Ilustrační foto (zdroj: Pixabay.com)
Je konec léta 2010. V Berlíně se bouřlivě diskutuje o budoucnosti jaderné energetiky. Vláda Angely Merkelové ruší dřívější závazek rudo-zelené koalice ze začátku tisíciletí, podle něhož je nutné urychlit vypínání atomových reaktorů. Momentálně to vypadá, že je Němci nechají dosloužit do konce jejich životnosti. A někteří optimističtí zastánci jádra věří, že to je jen první krok – Německo se podle jejich očekávání vrátí ke stavbě nových nukleárních bloků.
Podobně to v té době vidí evropský šéf americké společnosti Westinghouse – švédský manažer Anders Jackson. Westinghouse se chystá stavět moderní modulární reaktory a Jackson aktivně sonduje situaci v Berlíně. Během rozhovoru s autorem tohoto komentáře přímo v německé metropoli říká: „Současná diskuse v Německu je pouze jedním z posledních příkladů, jak se mění politické klima.“ Rakousko jako tradiční evropský odpůrce jádra podle něj může zůstat osamoceno.
Tři čtvrtě roku poté přichází havárie v japonské Fukušimě. Německý postoj opět nabírá nový směr a Berlín se vrací k vizi jaderného exitu. Není divu, tlak veřejného mínění je neúprosný. Mezi postoji německé a české veřejnosti k atomové energetice je obrovský rozdíl. Zatímco u našich sousedů převládá strach z možné havárie nebo rizikového skladování vyhořelého paliva, Češi dodnes patří k největším zastáncům jádra. Asi i díky tomu současná vláda v Praze celý projekt stavby nového reaktoru v Dukovanech oficiálně nezavrhla.
Nejistota přichází z Berlína
S odstupem času se opětovná změna německého postoje po Fukušimě nejeví nijak překvapivě. Zároveň ale přinesla jeden zásadní poznatek – Němci nejsou v energetice předvídatelní. A jejich slibům nelze zcela věřit. To se potvrdilo v následujících letech, kdy troskotaly německé plány na rychlou stavbu přenosových vedení ze severu na jih Spolkové republiky. Přetoky elektřiny z německých větrníků v Severním moři ohrožovaly polskou i českou přenosovou soustavu.
Zatímco německo-české politické vztahy se v posledním desetiletí celkově dostávaly ve srovnání s historií na nebývale skvělou úroveň, kolem energetiky to na lince Berlín-Praha občas dost silně zajiskřilo. Bývalý český velvyslanec v Německu Rudolf Jindrák – dnes ředitel zahraničního odboru prezidentské kanceláře – označoval právě problematiku přetoků za relativně největší problém ve dvoustranných vztazích.
Nedůvěra přetrvává dodnes. Vládní zmocněnec pro jadernou energetiku Jaroslav Míl v rozhovoru pro toto číslo All for Power dokonce uvádí, že bez Polska a Česka by Německo mělo zásadní problém zajistit provoz své energetiky postavené na myšlence Energiewende – velké energetické změny. A spoléhat na to, že další německé plány tentokrát vyjdou, by bylo ošidné. Češi by se měli spíše připravit na to, že velká sousední země bude dál čelit problémům. Na základě dřívějších zkušeností Jaroslav Míl nevěří, že by Němci v budoucnu dokázali budovat vlastní přenosové sítě takovým tempem, jak dnes slibují. Nutno dodat, že německá vláda to vůbec nemá jednoduché. Když pod tlakem ekologických aktivistů a veřejného mínění ještě silněji podpořila rozvoj obnovitelných zdrojů, nedokázala prosadit mnohé navazující kroky – často paradoxně opět kvůli tlaku aktivistů. Protesty proti budování přenosových sítí vedly k rozhodnutí, že se přemístí pod zem – což ovšem výstavbu prodražuje a protahuje. Projevy nesouhlasu se do jisté míry týkají i stavby větrných elektráren. A aktivisté nedávno obsadili také rozestavěný plynovod Eugal. Mimo jiné chtěli upozornit, že zemní plyn je kvůli vysokému obsahu metanu pro ovzduší škodlivější, než se dosud předpokládalo. Po chystaném německém odchodu od jádra a uhlí má přitom právě plyn sehrát klíčovou roli v přechodu na obnovitelnou energetiku jako nezbytný záložní zdroj.
Němci hájí své zájmy
Ve vztahu ke svým sousedům přitom Němci zpočátku zvolili dost přezíravý postoj. Po obnoveném rozhodnutí urychleně odejít od jádra čelili výtkám, že o svých plánech v energetice ani dostatečně neinformují – ačkoliv mají dalekosáhlé následky pro celou Evropu. V Berlíně si dlouho nepřipouštěli ani to, jaké problémy svým sousedům způsobují zmiňovanými přetoky elektřiny.
V tomto ohledu se nicméně situace v posledních letech hodně zlepšila. Když Němci přišli s novými plány na postupný odchod od uhelné energetiky, rozhodli se své sousedy podrobně informovat. Také spolupráce mezi provozovateli přenosových soustav je dnes na mnohem lepší úrovni než před několika lety, což je jeden z faktorů (vedle speciálních transformátorů na hranicích), který vede ke snižování rizika blackoutu. To jsou určitě dobré signály. Bylo by ale iluzí předpokládat, že německá vláda přestane do budoucna primárně hájit především své zájmy – ať už budou vycházet z ekonomicko-strategických nebo spíše vnitropolitických pohnutek.
A je přitom jasné, že to budou především Němci, kteří určí další směr evropské energetiky. Z toho je třeba realisticky vycházet i v Česku. Znamená to ale, že musíme všechno nutně dělat podle Němců? A že bychom už rovnou měli zrušit třeba plány na stavbu dalších jaderných elektráren, když atomová vize energetiky v Německu zrovna „nefrčí“? Názory se mohou a budou lišit. Český přístup by ale neměl být defenzivní.
S Německem i s vlastní hlavou
Z českého pohledu je za prvé nutné důkladně analyzovat německou situaci a její současné paradoxy. Pokud se Němci rozhodují racionálně, výsledkem bývají skvělé inovace – inovativní německý průmysl se stále drží v absolutní světové špičce. Napojení na Německo je pro nás velkou výhodou, jak v dalším rozhovoru tohoto čísla upozorňuje člen vládní Rady pro výzkum, vývoj a inovace Jaroslav Machan. Automobilce Škoda se dosud dařilo díky tomu, že je součástí skupiny Volkswagen.
Pokud ale v Berlíně převáží ideologické a aktivistické přístupy, výsledky bývají mnohem méně obdivuhodné. Právě proto je celý proces Energiewende stále častěji terčem kritiky i v samotném Německu.
Za druhé je nutné vycházet z toho, že máme s Němci řadu společných zájmů. To platí i v energetice. Napojení českých plynovodů na německé je předpokladem pro zachování postavení Česka jako významné tranzitní země, což má pochopitelně také podstatný ekonomický přínos. Obě země se shodují v potřebě rozvíjet obnovitelné zdroje, je třeba ale myslet na odlišné podmínky. Němci i Češi také chystají postupný ústup od uhelné energetiky, možná bychom mohli také stanovit jasnější plán, díky němuž bychom upřesnili státní energetickou koncepci. Na druhé straně nemůžeme pominout ekonomické a energetické důsledky, jaké by v Česku měl přehnaně rychlý úprk od uhlí – zatím stále páteře zdejší elektroenergetiky a teplárenství.
Za třetí nemá smysl skrývat, že se naše plány od těch německých také v lecčem dost liší. Na prvním místě se to samozřejmě týká jaderné energetiky. Byli bychom rádi, kdyby Němci respektovali naše preference. Můžeme to očekávat? Hodně záleží na vývoji v samotném Německu. Pokud tamní odchod od jádra a uhlí narazí na další velké překážky, Němci mohou mít dost problémů sami se sebou. Někteří možná dokonce potichu připustí, že jaderné elektrárny ve Francii nebo Česku zůstanou i do budoucna stabilizujícím prvkem evropské energetiky. Jiná situace by nastala v případě, že Energiewende zaznamená nečekaný zvrat a bude sklízet úspěch za úspěchem.
Zůstaňme ale realisty. České jaderné plány budou tak jako tak narážet na silný odpor v Německu. Přesto nemusí být vzhledem ke všem zmiňovaným okolnostem předem odsouzeny k nezdaru. Alespoň ne kvůli zahraničním vlivům. O budoucnosti české energetiky se přece jen rozhoduje hlavně v Praze.
Jan Žižka
analytik a komentátor All for Power
