproduktivní nejenom kvůli jejich nepříznivému dopadu na zemědělskou půdu, ale i vzhledem k tomu, že chceme podporovat rozvoj elektromobility a dalších alternativních pohonů.
Je pro vás elektromobilita také argumentem pro bezemisní jadernou energetiku?
Je to jeden z podpůrných argumentů, ale určitě ne jediný. Podobně jako argument o podpoře vzdělání a vzdělanostní ekonomice.
DVĚ TVÁŘE ENERGIEWENDE
Jaroslav Míl také mluví o tom, že Německo se do budoucna stane importní zemí elektrické energie a pokud nebudeme stavět nové elektrárny, nebudeme mít odkud elektřinu dovážet. Souhlasíte s tím?
Zmínil jsem rok 2038, dokdy má Německo dokončit odchod od uhlí. Obdivuji Němce, že k takovému rozhodnutí přistoupili. Co už obdivuji méně – a tady jsem ve shodě i s některými ekologickými organizacemi, je Atomausstieg, odchod od jádra. V roce 2022 by měla být vypnuta poslední německá jaderná elektrárna. Pak uvidíme, co to bude pro Německo znamenat. A ještě později se ukáže, jestli Němci skutečně naplní ambiciózní cíl úplně odstavit uhlí do zmiňovaného roku 2038. V tuhle chvíli nejsem schopný přesně odhadnout, co to vše bude znamenat pro německou energetiku.
S riziky tedy počítat musíme?
Mnoho odborníků očekává, že Německo tuto situaci neustojí a že se stane importérem nejenom primárních zdrojů jako zemní plyn, ale i elektřiny. Na druhé straně je ale třeba říct, že hospodářsky silné Německo si s tamní Energiewende – velkou energetickou změnou – zatím poradit dokázalo. A je nutné ocenit, že se Německo do takového ambiciózního plánu pustilo. Energiewende má ale také negativní aspekty. Mezi ně patří i to, že transfer elektřiny z větrných elektráren na severu Německa mířil na jih země přes naše území a způsoboval problémy naší přenosové síti. Výroba z uhlí v Německu přitom zatím nijak radikálně neklesá. Německo už se pravděpodobně k jádru vracet nebude. Ale třeba Belgie svůj negativní postoj k jaderné energetice přehodnocuje, stejně jako Švédsko. A například Finsko v rozvoji jádra dál pokračuje.
Je tedy německá Energiewende úspěch nebo neúspěch?
Jak jsem řekl – kriticky vnímám rychlé rozhodnutí ohledně odchodu od jádra, ale jsem rád, že se do tak ambiciózního projektu pustilo hospodářsky silné Německo. A teprve se ukáže, jak se s tím dokáže taková země poprat. Bude to taková lesson learnt pro okolní státy.
