Blahoslav Němeček (foto: Rastislav Suchý)
Mnozí lidé by dnes sáhli po solárních panelech i bez dotací, říká v rozhovoru pro All for Power Blahoslav Němeček, partner poradenské společnosti EY pro energetiku. Do budoucna očekává velký fotovoltaický boom. Pilířem budoucí energetiky podle něj nadále zůstane jádro. Česko by si podle Blahoslava Němečka mělo do budoucna zajistit také strategickou rezervu zdrojů, které by začaly vyrábět elektřinu až ve chvíli, kdy to bude opravdu nezbytné.
Upozorňujete, že technologie a politika se mění a my bychom s tím v české energetice měli počítat. Nemění se ale politika často rychleji než technologie? A nepřináší to pak problémy právě s těmi technologiemi?
Jak se kterými. Někdy to tak je. Zářným příkladem byla mnohokrát skloňovaná taxonomie Evropské unie. V jejím původním návrhu se objevil požadavek na třicetiprocentní podíl zeleného vodíku nebo jiných nízkoemisních plynů jako podmínka pro zařazení investice do plynových zdrojů mezi udržitelné. To považuji za úplné sci-fi. Tento požadavek z finálního znění vypadl, ale zůstal tam přechod na nízkoemisní plyny do roku 2035. Na druhé straně to chápu tak, že Evropská komise vysílá určité signály, kam by se měl vývoj ubírat. Někdy je to ale obráceně, politika spíše za technologiemi zaostává.
Které technologie máte na mysli?
Například fotovoltaiku. Lidé solární panely chtějí, vychází jim business case a tato technologie v principu ani nepotřebuje žádnou podporu. Když se ale na to podívám z hlediska české legislativy – dva roky se tady řešila novela zákona o podporovaných zdrojích energie a technologie se přitom vyvíjí dál. Řada lidí a firem do fotovoltaiky investuje, aniž by k tomu potřebovala nějaký legislativní rámec. Podobně to do budoucna vidím i v oblasti poskytování služeb flexibility pro energetickou soustavu ze strany odběratelů a lokálních výrobců elektrické energie. Věci, které budou dávat ekonomický smysl, se budou rodit samy, i když legislativa může značně pokulhávat. Nějakou dobu totiž trvá, než se evropský předpis promítne v českém zákoně a prováděcích vyhláškách.
Veřejná podpora fotovoltaiky už není potřeba? Ani v případě rodinných domů? Záleží přece na tom, s jakou kdo počítá návratností…
Investiční dotace fotovoltaiku dál zatraktivňují. To ale neznamená, že by se bez dotací další vývoj tohoto odvětví zcela zablokoval. Řada spotřebitelů dnes uvažuje jinak než před rokem nebo dvěma. Myslím, že mnozí z nich by teď po solárních panelech sáhli i bez dotace, protože jim to dává smysl a v dlouhodobém horizontu uspoří.
Co ještě brání rychlejšímu rozvoji fotovoltaiky?
Dnes je hlavní úzké hrdlo v dostupnosti komponent a montážních kapacit na instalaci panelů. Zájemci si budou muset počkat ve frontě, od podpisu smlouvy k samotné instalaci panelů to může trvat deset až dvanáct měsíců.
Tento problém nevyřeší stát. Když se vrátíme k té otázce o technologiích a politice, vidíte nějaké bariéry na straně politiky?
Mohl bych uvést biometan. Zmínil jsem, že jsme dlouho čekali na novelu zákona o podporovaných zdrojích energie. To je také důvod, proč tu zatím máme pouze jednu biometanovou stanici. Kdyby stát dříve garantoval podporu biometanu a vytvořil celkový rámec, který se týká například i záruk původu, tento byznys by se rozjel mnohem rychleji. Už bychom měli nějaké nenulové množství bioplynu v soustavě. Tady byla podle mého názoru bariéra opravdu v chybějící legislativě.
Biometan by mohl do jisté míry nahradit vodík…
Ano, ale jen velmi částečně. Budeme ho produkovat hlavně z odpadních surovin, abychom se drželi kritéria pokročilého biometanu. A odpadu je omezené množství. Rozhodně nemůžeme realisticky předpokládat, že pokročilý biometan nahradí velkou část spotřeby zemního plynu. Podle nového zákona by navíc biometan měl směřovat primárně do dopravy jako pohon vozidel. Pokud bude určité množství zbývat, může sloužit k přimíchávání do zemního plynu. Bavíme se o jednotkách procent, zásadní změnu může přinést až bezuhlíkový vodík. Aby byl vodík zelený, musí vzniknout elektrolýzou vody s využitím obnovitelné energie – tedy větrné a solární.
JAK VYRÁBĚT VODÍK
Otázkou je, jak bude posuzován růžový vodík vyrobený s využitím energie z jaderných elektráren. Takové projekty už vznikají, i v západní Evropě. Jak to vidíte vy?
Nakonec to nejspíš bude nějaký mix. Nicméně do budoucna budeme v létě čelit přebytkům solární energie a ty bude možné ukládat do krátkodobých úložišť v podobě bateriové akumulace. Pokud ale chceme směřovat k sezónnímu uskladnění, na řadu by už měly přijít elektrolyzéry pro produkci vodíku z vody. Aby vycházel business case, potřebujeme nejdříve dosáhnout opravdu značného převisu nadvýroby zelené energie. V podmínkách České republiky hlavně z fotovoltaiky, protože vítr se u nás moc nelíbí a nenosí.
To může trvat celá desetiletí…
Jsem přesvědčen, že můžeme být svědky násobného přírůstku instalovaného výkonu fotovoltaiky každý rok. Hlavním úzkým hrdlem ale pořád budou instalační kapacity. Je to výzva i pro technologické firmy, výrobce střešních krytin. Myslím, že časem přestaneme montovat fotovoltaické panely na hliníkové konstrukce na už hotové střechy a stanou se samy součástí krytiny. Fotovoltaiku tak budou montovat ti, kdo staví střechu, ne specializované firmy jako dnes. Pokrývač položí panely a oživí je elektrotechnický pracovník. Tím se výrazně zvýší instalovaný výkon. Fotovoltaika se stane přirozenou součástí návrhu budovy. Otázkou podle mě zůstává pouze to, za jak dlouho to bude. Technicky už to je zvládnuté.
Podle některých analýz ale není vůbec jisté, že business case v případě nízkoemisního vodíku přinesou pouze přebytky obnovitelné energie. I když jí bude hodně. Pořád by to totiž znamenalo, že veškerá vodíková infrastruktura včetně elektrolyzérů se bude využívat jen po určitou denní dobu. Dodávky jaderné energie by mohly být stabilnější. Co si o tom myslíte?
To je skutečně velká otázka. Záleží i na technologickém pokroku v oblasti elektrolyzérů, který by mohl pomoci výrazně snížit náklady. Výhodou elektrolyzérů nové generace každopádně je, že mohou zároveň fungovat jako regulátor. Dokáží v průběhu dne reagovat na měnící se množství produkované energie, přepnout se v době jejího nedostatku do módu palivového článku a zpětně elektřinu z vodíku vyrábět. Jejich přidaná hodnota tedy bude v tom, že se stanou regulačním prvkem v soustavě. Na druhé straně je pravda, že by vyšší využití vodíkové infrastruktury mělo svůj půvab. Hlavním účelem nicméně zůstane sezónní akumulace, tedy přesunutí přebytků energie z letního do zimního období, kdy spotřeba třeba v Česku bude pořád vyšší.
Ještě se vrátím k fotovoltaickým panelům. Stále se mluví o tom, jestli by Česko mělo zavést aukce na jejich výstavbu. Jestli vám dobře rozumím, ani tato forma podpory už ale není nutná…
Z mého pohledu nutná není. Jejím smyslem by případně bylo přilákat více investorů. Velké fotovoltaické parky se tady podle mého názoru nestavěly ze dvou důvodů. Za prvé se dlouho čekalo na to, jaké budou podmínky dotačních fondů – včetně Modernizačního fondu nebo Fondu obnovy. Řada investorů, kteří by možná byli ochotni investovat i bez dotace, si říkala – ještě počkáme, uvidíme, jestli nebude možné využít vhodnou investiční dotaci, abychom ušetřili. A za druhé se stále čekalo na zmiňovaný zákon o podporovaných zdrojích. Důraz na uhlíkovou neutralitu je ale stále silnější, větší důraz se klade na environmentálně a sociálně odpovědné investice, takže lze očekávat, že nejvíce instalací fotovoltaických panelů bude vycházet z takzvaných TPA kontraktů. Velké korporace budou chtít ozelenit svoji spotřebu elektřiny a budou uzavírat dlouhodobé kontrakty, které dodavateli panelů zajistí jistou definovanou návratnost a odběrateli potřebné snížení uhlíkové stopy jeho výrobků.
PŘECHOD PŘES ZEMNÍ PLYN
Jak bude vypadat mix výrobních zdrojů elektřiny v příštích dvaceti letech? I kdyby se podařilo dosáhnout podstatně většího podílu fotovoltaiky, než dnes předpokládáme, určitě nenahradí všechny stávající zdroje. Je podle vás reálné uvažovat o rychlém konci uhlí?
Myslím, že půjdeme cestou přechodu přes zemní plyn. Tato cesta bude přirozená – vznikne řada plynových zdrojů pro jeden životní cyklus s tím, že se budou později překlápět na vodík nebo určitou směs s vysokým podílem vodíku. Neumím si představit, že bychom v příštích letech škrtli zemní plyn ze seznamu. Nemáme zatím technologicky vyřešenu jeho náhradu a určitě budeme potřebovat flexibilní zdroje, které nastartujeme, kdykoliv bude potřeba.
Budeme plyn více využívat jak v teplárenství, tak při výrobě elektřiny?
Ano. Předpokládám, že zemní plyn bude přirozenou náhradou uhlí a zčásti pokryje vypadlou kapacitu uhelných elektráren.
Evropská taxonomie ale vysílá investorům vzkaz, že zemní plyn zůstane pouze na přechodnou dobu. Budou za této situace vůbec chtít do plynových zdrojů investovat?
Chápu, že to financující instituce mohou vnímat jako neperspektivní záležitost. Ale z mého pohledu je důležitý právě ten předpoklad, že si elektrárna i s veškerou navazující infrastrukturou odžije svůj životní cyklus se zemním plynem a pak bude moci jen s drobnými úpravami fungovat dál.
Budou takové úpravy opravdu jen drobné? Opět záleží na tom, jestli zaznamenáme dostatečný pokrok v potřebných technologiích...
Už dnes v tomto směru vidíme první vlaštovky. Někteří výrobci například nabízejí kotle na vodík místo zemního plynu pro rezidenční vytápění. Předpokládám, že v dlouhodobějším časovém horizontu bude možné přechod na vodík technologicky zvládnout. Jen budeme muset mít toho vodíku dostatek.
Pořád ale zůstává otázkou, jestli budou zvláště do velkých plynových elektráren v příštích letech ochotni investovat soukromí investoři. Nebude muset převzít významnou roli stát – podobně jako při budování jaderných elektráren?
Umím si představit, že kdyby soukromí investoři nereagovali a stát si vyhodnotil, že nám hrozí nedostatek energetických zdrojů, mohl by využít různé instrumenty typu aukce na určitou kapacitu těchto zdrojů a poskytnout příslušné garance. Případný deficit zdrojů by ale v kombinaci s vyšší cenou povolenek mohl řadu investorů přesvědčit, že se ceny elektřiny udrží na dostatečné úrovni a proto ani nebudou veřejnou podporu potřebovat. Pokud by se stát přesto rozhodl garantovat určitou výši výkupní ceny elektřiny, měl by být takový mechanismus férový. V případě, že by nakonec tržní ceny elektřiny byly vyšší než ty garantované, měl by si tento výnos navíc naopak stáhnout stát jako svůj dodatečný příjem. A pak se mohou objevit investoři, kteří budou věřit tomu, že tržní ceny dosáhnou vyšší úrovně než požadovaná minimální garance a budou ochotni riskovat více než ti, kteří dají přednost nižšímu riziku, ale i nižšímu výnosu.
Co říkáte argumentu, že výsledné emise u plynových zdrojů nemusí být nižší než u uhelných? Mám na mysli situaci, kdy uhlí z lokálních ložisek nahrazuje zemní plyn dovážený z velké vzdálenosti a kdy je nutné počítat nejen s úniky oxidu uhličitého, ale také metanu při těžbě a dopravě…
Myslím, že není možné udělat takový závěr bez přesných výpočtů. Také produkce zemního plynu se totiž výrazně zefektivňuje, realizují se projekty zachytávání metanu a redukce emisí. S certifikáty, které dokládají takové omezení úniků skleníkových plynů, se obchoduje i v Evropě – kupují si je například společnosti, které obchodují s palivy a zavázaly se ke snížení emisní stopy.
Myslíte, že budeme v příštích letech potřebovat kapacitní platby pro zajištění zdrojů, které jsou méně ekologické, ale vyvažují nestabilitu obnovitelných zdrojů?
Kapacitní platby jsou dvojího druhu. Za prvé zajišťují bezpečný provoz elektrizační soustavy – slouží tedy jako rezerva pro její dobilancování. Za druhé to mohou být různé mechanismy, které zavedly okolní země a díky nimž bude možné rozšířit portfolio zdrojů, které se přímo účastní trhu. V podmínkách České republiky si umím spíše představit, že budeme mít kompenzační mechanismy pro zdroje, které by zajišťovaly zálohu, ale byly by ponechány až jako poslední instance. Startovaly by ve chvíli, až by to bylo opravdu zapotřebí.
Jako rezervní zdroj by tedy mohla sloužit například uhelná elektrárna, kterou bychom zcela neuzavřeli, ale ponechali si ji v záloze?
Ano. Jako strategickou rezervu.
Dojednat kapacitní platby s Evropskou komisí je čím dál tím složitější…
Je to tak. Všechny notifikace kapacitních plateb v okolních zemích se uskutečnily ještě před vydáním evropského nařízení pro jednotný trh s elektřinou v roce 2019. Nyní platí pro jejich schválení velmi přísná pravidla. Navíc je nutné podobné mechanismy probrat s okolními státy. Je to zdlouhavý a komplikovaný proces. Proto je na místě otázka, jestli nejít spíš cestou některých jednodušších mechanismů typu státních garancí nebo aukcí, které mohou vést ke stejnému cíli. Pokud se v českém případě zaměříme na speciální podpůrné služby poskytované zdroji, které se nebudou vysloveně účastnit trhu, může být dostatečný souhlas národního regulátora.
JÁDRO JE ZÁKLAD
Je velmi pravděpodobné, že minimálně do poloviny třicátých let se počet jaderných reaktorů v Česku nijak nezmění. Jak to ale bude s jádrem dál? Vidíte ho v dlouhodobém horizontu stále jako pilíř českého energetického mixu?
V tomhle jsem velmi konzervativní. Myslím si, že se jádro vrátí i v rámci diskusí o budoucnosti evropské energetiky a že jeho role bude fundamentální. Otázkou je podle mě jen to, jestli se budeme dál bavit o velkých jaderných blocích, nebo spíše převládnou menší reaktory. K rozvoji malých modulárních řešení nejspíš přispěje i rozvoj bateriové akumulace a nových technologií, které umožní vměstnat malý reaktor do přepravních kontejnerů a provozovat ho bezpečně. Poptávka po bezemisní elektřině bude povzbuzovat technologický pokrok i v jaderné energetice. Pokud nebudeme chtít být příliš závislí na zemním plynu, mnoho dalších alternativ už nezbývá. A když nám základní potřebu zajistí jádro, budeme také schopni transformovat více obnovitelné energie do zeleného vodíku.
Co by se stalo, kdyby jádro nebylo zařazeno mezi udržitelné investice v rámci evropské taxonomie?
Osobně si to neumím představit. Myslím, že by pak celá taxonomie byla jenom kus papíru. Nebylo by to technicky proveditelné.
Velkým tématem je v současnosti otázka, jak zlevnit financování jádra. V Británii chtějí nové jaderné elektrárny zařadit mezi regulovaná aktiva. Náklady na financování jejich výstavby by hradili spotřebitelé už od samého počátku a odpadly by náklady na drahé půjčky. Byl jste místopředsedou Energetického regulačního úřadu, jak vnímáte podobné návrhy?
Je to jedna z možností. V zásadě jde o to, jakou formu garance poskytnout investorovi, aby se rozhodl jaderný reaktor postavit a zprovoznit. Nejtěžším úkolem je pokrýt takzvané hluché období patnácti až dvaceti let, kdy do projektu sypete peníze, ale ještě nevyděláváte. Tím se jaderná elektrárna nejvíc prodražuje. Variabilní náklady v době, kdy už vyrábí energii, jsou relativně nízké. Cena peněz je přitom fakticky prémií za riziko. A jestliže stát dokáže takovou rizikovou přirážku redukovat, tlačí dolů nepřiměřený výnos pro investora.
CENOVÁ HOUPAČKA
Budeme si muset zvyknout na mnohem vyšší ceny elektřiny než dříve?
To, co jsme si prožili na konci minulého roku, byl extrém. Důvodem mimořádně vysokých cen byla souhra řady faktorů, které se sešly v jeden okamžik. Takový vývoj byl mimo veškeré modely a odhady expertů. Na vyšší průměrnou cenovou úroveň, než jsme měli třeba před rokem, si ale zvyknout musíme – stejně jako na výrazně vyšší volatilitu cen. V některých dnech a hodinách bude elektřina stát obrovské peníze, v jiných se budeme pravděpodobně pohybovat v pásmu záporných cen. To bude silný podnět pro změnu chování jak spotřebitelů, tak dalších hráčů na trhu. Pokud bude odběratel vědět, že v určitých hodinách ho elektřina stojí 300 eur za megawatthodinu nebo ještě více, nejspíš svou spotřebu v daném čase omezí. Nemusí to být pro něj až takový problém, pořídí si chytrou mobilní aplikaci, díky níž si spotřebu odloží na vhodnější okamžik.
Řada změn v energetice v poslední době vycházela ze snahy čelit klimatickým změnám. Jedním z nejčastěji skloňovaných slov byla udržitelnost. Nepřeváží nyní jiné aspekty? Nedostane se vzhledem k vysokým cenám elektřiny více do popředí sociální aspekt? A co bezpečnostní aspekt v době, kdy dál roste napětí ve vztazích mezi Západem a Ruskem?
Finální rozhodnutí přijímají politici, kteří si proti sobě nechtějí popudit voliče. Ty aspekty, o kterých mluvíte, budou určitě hrát důležitou roli. Zároveň se ale ukazuje, že díky novým technologiím – včetně těch digitálních – bude možné čelit všem podobným výzvám. Pokud si lidé budou vyrábět elektřinu sami, mohou se cítit mnohem bezpečněji a méně zranitelnými. A to zase může vést k rychlejšímu rozšíření nízkoemisních technologií, jakými jsou fotovoltaické panely.
Jsou fotovoltaické panely řešením pro sociálně nejslabší vrstvy? Pořídí si je třeba domácnost, která žije na sociálních dávkách někde v paneláku?
Domácnost, která žije v paneláku, pravděpodobně utratí za dodávku elektřiny méně peněz než třeba za datové služby. Většinou je připojená na nějaký systém centrálního vytápění, takže růst cen elektřiny pro ni nemusí být úplně likvidační. I mnozí lidé v paneláku si ale určitě uvědomí, že když zasvítí sluníčko, může být elektřina prakticky zadarmo, zatímco když bude nutné nastartovat plynovou elektrárnu, bude proud velmi drahý. Taková změna ve vnímání lidí nepřijde z roku na rok, bavíme se možná o nějakých dvou dekádách.
Pak už budou panely i na panelácích?
To bych řekl, že stoprocentně.
V poslední době je hodně slyšet zastánce názoru, že elektřinu levně vyvážíme a pak draze nakupujeme na burze. Jak tento argument vnímáte?
Není možné to takhle vytrhnout z kontextu. Vezměme si příklad české společnosti, která elektřinu vyrábí a zároveň s ní obchoduje. Na základě určitých předpokladů se snaží uplatnit své produkty až na tři roky dopředu – tak, aby co nejvíce vydělala. Zajišťuje si stabilní obchodní pozici. Ale až den před dodáním se na základě dané konstelace na trhu rozhoduje, jestli se jí vyplatí elektřinu vyrobit nebo ji koupit za nižší náklady a dodat podle přijatých závazků. Pokud je cena na trhu vysoká, má smysl ji vyrobit levněji. Důležité je, že jindy nastávají úplně obrácené situace, kdy česká společnost elektřinu kupuje za nižší cenu, než za jakou ji dodává. Dlouhodobě usiluje o to, aby dosáhla co nejvyšší ziskové marže. To vůbec neznamená, že by nějak systematicky preferovala vývoz před dovozem nebo naopak.
Co říkáte návrhům, podle nichž by se měl celý tento systém změnit? Nebylo by lepší, kdyby se elektřina neprodávala přes burzu?
Takový radikální zásah do celého systému si představit neumím. Současný stav vychází z evropské legislativy, trhy jednotlivých evropských zemí jsou do značné míry propojené. A my také profitujeme z toho, že cena silové elektřiny v Německu je díky obnovitelným zdrojům levnější než u nás. Kdybychom se uzavřeli do nějaké bubliny, zároveň bychom se vzdali možnosti nakupovat levnější elektřinu ze zahraničí. Myslím, že to vyžaduje trochu ucelenější pohled na věc.
Kritici současného systému fakticky doporučují, abychom ceny silové elektřiny regulovali. Některé členské země EU včetně třeba Francie nebo Maďarska ji opravdu regulují…
Patříme k několika zemím v Evropě, jejichž trh v tomto směru není deformovaný a kde se neregulují ceny pro koncové odběratele. Více než polovina členských států EU totiž liberalizaci trhu ani zcela nedokončila. Jsou tedy pozadu. V určitých okamžicích se to může někomu jevit jako vzor hodný následování. Ve skutečnosti jde spíše o to, že v těchto zemích zákazníci dosud nezískali svobodu rozhodování, možnost vybrat si svého dodavatele energií a slib, že stát nebude do tržního prostředí zasahovat, pokud nenastane nějaká úplně extrémní situace. Tady se trh liberalizoval a mnohé domácnosti díky tomu dlouhodobě ušetřily desítky tisíc korun.
Kritici současného systému by asi opáčili, že dnes máme mnohem vyšší koncové ceny elektřiny pro domácnosti než třeba Slovensko. Není jasné, z jakých údajů vycházejí, přesto bych se zeptal – nemohou mít kus pravdy?
Takové srovnávání je vždy zrádné. Je třeba porovnávat konkrétní ceny pro konkrétní odběratele. Jak už jsem uvedl, český trh není na rozdíl od jiných deformovaný. Ta část celkové ceny elektřiny, kterou domácnosti platí za regulované služby, relativně dobře odráží náklady na provoz sítí na jednotlivých napěťových hladinách. Slovensko dlouhodobě zažívalo dost odlišný vývoj. Tamní politici v předvolebních kampaních slibovali zázraky ohledně levné elektřiny. Náklady na přenosové a distribuční sítě ale někdo zaplatit musel. Uměle se proto přenášely do kategorie velkoodběru. Slovensko tak má o něco nižší cenu pro domácnosti, ale patří k těm zemím EU, jejichž průmysl je náklady na elektřinu zatížen nejvíce. A můžeme si klást otázku, co je lepší z hlediska zachování zaměstnanosti a celkové konkurenční schopnosti ekonomiky. Za lepší řešení než vyplácení dávek pro nezaměstnané považuji celkově transparentní ceny energií, které odrážejí reálné náklady a zároveň motivují zákazníky k úsporným opatřením.
Jan Žižka
Foto: Rastislav Suchý
Pozn. red.: Rozhovor proběhl ještě před zahájením války na Ukrajině
