Tomáš Ehler, náměstek Ministerstva průmyslu a obchodu (foto: Rastislav Suchý)
Na evropském trhu s elektřinou nejsou zohledněny náklady na stabilitu systému, upozorňuje Tomáš Ehler, náměstek ministra průmyslu pro energetiku, v rozhovoru pro All for Power. Uzavírání jaderných a uhelných elektráren bez adekvátní náhrady se už našemu kontinentu vymstilo. Podpora jaderné energetiky ve světě podle Tomáše Ehlera i v důsledku ruské agrese roste, v Evropské unii je ale nutné o její místo na slunci pořád tvrdě bojovat.
Jak vnímáte změny v postojích k jaderné energetice po ruské agresi na Ukrajině? Stále více lidí ve světě si podle všeho uvědomuje, že jádro může dlouhodobě pomoci omezit závislost na ruských surovinách. Odpůrci jádra ale spíše zdůrazňují jiný aspekt – že se atomové reaktory stávají válečným cílem. A že krizi prohlubují technické problémy jaderných elektráren zvláště ve Francii…
Už před konfliktem na Ukrajině jsme zažívali komplikovanou situaci na trhu s energiemi. Jasně se ukázalo, že systém založený pouze na obnovitelných zdrojích a plynu, který je fosilním palivem, není realistický, přinejmenším v našich geografických podmínkách. Už proto, že jsme byli závislí na dovozu plynu z nepřátelských či nestabilních zemí. Potvrdily se hlavní směry české státní energetické koncepce, ve které se počítá s určitým podílem plynu, který ale nesmí být dominantním zdrojem. Zároveň ve světě sílí přesvědčení, že energetika založená kromě obnovitelných i na jaderných zdrojích bude nejen stabilnější, ale také s nižšími koncovými cenami elektřiny díky výrazně nižším systémovým nákladům. To dokládají studie provozovatele francouzské přenosové soustavy RTE nebo Agentury pro jadernou energetiku Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Tento předpoklad se také odrazil v taxonomii Evropské unie. Evropská komise zohlednila i české stanovisko. V taxonomii je tak vyzdvihnuta role jaderné energie pro stabilitu a bezpečnost, a to i v dlouhodobém horizontu, který jde za rok 2050.
Souhlasíte tedy s hodnocením, že jádro v současnosti získává větší podporu jak v Evropě, tak šířeji ve světě?
Určitě ve světě. Je to vidět třeba i na doporučeních mezinárodních organizací. Evropská hospodářská komise OSN jednoznačně označila využití jaderné energetiky za podmínku dekarbonizace a splnění klimatických cílů. Doporučila jednotlivým státům, jak financovat výstavbu nových zdrojů a zajistit potřebné investiční podmínky. Pokud jde o jednotlivé země, vidíme, že Čína má největší počet reaktorů ve výstavbě – šestnáct, vyvíjí další pokročilé reaktory, přebírá technologie. Dynamika rozvoje jádra je tam opravdu silná. A řada zemí patří mezi nováčky, kteří nyní s jadernou energetikou začínají, včetně Egypta nebo Turecka.
Z českého pohledu je důležité, aby se jaderná energetika rozvíjela v těch zemích, ze kterých jsou uchazeči o dukovanskou zakázku. Tam to vypadá jak?
Jižní Korea má nového prezidenta, který jadernou energetiku podporuje. Byl tam vyhlášen rozsáhlý program pro podporu dodavatelského řetězce, rozvoj jaderných kapacit a lidských zdrojů. To je směr, který je velmi blízký našemu. Kromě samotného plánu výstavby nových zdrojů se Korejci podobně jako my zaměřují na legislativu, posilování průmyslu a právě lidské zdroje. Pohled na Spojené státy bývá zužován na rozvoj malých modulárních reaktorů, ale i z našich jednání s americkými partnery vyplývá, že tam řada států a elektrárenských společností zvažuje výstavbu dalších větších bloků. Čeká se na zprovoznění prvních referenčních reaktorů AP1000 na americkém území v elektrárně Vogtle. I v USA tedy pozorujeme dvoukolejný přístup – jak malé modulární reaktory, tak velké bloky. Ve Francii je v centru pozornosti plán prezidenta Emmanuela Macrona, který počítá s výstavbou šesti nových reaktorů, případně dalších osmi. A také ambiciózní projekt podpory vzdělávání, zajištění lidských zdrojů, kapacit v průmyslu. V Evropě se po delší době dokončují pilotní projekty reaktorů EPR, ve finském Olkiluotu už byl zprovozněn.
Tento projekt ale zaznamenal obrovské časové průtahy i navyšování rozpočtu.
Ano, ale zároveň je to součást takzvané učební křivky, učebního procesu. Francouzské firmy Areva a EDF získaly jak v rámci tohoto projektu, tak projektu výstavby ve Flamanville řadu cenných zkušeností. Mohu pokračovat příklady z dalších evropských zemí. Slováci připravují spuštění třetího bloku jaderné elektrárny v Mochovcích. Jasný tah na branku vidíme v Polsku, které má velmi ambiciózní plány výstavby reaktorů a mimo jiné chystá potřebnou legislativu. Také nová nizozemská vláda schválila rozpočet na přípravu nových zdrojů. V Polsku i Nizozemsku plánují jak velké, tak perspektivně i malé reaktory.
Naznačil jste ale, že v Evropě je situace přece jen složitější.
V taxonomii i ve sdělení Evropské komise k programu REPowerEU je podtržen význam dlouhodobého provozu stávajících bloků, výstavba nových zdrojů včetně malých modulárních reaktorů i potenciální výroba vodíku s využitím energie z jaderných elektráren. Přesto jsou členské země EU pořád v postoji k jaderné energetice rozpolcené, což má dopady na diskuze o politikách, programech, financování. Česká vláda proto usiluje, aby jádro mělo rovné podmínky s obnovitelnými zdroji, například i z hlediska možností financování přípravy a výstavby nových elektráren.
PÁTEŘ BEZEMISNÍ ENERGETIKY
Řekl jste, že taxonomie počítá s dlouhodobým výhledem pro jadernou energetiku. Podmínkou je ale přechod k pokročilejším technologiím. Je tento scénář reálný?
Taxonomie je politický kompromis, který zároveň reflektuje i očekávání Evropské komise ohledně budoucí transformace. Současné reaktory třetí generace a generace 3+ mohou získat povolení k výstavbě do roku 2045, Brusel chce urychlit přechod k pokročilejším technologiím. Česko během jednání o taxonomii vystupovalo proti uměle stanovovaným termínům. Na druhou stranu tento termín zatím nijak zásadně neomezuje naše příští plány. Také bylo jasně řečeno, že kritéria taxonomie se budou měnit podle toho, jak budou nové technologie komerčně dostupné a licencované. To je pro nás důležité. Je tu možnost flexibilně reagovat, i pokud jde o časový scénář přechodu k pokročilejším technologiím. A jak už jsem upozorňoval, obnovitelné zdroje a jádro každopádně mají být pomyslnou páteří bezemisní evropské energetiky.
Vraťme se k argumentům odpůrců jádra. Ruská agrese podle nich jasně ukázala, že jaderné elektrárny mohou být válečným terčem. A odstavení velké části francouzských elektráren kvůli technickým problémům v jejich očích zase zpochybňuje předpoklad, že je možné jaderné reaktory provozovat opravdu bezpečně. Podobné problémy jsme ostatně zaznamenali i v případě českých reaktorů. Jaký je váš pohled?
Argument, že by se jaderné elektrárny mohly stát vojenským cílem, tu byl vždycky. Nulové riziko neexistuje. Ochrana objektů jaderných zařízení je ale všude na světě výjimečná. V Česku jsme navíc obklopeni zeměmi NATO a Evropské unie, takže toto reziduální riziko je považováno za přijatelné. Pokud jde o technické potíže, to je spíš otázka na provozovatele jaderných elektráren. Jaderná bezpečnost je jednoznačně nejvyšší priorita, je důležité, že důkladné kontrolní mechanismy problém zachytily a je možné jej technicky vyřešit. Já si myslím, že tyto problémy jsou pro Francii a všechny země cennou lekcí a mimo jiné impulzem k dalšímu zlepšení mechanismů kontroly kvality. Konkrétně v Česku si společnost ČEZ vzala obrovské ponaučení z určitého selhání systému kontrol založeného na výrazném zapojení subdodavatelů a modifikovaný systém spoléhající na vlastní posílené kapacity se ukazuje jako efektivní a spolehlivý.
Za příčinu současných potíží v evropské energetice někteří kritici považují Green Deal, Zelenou dohodu EU. Často bývá spojován s odstavováním jaderných elektráren. K tomu ale Green Deal nikoho nenutí. Nebo to vnímáte jinak?
Vyhnul bych se politické diskusi, jestli je Green Deal dobrý nebo špatný, jestli znamená riziko nebo příležitost. Takové debaty obvykle vedou k velkému zjednodušování. Rozhodně je v Evropské unii silná snaha zavádět indikativní či závazné cíle pro podíl obnovitelných zdrojů. To znamená prolomení základního principu technologické neutrality, protože pak Evropa preferuje jeden nízkouhlíkový zdroj oproti jinému. Navíc základním problémem je nedostatečné zohlednění nákladových analýz, pokud jsou vůbec k dispozici. To neznamená, že bych byl apriori proti obnovitelným zdrojům, ale systém založený pouze na nich – pokud by byl vůbec technicky realizovatelný – by byl nákladnější a více rizikový z pohledu stability elektrizační soustavy. To dokládají také analýzy, o nichž jsem mluvil. Faktem je, že v důsledku státních zásahů dochází k suboptimální alokaci zdrojů. Příčin je více, mimo jiné působení zvláštních zájmových skupin či ideologie a politika, které se do utváření energetické politiky v EU a jednotlivých zemích promítají.
Hlavní problém tedy spočívá v tom, že se odstavují zdroje pro základní zatížení sítě – takzvané baseloadové zdroje?
Příčiny vysokých cen elektřiny samozřejmě nesouvisí jenom s konfliktem na Ukrajině a rolí plynu v cenotvorbě. Souvisí také s celkovým stavem zdrojové základny a s tím, že se snižuje podíl stabilních řiditelných zdrojů. To vede k většímu využívání plynových elektráren, které pak jako takzvané závěrné zdroje (z hlediska provozních nákladů nejdražší – pozn. red.) určují cenu elektřiny. Jednou z příčin krize je bezesporu odklon od konceptu baseloadových elektráren a zavírání uhelných i jaderných zdrojů bez adekvátní náhrady. Problém je, že v současném designu trhu s elektřinou nejsou zohledněny náklady na stabilitu systému, ale ani dostatečná motivace či pobídky pro investory, aby tyto zdroje stavěli. A když se podíváme na koncepci sousedního Německa, koncept baseloadových elektráren je tam úplně opuštěn. Přitom kdyby Německo ponechalo v provozu nebo v rezervě aspoň šest jaderných bloků – tedy tři uzavřené loni a další tři, které se mají uzavřít v příštím roce – mohlo by to podle některých studií snížit ceny silové elektřiny o desítky procent. Celkově jde o 8,8 gigawattu instalovaného výkonu.
CESTA DO DUKOVAN
V jaké fázi je teď bruselské posuzování české veřejné podpory pro výstavbu pátého bloku v Dukovanech? A máme už nějaké signály, jak k poměrně složitému českému modelu Evropská komise přistupuje?
Už v minulých rozhovorech pro All for Power jsem upozorňoval, že platí zlaté pravidlo – ani jedna strana tento proces nekomentuje, dokud není vydáno notifikační rozhodnutí. Mohu ale obecněji shrnout vývoj v posledních měsících. V březnu jsme po poměrně dlouhé komplexní prenotifikační fázi požádali o notifikaci veřejné podpory. Stalo se tak po dohodě s Evropskou komisí. Kolegium komisařů pak na konci června schválilo zahájení takzvaného formálního vyšetřování, což je u komplexních veřejných podpor standardní krok. Komise shrnula předběžné stanovisko, podle něhož projekt vyžaduje podporu a tato podpora jako taková neporušuje právo EU, uvedla některé pochybnosti a vyzvala k zaslání komentářů k těmto pochybnostem, případně k celému případu. Lhůta pro komentáře skončila na začátku září. Musím říct, že napříč celou EU máme pozitivní zpětnou vazbu z řady zemí i organizací na český přístup k rozvoji jádra, ale i k našemu komplexnímu modelu podpory.
Kdy by mohla být veřejná podpora schválena, notifikována?
Realisticky nejdříve na přelomu roku či spíše v první polovině příštího roku. Nemohu předjímat finální stanovisko Evropské komise, ale dovolím si vyzdvihnout úzkou a intenzivní spolupráci s ní. A také naši vzájemnou důvěru, transparentnost.
Premiér Petr Fiala prohlásil, že by stát měl přímo kontrolovat významnou část zdejších elektráren. Spekuluje se o různých modelech stoprocentně státního subjektu, který by vznikl plným zestátněním celé společnosti ČEZ nebo její části. Jak by tohle ovlivnilo schvalování veřejné podpory?
Především musím podobně jako premiér říct, že mi nepřísluší komentovat tento proces. Jsou to kurzotvorné informace. Uvedl bych ale jednu, podle mě důležitou věc – za současné situace na trhu budou potřebovat podporu státu všechny podobně komplexní a finančně náročné projekty. Součástí takové podpory musí být zajištění návratnosti, například ve formě dlouhodobé smlouvy o výkupu elektřiny, a přístup k financování. To nejsou české výmysly, taková jsou doporučení mezinárodních agentur či samotné Evropské komise a podobné mechanismy byly součástí i dřívějších modelů veřejné podpory v dalších evropských zemích.
Obáváte se, že současné státní regulatorní zásahy mohou zpomalit výstavbu dalších zdrojů?
Nemyslím si, že zpomalit. Nesejmou ale potřebu veřejné podpory. Tyto zásahy a větší nejistota na trhu zvyšují potřebu nebo potvrdí nutnost podpůrných mechanismů.
Smlouva mezi státem a provozovatelem nových reaktorů tedy bude zapotřebí, i kdyby tato společnost byla stoprocentně státní?
Nelze to vyloučit. Faktem je, že kdyby nový reaktor stavěla stoprocentně vlastněná státní společnost, mohlo by to řadu procesů usnadnit. Také ale platí, že i kdyby se situace ohledně vlastnictví investorské společnosti měnila, bude potřeba nějakým způsobem zajistit návratnost, financování a garance za primárně politicko-legislativní rizika. Zároveň je důležité, aby případná vlastnická změna nevedla ke zdržení projektu.
Co je třeba udělat pro to, aby vlastnická změna nevedla ke zdržení projektu?
To nesouvisí s notifikací veřejné podpory, ale spíš se schvalováním dalších kroků v orgánech investorské společnosti. Čeká nás hodnocení nabídek tří uchazečů o zakázku na výstavbu pátého dukovanského reaktoru, příprava a podpis smlouvy s už vybraným dodavatelem. Také s ohledem na zajištění výrobní přiměřenosti v dlouhodobém časovém horizontu počítáme s následnou výstavbou dalších reaktorů. Klíčové je, aby žádné změny nevedly k tomu, že se celý tento proces zpomalí. Pokud jde o veřejnou podporu pro výstavbu jaderných reaktorů, mohu ještě připomenout, že se s ní počítá i ve Francii, kde elektrárenská společnost EDF směřuje ke stoprocentnímu zestátnění.
Jaké jsou tedy podle vás výhody toho, že by také budoucí reaktory v Česku stavěla stoprocentně státní společnost?
S ohledem na současnou situaci musíme počítat se zásahy státu do energetiky. Zajistit dodávky elektřiny, plynu a řešit problémy na trhu s elektřinou bude jednodušší prostřednictvím stoprocentně vlastněné státní společnosti. Minoritní akcionáři mají odlišný postoj k zajištění energetické bezpečnosti a dlouhodobé perspektivě, pro ně je vždy nejdůležitějším kritériem ekonomický zisk a spíše krátkodobá perspektiva.
I nová společnost by ale asi měla mít přístup ke stávajícímu know-how ČEZ v oblasti jaderné energetiky?
To je také podle ministerstva průmyslu základní předpoklad. Know-how provozu stávajících jaderných zdrojů by nemělo být zcela oddělené od entity, která bude odpovědná za přípravu a výstavbu nových jaderných zdrojů. Nechci nic předjímat, ale pokud by teoreticky bylo nutné oddělit – třeba kvůli podobnému požadavku, jaký měla Evropská komise v případě maďarské jaderné elektrárny Paks 2 – provozovatele stávajících reaktorů a investora pro budoucí bloky, měly by obě tyto společnosti minimálně zůstat součástí jedné skupiny. Je nezbytné využít veškeré synergie, zkušenosti.
OMEZENÉ KAPACITY?
Pokud bude v příštích letech skutečně stavět nové reaktory více evropských zemí, nenarazíme na omezené kapacity jaderného průmyslu? Země, která začne stavět rychleji, bude nejspíš v lepší situaci i z hlediska využití kapacit celého dodavatelského řetězce než ta, která se zpozdí. Vnímáte to tak?
Ano, i když je to trochu zjednodušený pohled. Pokud jde o stavební část jednotlivých projektů nových reaktorů, předpokládám, že bude primárně v režii stavebních firem z dané země. Další otázkou je, jakého hlavního dodavatele si vybere ta či ona země. Pokud bychom si zvolili stejného dodavatele jako například Polsko, na jedné straně bychom mohli využít synergie, příležitosti pro český průmysl, na druhé straně nemůžeme vyloučit omezené kapacity na straně dodavatele.
V Česku vybíráme dodavatele podle zákona o zadávání veřejných zakázek, byť s bezpečnostní výjimkou. Není to nevýhoda oproti Polákům, kteří se rovnou domlouvali s jednotlivými uchazeči?
Každý přístup má své výhody. Polsko vychází z úplně jiné situace, nemá zkušenosti s provozem jaderných elektráren a takovou tradici jaderného průmyslu jako Česko. Poláci kladou velmi silný akcent na geopolitiku a energetickou bezpečnost. Česko má zkušeného provozovatele jaderných elektráren – společnost ČEZ, která také získala know-how z tendru na třetí a čtvrtý blok jaderné elektrárny v Temelíně, i když toto výběrové řízení nebylo dokončeno. Jsou tu tedy také značné zkušenosti s přípravou projektu, hodnocením nabídek. Cílem výběrového řízení je získat pro Česko co nejlepší podmínky, pro nás má velký význam také například transfer technologie a lokalizace zakázek.
Zkušenost s provozováním jaderných elektráren je bezpochyby českou výhodou, ale nemůže být pro Poláky jistou výhodou paradoxně to, že staví svou jadernou energetiku prakticky od nuly? Nemohou si veškeré schvalovací procesy od začátku nastavit tak, aby byly jednodušší?
Mohou, ale řada těchto povolení vychází i z mezinárodních standardů či závazků. Povolování podle stavebního a atomového zákona se Poláci nevyhnou. Některé polské legislativní návrhy jsou přesto inspirací i pro nás.
Také ve Francii připravují zákon, který má zjednodušit různé schvalovací procesy a zrychlit výstavbu nových reaktorů. Bylo by možné podobným způsobem urychlit i projekt pátého dukovanského reaktoru, u kterého se zatím počítá s dokončením v roce 2036?
Na podobných úpravách průběžně pracujeme i v Česku. Upravili jsme nový stavební zákon, který přináší jistou flexibilitu pro přenos zahraničních norem v rámci výstavby jaderného ostrova elektráren. Do nového stavebního zákona, ale i do liniového zákona připravujeme opatření, která by měla pomoci urychlit výstavbu důležitých příjezdových tras. Jsme vnitrozemská země a realizace projektu závisí také na dovozu mimořádně objemných a těžkých komponent. A pracujeme na dalších úpravách, které by pomohly povolovací procesy zrychlit. Z našeho pohledu zásadní je přitom nový stavební zákon, podle něhož bude v Česku fungovat specializovaný odvolací stavební úřad. Ten bude disponovat týmem odborníků na strategické projekty.
Pořád jsme ale u roku 2036. Jestli tomu dobře rozumím, veškeré tyto úpravy mají pomoci tomu, aby se do té doby podařilo dukovanský projekt opravdu realizovat…
Termín roku 2036 je dosažitelný. Zabýváme se všemi různými možnostmi, jak výstavbu urychlit, ale i přes naše ambice bych nechtěl budit přehnaný optimismus. Naší prioritou je udělat vše pro to, aby to bylo nejpozději v roce 2036. Jedním z předpokladů pro nové jaderné zdroje je i dostatek kvalifikovaných odborníků, a proto jsme společně s ministerstvem školství zahájili proces, který by měl k naplnění tohoto předpokladu přispět. V rámci Stálého výboru pro výstavbu nových jaderných zdrojů v ČR, což je poradní orgán vlády, jsme za tímto účelem zřídili i zvláštní pracovní skupinu.
Poláci mluví o tom, že jejich první reaktor by měl být hotový v roce 2033…
Jsme v úzkém kontaktu s Poláky i Francouzi, vyměňujeme si zkušenosti ohledně různých legislativních návrhů. V zahraničí se inspirujeme projekty, které se netýkají pouze jaderné energetiky – v Německu je to například zákon o urychlení výstavby infrastruktury pro dovoz zkapalněného plynu. Nechci ale příliš hodnotit polské cíle, které jsou velmi ambiciózní. Polsko sice bude mít kratší fázi výběru dodavatele, na druhou stranu ještě nemají posouzení vlivu na životní prostředí ani povolení k umístění.
VELKÉ I MALÉ REAKTORY
Urychluje současná krize nástup malých modulárních reaktorů v Česku? Mluví se o různých nových projektech, které mají být realizovány rychleji, než jsme si třeba ještě před rokem představovali.
Začal bych dalšími velkými reaktory. Na základě analýz provozovatele přenosové soustavy ČEPS víme, že po roce 2040 budeme potřebovat nové jaderné zdroje o výkonu více než 5 tisíc megawattů, i s dukovanským pátým blokem. To je výchozí předpoklad, vláda si proto dala do programového prohlášení závazek připravit rozhodnutí o dalších blocích v Temelíně a Dukovanech. Připravujeme příslušný materiál, který chceme na začátku příštího roku předložit vládě. Bude zahrnovat i informace z probíhajícího tendru a z nezávazných nabídek pro další bloky, protože poptávková dokumentace zahrnuje kromě pátého dukovanského reaktoru nezávaznou opci na další bloky.
Aktuální představa je, že po pátém bloku v Dukovanech by měly následovat dva reaktory v Temelíně?
Z pohledu ministerstva průmyslu vidíme významnou synergii v tom, kdybychom měli jak v Dukovanech, tak v Temelíně jeden typ reaktoru. Tím bychom efektivněji využili zkušenosti z licencování, ze zapojení dodavatelského řetězce. Pokud jde o posloupnost výstavby, musíme posoudit více aspektů. Nechci rýsovat jediný scénář typu nejdřív jeden v Dukovanech, pak dva v Temelíně. Vládě představíme více možností. Obě dvě lokality jsou připravené, ale budeme vše posuzovat i s ohledem na kapacity chlazení a další faktory.
Každopádně je tu možnost až dvou nových reaktorů v Dukovanech a až dvou v Temelíně…
Přesně tak. Bude samozřejmě záležet i na délce provozu stávajících čtyř reaktorů v Dukovanech. To je neznámá veličina. Není jisté, jak dlouho budou v provozu, nicméně jejich provozovatel ČEZ přistupuje k prodlužování životnosti velmi svědomitě. Má speciální program na udržení dlouhodobého provozu, který zahrnuje například čistění parogenerátorů. ČEZ odpovědně deklaruje, že dlouhodobý provoz do období 2045-47 je jednou z priorit. A pokud jde o malé modulární reaktory, bavíme se s potenciálními investory. Předpoklady jsou jasné – patří mezi ně investiční rámec, zajištění návratnosti, efektivnější povolovací procesy, připravené lokality. A vhodný způsob financování – s tím, že samozřejmě záleží, o jakého investora se jedná.
Mluvil jste o tom, co ČEPS vypočítal pro období čtyřicátých let, ale podle jeho analýz může být dost náročné zajistit potřebné zdroje už ve třicátých letech. Navíc se počítalo s tím, že se rozjedou i nové plynové elektrárny, což je teď nejisté. S novými velkými reaktory vzhledem k délce výstavby zatím počítat nemůžeme a objevují se úvahy, jestli by už nebylo možné nasadit malé modulární reaktory. Pokud by byl jejich vývoj dostatečně rychlý...
ČEZ vyhlásil pilotní projekt pro Temelín, který hodlá dokončit v letech 2032-2034. Je to jedna z cest. Měli bychom mít dvoukolejný přístup – pracovat ideálně až na čtyřech velkých nových blocích a zároveň se soustředit na přípravu malých modulárních reaktorů. V jejich případě bude záležet na projektech v Kanadě, USA, Velké Británii. Zatím žádné zkušenosti s jejich výstavbou, spouštěním a provozem nemáme.
Kde přesně by mohly být umístěny malé a střední reaktory v Česku?
Příprava výstavby malých modulárních reaktorů v již připravených jaderných lokalitách bude jiná než v dalších místech, která se teď prozkoumávají. Takovým průzkumem se zabývá stát a ve svých lokalitách také ČEZ. Do příštího jara chceme předložit cestovní mapu využití malých modulárních reaktorů, v níž budou uvedeny základní parametry – jaký je reálný scénář, jaké předpoklady je potřeba vytvořit, jak upravit legislativu, co dalšího by měl stát dělat a co by měly dělat kraje nebo průmysl. Hodně bude záležet právě na potřebách průmyslu, nejen představě státu. O využití malých modulárních reaktorů uvažují například Třinecké železárny i další průmyslové podniky.
Projekty malých modulárních reaktorů se zabývají také čeští odborníci v ÚJV Řež nebo ve Vítkovicích. Uplatní se toto české know-how?
ČEZ deklaroval, že pro pilotní projekt vybere jeden ze zahraničních reaktorů, jejichž vývoj už je v pokročilejší fázi. Chceme podpořit také domácí projekty, spolupracujeme s týmem ministryně pro vědu, výzkum a inovace a soustředíme se na celkovou podporu aplikovaného výzkumu v oblasti jaderné energetiky. Připravované národní centrum kompetence pro jadernou energetiku, pokud uspěje v soutěži o dotaci, se zaměří na dlouhodobý provoz jaderných elektráren, výstavbu velkých bloků, malých reaktorů a zapojení českého průmyslu i výzkumných kapacit.
Evropská taxonomie také předpokládá, že do roku 2050 budeme mít k dispozici trvalé úložiště vyhořelého jaderného paliva. Je to reálné?
Ano, i když ČR vystupovala v rámci vyjednávání podmínek taxonomie EU pro jádro jinak a svoji pozici budeme zastávat i nadále. Vypracovali jsme interní analýzu, takzvanou optimalizační studii, jak by toho bylo možné dosáhnout. Z technického hlediska to zvládnutelné je. Tuto studii představíme vládě a ta rozhodne o dalším směřování v systému nakládání s radioaktivním odpadem. Není to ale jenom o optimalizační studii – i kdyby tu nebyla žádná taxonomie, museli bychom v přípravě úložiště pokročit výrazně dál. Důležité je, aby na začátku příštího roku byly podány žádosti o stanovení průzkumného území a následně zahájeny průzkumné práce.
JAN ŽIŽKA
