Akvizice jsou drahé, chceme rozvíjet vlastní lokality

Jiří Feist pracuje jako strategický mozek Daniela Křetínského v Energetickém a průmyslovém holdingu přes sedm let. Skupina za tu dobu vyrostla až na 180 miliard korun obratu a agresivními investicemi rozprostřela svá aktiva po celé Evropě. Vlastní infrastrukturu a výrobní zdroje od jádra až po obnovitelné zdroje, které se stávají stále důležitější částí byznysu celé skupiny. Jaká je strategie EPH na prahu radikálních změn v energetickém sektoru? A má dnes ještě smysl stavět nové energetické zdroje? „Můžou se objevit zajímavé projekty, o kterých budeme přemýšlet. I my se měníme, otázky klimatu aktivně řešíme, na druhou stranu nechceme úplně podlehnout supermoderní vlně, která teď běží,“ říká Jiří Feist v rozsáhlém rozhovoru pro All for Power.

Kam se skupina EPH posunula za deset let existence?
Významně vpřed. Energetický a průmyslový holding začínal před více jak deseti lety jako skupina kluků, která našla investiční prostor v energetice v době nastupujících změn. Skupina, která správně pochopila, co se na trhu děje, a jak se bude vyvíjet.

Co bylo klíčové pro růst holdingu?
Hlavní bylo pochopení změn na trhu se zaváděním obnovitelných zdrojů, spíše nepřipravenosti prostředí a z toho plynoucí příležitosti především na výkonově deficitních trzích. Klíčové rovněž bylo zaměření se na podnikání v klasické energetice v době, kdy se velké korporace začaly otáčet spíše zeleným směrem a na nové technologie a začaly se zbavovat aktiv klasické energetiky. Podíl klasických zdrojů sice klesá, ale pořád hrají klíčovou roli i po roce 2020, protože nedostatek základního výkonu bude chybět. Otázka je, v jaké struktuře a jaké kvalitě.

Měli jste štěstí na akviziční možnosti?
Akvizice byly samozřejmě klíčové, jejich „boom“ už ale skončil. Dnes jsme se posunuli a daleko více se zaměřujeme na development vlastních projektů a využití brownfieldů. Investujeme i do nových technologií. Málo se ví, že máme řadu aktiv v obnovitelných zdrojích, především mimo Českou republiku. Provozujeme kupříkladu jeden z největších biomasových bloků v Anglii (400 MW) a celé portfolio „biozdrojů“ po celé Evropě.

Příležitostí k nákupům je méně nebo jsou dražší?
Oboje. Dříve se dala nakupovat výrobní i strukturální aktiva za rozumnou cenu, což dneska už neplatí. Řada investičních fondů se začala zajímat o infrastrukturální aktiva, což samozřejmě tlačí na cenu a komplexnost transakce. I proto je zajímavější věnovat se vlastnímu developmentu.

Využili jste tedy paniky kolem OZE?
Spíš směřování některých společností, které najely na populární zelenou linku. Věděli jsme, že je tu potenciál na využití klasických zdrojů, a šlo o to je nákladově optimalizovat a dobře využít proti trhu a to se dařilo. Zapomnělo se, že OZE jsou fajn, ale potřebujete k nim klasické točivé zdroje, které zajišťují výkon v jakémkoliv čase a jsou regulovatelné.

EVROPSKÁ EXPANZE

Jaká je budoucnost energetiky?
Bude se hodně odvíjet od zdrojové flexibility. Čekám větší cenovou volatilitu a k tomu bude potřeba určitá kvalita zdrojů. Pořád se bude hledat rovnováha mezi klasikou a novými technologiemi. Protože jestli si všichni myslí, že se odstaví najednou uhlí i jádro, a budou fungovat jen OZE s akumulací, tak to je nesmysl.

Čím se budou klasické zdroje nahrazovat?
No předně bych byl opatrný v tvrzení, že se bude tak moc nahrazovat. Když se člověk podívá na první závěry z české uhelné komise, je vidět, že těch zdrojů mezi lety 2030-2050 bude potřeba stále dost, především kogeneračních. Takže si nemyslím, že to bude takový kvapík směrem k absolutnímu podílu OZE, jak si někteří představovali. Druhá věc je, že musíte mít vyvážený mix nejen z hlediska kvality zdrojů, ale i z hlediska primárních vstupů, které jsou navázané na energetickou bezpečnost daného státu. A Evropa je i o regionech, takže jedna univerzální strategie nemůže fungovat. Dnes jsou odlišně nastavena pravidla trhu v jednotlivých zemích a to se musí respektovat. Jiné je to v Anglii, Německu nebo na Slovensku. Proto je důležité budovat vlastní zdrojově vyvážené portfolio napříč regiony, aby se dalo reagovat na výkyvy trhu, např. cenu povolenky CO₂ a elektřiny, kdy jeden druh aktiva vydělává více a druhý méně. Zatím není žádná nová průlomová technologie, která by nahradila stávající zdroje, takže musíme pracovat s tím, co je na trhu k dispozici.

Můžete to namodelovat na jednotlivé země, kde máte aktiva?
Třeba na Slovensku máme podíl ve společnosti Slovenské elektrárne, které jsou téměř bezemisní – kombinují výrobu z jádra a vody. Naopak v Německu nebo i v Česku provozujeme více klasiku. To jsou ty rovnováhy, které si musíte hlídat.

Doba akvizic je už tedy definitivně pryč?
Největší boom určitě. Dnešní transakce jsou už více komplexní a dražší, ale pořád se mohou objevovat zajímavé možnosti a samozřejmě každý má snahu konsolidovat a posilovat svá aktiva v určitých regionech, takže pryč úplně není, ale je jiná.

Jaký bude tedy trend?
Trendy budou určovat nové technologie a jejich schopnost integrovat se do systému. Tzn. i připravenost infrastruktury. Abyste zabezpečili výkonovou a energetickou rovnováhu, začnou se uplatňovat regulatorní mechanismy, jako jsou kapacitní trhy, a to je jiná forma soutěže. Proti trhu už se stavět nevyplatí.

Jak jste se rozhodovali, na který trh vstoupit?
Jak jsme se bavili na začátku, primárně přemýšlíte o trhu, jaký je. Jestli je trh deficitní nebo přebytkový, jak tam fungují tržní, respektive regulatorní mechanismy, jaký podíl na trhu jste schopni získat atd. Třeba Velká Británie, která přišla jako první s novými pravidly, byla deficitní. Proto dávalo velkou logiku tam investovat a podílet se na transformaci doprovozováním aktiv klasické energetiky a připravit si pozice pro další uplatnění, např. v kapacitních mechanismech. Na kontinentě jde více méně o národní trhy, jiné je to ve Francii než v Německu, ale všude jsou určité příležitosti pro uplatnění a budování vlastní pozice. V Německu je to o transformaci energetiky a využití jak stávajících, tak nových zdrojů, technologií v lokalitách, které provozujeme. Ve Francii vždy bude silná Electricité de France, ale i zde je potenciál rozvíjet své portfolio.

To byl hlavní důvod, proč jste vstoupili na francouzský trh?
Jasně. I když se všude psalo, jak jsme nakoupili uhlí, tak podíváte-li se na strukturu zdrojů, jsou tam biomasové elektrárny, plynové elektrárny i větrné obnovitelné zdroje. A teď musíte přemýšlet, jak všechny zdroje optimálně využít proti trhu. Jedna veliká výhoda EPH je, že vždy dokáže aktiva lépe využívat oproti klasickým energetickým společnostem. Což bylo pro mě po příchodu z ČEZ velké překvapení. Skutečně bojujeme o každé euro, ale vždy s perspektivou dalšího provozování a i rozvoje lokality. Vždy přemýšlíme, jak je budeme provozovat i za několik let.

Co Německo, kde jste vlastně vstoupil do velkého byznysu akvizicí dolů Mibrag?
Německo je úplně jiný příběh. Doly Mibrag byly jedním z prvních klíčových aktiv EPH. Dokoupili jsme k nim výrobní základnu, abychom vytvořili celý ekonomický řetězec od těžby přes výrobu elektřiny až po její prodej. A teď s celým komplexem pracujeme proti trhu. Nezpochybňujeme politické zaměření jednotlivých zemí, ale snažíme se v jejich i našem zájmu podnikat a aktiva provozovat. Samozřejmě politika vstoupila do energetiky a nejen ta klimatická. A tak musíme hledat vzájemně kompromisní opatření pro udržitelnost podnikání.

KLIMATICKÝ POPULISMUS

Co říkáte na evropské regulace v energetice?
Evropa energetiku těžce zatížila bojem s klimatem, který má dnes již spíše ideologický než racionální rozměr. Poslední akt Evropského parlamentu - den po schválení nové Evropské komise (28. listopadu 2019) - kdy vyhlásil stav klimatické nouze a vyzval před jednáním Rady Evropy ke zvýšení klimatických cílů k roku 2030 – např. snížení emisí CO₂ z plánovaných 40 na 55 %. To už hraničí s populismem. Všichni víme, že většina zemí nesplní cíle k roku 2020 a neměla ani představu, jak splní schválené cíle k roku 2030, protože národní plány se teprve tvoří. Tak se vyhlásí nové cíle bez jakékoli analýzy dopadu na ekonomiku a život v EU. Přitom zbytek světa se chová úplně jinak a musí se nám i smát s ohledem na výši podílu EU na celkových emisích ve světě. Cíle mají být ambiciózní, ale ne likvidační. Tohle už hraničí s politickou neodpovědností. Přitom pokud by šlo o to skutečně přispět k pozitivní změně klimatu, jsou mnohem efektivnější možnosti pro investice – a to především mimo EU.

Pokud by se šlo směrem investic do asijských energetik, vidíte to i jako příležitost pro EPH?
Můžou se objevit zajímavé projekty, o kterých budeme přemýšlet. I my se měníme, otázky klimatu aktivně řešíme, na druhou stranu nechceme úplně podlehnout supermoderní vlně, která teď běží.

V jakém stavu je potenciální těžba plynu na Ukrajině?
Dobře víte, že provozujeme jednu z největších importních tratí plynu do Evropy, a pokud jsou po cestě k dispozici zdroje, je dobré se o ně zajímat. Celý projekt je rozpracovaný, ale podrobnosti komentovat nebudu.

Jaká je aktuální situace na Mochovcích?
Dobrá. Kolem Mochovců se vytváří zbytečně hodně mýtů a spekulací bez znalosti skutečného stavu. Když to porovnáte s výstavbou ve Finsku nebo ve Francii, je to jeden z mála projektů, který se opravdu postupně posunuje vpřed. Plníme testy a zkoušky pro přípravu zavezení paliva a zahájení fyzikálního a energetického spouštění v příštím roce.

VELKÉ JÁDRO? POMOŽME TEPLÁRNÁM

Pojďme do České republiky, měli bychom postavit nové jádro?
Česko by se mělo primárně zabývat otázkou, jakou chce strukturu základního výrobního mixu. Je to otázka národní bezpečnosti a soběstačnosti. Obzvlášť když víme, že v okolních zemích to vypadá na deficity. Německo deficitní, Polsko se blíží deficitu i Slovensko dováží. Až po zprovoznění Mochovců by mohlo být výkonově vyvážené. Maďarsko zase deficitní, Rakousko deficitní a žádné projekty nikde nevidíte. V tomhle úhlu pohledu je naprosto správné, že stát přemýšlí nad tím, že chce něco postavit. Osobně si myslím, že stavět něco s výhledem na rok 2040 nebo 2045 je hodně vzdálený horizont. Výstavba velkého jaderného bloku dávala obrovský smysl před deseti lety. Dnes mi přijde logičtější se zaměřit i na technologie, které přicházejí na trh, a to včetně modulárních jaderných reaktorů v kombinaci s transformací kogeneračních zdrojů využívajících i zemní plyn, přestože Evropská komise už i o plynu hovoří jako o neperspektivním zdroji, které mají mnohem větší flexibilitu, jež budeme potřebovat. Je otázka, jestli takhle velký blok bude splňovat potřeby větší flexibility. Přijde mi to jako stavět velkou telefonní ústřednu v éře mobilních operátorů.

Na druhou stranu náklady menších jednotek jsou zatím násobně jinde…
Jasně, ale nebavíme se o tom, že chceme stavět jádro zítra. Jsou tady lokality, kde se dá stavět poměrně rychle, ale stejně to nebude dříve jak v roce 2035, resp. 2040. A pak se ptám, bude kapacita stačit? Není jeden blok málo? Co bude potřebovat trh? Pravděpodobně flexibilní zdroje, což velké jádro není. Smysl vidím právě spíše v investicích do konverze teplárenství, které ale místo podpory státu dostává jednu ránu za druhou. Nevím, jestli si všichni uvědomují, že na systému dálkového zásobování teplem je závislých 3,5 milionu obyvatel. Tyto zdroje už prošly ekologizací a splňují všechny limity. Navíc ne všichni rozhodně budou schopni investovat do vlastních zdrojů, pokud se teplárenské systémy rozpadnou. Tady by se měl stát primárně zamyslet, jak dál a co dělat.

V čem konkrétně?
Do kogenerace se investovaly miliardy korun. Existoval národní akční plán, který musely teplárny splnit, zainvestovaly a najednou se od nich stát odvrací. Stačí se podívat na diskusi o možné podpoře, která je zlomková oproti solárům a větrníkům. Přitom je evidentní, že teplárna, která je většinou umístěna mimo centrum, neznečišťuje města žádnými emisemi – a nejde jen o CO₂, ale i prach, NO_x – a ještě plní stabilizační funkci v distribučních soustavách.

Je v našem mixu nezastupitelná. I ministerstvo životního prostředí ve své zprávě přiznává, že kogenerační elektrárny a teplárny přispívají k plnění klimatických cílů. Ale jestli chceme mít místo jednoho komínu tisíce komínků nad stříškami a každý z nich bude smrdět ve městě, tak to pojďme natvrdo říci a teplárny skončí. A tady vidím roli státu, který by měl zasáhnout a říci, co chce teď a co za dvacet let. A ne se starat jen o to, jestli tady za dvacet let bude velké jádro. Ono je i otázkou, kdo ho bude schopen postavit.

Hrozí akutní rozpad teplárenské soustavy, jak se obávají šéfové tepláren?
Jednoznačně. Riziko je obrovské. Distorze na trhu v neprospěch velkých systémů CZT je evidentní. Za povolenky teplárny zaplatí cca 12 miliard korun, které se chystá stát nastrkat do obnovitelných zdrojů. Jestli je ale chce mít, musí teplárny existovat a něco generovat. Proto říkáme, ať se část z těch 12 miliard vrátí zpět do systému, ať můžeme fungovat a žít. My jsme zainvestovali do ekologizací, splnili jsme všechny podmínky BAT (Best Available Technology) a teď po nás někdo chce, abychom investovali ještě více. Ale z čeho a do čeho? To přece nejde. Nad komínem teplárny dneska můžete inhalovat a vodu na chlazení vracíme do řeky čistší, než odebíráme. Kolik bych ještě musel investovat, abych snížil nějakou emisní jednotku? Ta investice by byla strašně vysoká a přidaná hodnota velmi nízká. Není čas se spíše podívat na dopravu a lokální topeniště a další odvětví? Protože teplárny ve městech rozhodně smog nezpůsobují. Když to shrnu, chybí základní koncepce. A bohužel chybí i Evropě.

A co je ještě horší, po dlouhé době se dostává na světlo otázka energetické chudoby. Ta se nikdy neřešila, což je vlastně absurdní důsledek dnešního technologického vývoje. Jedním z měřítek rozvoje společnosti vždycky byla dostupnost energií. Postupně se elektrifikovalo a plynofikovalo. Jak to, že najednou musíme přemýšlet, že někdo na tu energii mít nebude? Nepřepálili jsme náhodou někde něco?

SPALOVNY MAJÍ SMYSL

Jak to jde dohromady s potenciálně masivním nárůstem elektromobility?
Ta bude samozřejmě potřebovat obrovský instalovaný výkon a hlavně infrastrukturu. Vždycky platí, že nejdříve musíte mít infrastrukturu a teprve pak můžete připojovat. Krásnou ukázkou je Německo. Němci měli vždy výrobu energie lokalizovanou v místě spotřeby, aby cesta elektronů z elektrárny do fabriky byla co nejkratší. Dneska se výroba převedla nahoru na sever na větrné farmy, ale spotřeba je pořád na původních místech, což znamená násobně delší přenosovou trasu. A stejně tak se to týká nejen přenosových soustav, ale jakékoliv sítě. Najednou síť, která byla stavěna jako jednosměrná cesta ke spotřebě, se stává aktivním prvkem, kterým energie pulzuje nahoru i dolů. A když to převedu na elektromobilitu, klíčová bude otázka soudobosti využití výkonu. Všichni budou chtít dobíjet průběžně, protože nikdo nebude chtít čekat celou noc, aby ráno mohl vyjet. To je nesmysl. A rychlodobíjení má samozřejmě větší ampérovou spotřebu a potřebuje tudíž tlustší dráty. Jsou na to připraveni distributoři? A jestli ano, na jaký scénář? Nezávidím jim, podle mě řeší kvadraturu kruhu. Protože musí investovat, ale aby mohli investovat, budou muset říci, do čeho a za jakou cenu. A to se samozřejmě dotkne tarifů. Být smart prostě něco stojí. A jestli se zvýší cena tarifů o 30 %, ale elektromobilita tady ještě pět let nebude, kdo to bude chtít platit? Já tedy rozhodně ne, protože teď jsem spokojený ve svém autě s dieselem, který má pravděpodobně nižší uhlíkovou stopu než elektromobil.

Mění se i postavení zákazníka…
Samozřejmě, od roku 2021 budu moci mít svůj vlastní zdroj a dodávat do soustavy. Jako zákazník-výrobce se budu ptát, za kolik ode mě elektřinu vykoupí? Za jakých podmínek – bude potřeba licence? To je hromada otázek, na které nejsou odpovědi. Je dobře, že se odstartovaly práce na novém energetickém zákonu, ale aby mohl dobře fungovat, musí být narýsované všechny ostatní momenty zavádění nového modelu trhu – tarifní struktura např. A pokud nebudou, je to velké riziko pro jakékoliv investice. A je jedno, jestli v OZE nebo jiných zdrojích. 

Dávají smysl budoucí investice do energetického využití odpadů? Máte aktuální zkušenosti z Chotíkova…
Začínají dávat. Nejde jen o energetické využití odpadu. Je to o celém řetězci od třídění a nakládání s odpady. Asi už není prostor pro výstavbu velkých spaloven, ale spíše menších, s lokálním využitím a zároveň vytříděním. Třídění a recyklace jsou další fenomény, které vstoupily do hodnotového řetězce, a je třeba s nimi počítat. Nastavit celou strukturu sběrných dvorů, třídění, recyklování a pak i energetického využití odpadu. No a jsme u legislativy. Deset let se tvoří zákon o odpadech a je otázka, jestli nebude zastaralý už v den jeho schválení. Protože vývoj technologií se posunul.

Budou se tedy v Česku stavět nové zdroje?
Myslím, že ano. Pro nás je důležité, že máme připravené brownfieldy s potřebnou infrastrukturou a hlavně s kvalifikovanými zaměstnanci. A proti tomu máte nějakou potřebu regionů. Proto dává velkou logiku, jak vše využít a přemýšlet, s jakým zdrojem na jednotlivých místech pracovat. Sítě budou potřeba regulovat a tam vidím velkou příležitost. Protože velmi brzy bude otevřena otázka napěťové stability, na kterou se v zeleném boomu trošku zapomíná.