Pavel Šolc (foto: Rastislav Suchý)
Bývalý náměstek ministra průmyslu a obchodu pro energetiku Pavel Šolc vedl tým, který připravoval současné znění Státní energetické koncepce. Ta platí od roku 2015. Od té doby se mnohé změnilo. Pavel Šolc, který se loni po letech vrátil do společnosti ČEPS, v rozhovoru pro All for Power rozebírá své zkušenosti z přípravy strategického dokumentu, ale také nabízí svůj pohled na to, co by měla obsahovat příští aktualizovaná koncepce. Je připraven se podělit o své zkušenosti s jejími budoucími autory. „Včetně toho, co se nám nepodařilo, co jsme mohli udělat lépe a jakých slepých uliček bych se raději vyvaroval,“ řekl Pavel Šolc.
Nejprve bych se vás zeptal na to nejdůležitější, co se od roku 2015 v české energetice změnilo. Česká uhelná komise navrhla ukončit využívání uhlí v roce 2038, což je podstatně dříve, než jste předpokládali…
Základní cíl odchodu od fosilních paliv a snižování emisí skleníkových plynů se nezměnil. Když jsme Státní energetickou koncepci před šesti lety aktualizovali, platila evropská cestovní mapa, která počítala s 80procentní dekarbonizací do roku 2050. Teď už je cílem 100procentní dekarbonizace. Ambicióznější jsou také cíle pro rok 2030. Je jasné, že budoucí energetická koncepce musí tyto změny reflektovat. Už dřív jsme samozřejmě věděli, že uhlí v energetice využívat přestaneme, a to ze dvou důvodů – kvůli dekarbonizaci, ale také kvůli tomu, že nám jeho zásoby dojdou. V roce 2015 jsme předpokládali, že od uhlí odejdeme někdy po roce 2050. V tuto chvíli je jasné, že to bude před rokem 2040. Ale ceny emisních povolenek nás mohou donutit k ještě rychlejšímu tempu. Stát nicméně musí garantovat to nejpozdější možné datum, ke kterému bude odhodlán si odstavení uhelných zdrojů vynutit.
Zároveň se ukazuje, že se do roku 2040 nepodaří splnit cíle energetické koncepce ohledně výstavby nových jaderných zdrojů…
V tom je ale rozdíl. Pokud jde o uhlí, naše představy se mění kvůli tomu, co se děje v okolním světě. V případě jádra je příčinou to, že sami postupujeme příliš pomalým tempem. Finanční model výstavby nového jaderného zdroje měl být hotov někdy na přelomu let 2015 a 2016, podařilo se ho schválit až loni v rámci dohod mezi vládou a společností ČEZ. Za šest let od přijetí aktualizované koncepce jsme tak fakticky nabrali čtyřletou časovou ztrátu. To se nemůže neprojevit. Budeme potřebovat více překlenovacích kapacit, než jsme původně předpokládali. Mám na mysli především plynové elektrárny, protože u obnovitelných zdrojů bylo už dříve jasně řečeno – využijme potenciál, který Česká republika v této oblasti má a využijme ho před rokem 2040.
Základní cíl stavět nové jaderné reaktory se asi nezmění. Teď to ale vypadá, že do roku 2040 v Česku postavíme jenom jeden a ani to není zcela jisté. Stávající energetická koncepce přitom fakticky počítá se třemi. Co s tím?
My jsme počítali s celkem se čtyřmi novými bloky, z nichž nejméně tři měly být v provozu do roku 2040. Také jsme v základním scénáři předpokládali, že stávající bloky v Dukovanech budou odstaveny do roku 2037. Někde v textu jsme naznačovali, že by bylo krásné, kdyby to bylo ještě o deset let později. Byli jsme ale opatrní.
Považujete teď za pravděpodobnější, že budou vyrábět elektřinu až do poloviny čtyřicátých let?
Vzhledem k tomu, že se zpožďuje výstavba nových bloků, si myslím, že to jinak ani nebude možné. Ta matematika je jednoduchá. Počítali jsme s tím, že obnovitelné zdroje dosáhnou podílu na výrobě elektřiny kolem 22 nebo 23 procent. Když se budeme hodně snažit, může to být až 30 procent. To už je ale velmi ambiciózní. Minimálně 70 procent tedy připadá na plyn a jádro, případně nějaká rozumná část na dovoz elektřiny. Vše nasvědčuje tomu, že bude nutné provozovat stávající bloky Dukovan o deset let déle. Pokud se to nepodaří, budeme stavět plynové elektrárny jako vzteklí. A budeme více závislí na dovozu.
Při přípravě aktualizované koncepce jste vycházeli z různých scénářů, a nakonec vybrali ten optimální, základní. Ten už teď fakticky neplatí, spíše se zdá, že bude platit jiný scénář, o kterém jste mluvili jako o plynovém. Je to tak?
Ano. Neplatí už ani nastavené koridory pro jednotlivé zdroje. Uhelný koridor zmizí ještě před rokem 2040 úplně. My jsme počítali s výrazným poklesem elektřiny z uhlí, ale stále tu byl předpoklad jeho přednostního využívání v teplárenství. V roce 2040 už nebude platit ani to. To je tedy základní důvod k aktualizaci koncepce. Určitě bude nutné změnit také nastavení koridorů pro obnovitelné zdroje, plyn a jádro. Stejně tak jejich časové horizonty. Podle zákona má být energetická koncepce na 25 let. Než schválíme novou aktualizovanou verzi, budeme mít vzhledem k délce přípravných a schvalovacích procesů reálně rok 2024. Takže se bavíme o horizontu roku 2050. K tomuto roku ostatně také cílí všechny strategie Evropské unie, které jsou pro nás závazné.
VE VLEKU EVROPSKÉ UNIE?
Zdá se, že Státní energetická koncepce hraje čím dál tím menší roli, když se stále více záležitostí řeší na úrovni Evropské unie. Co si o tom myslíte?
Je pravda, že o tom zásadním směru, kam jdeme, se rozhoduje na úrovni Evropské unie. Máme společnou energetickou politiku. Před šesti lety ještě nebyla na stole ani Energetická unie, se kterou později přišel místopředseda Evropské komise Maroš Šefčovič. Musím přiznat, že tempo těchto změn je i tady rychlejší, než jsme čekali. Státní koncepce ale pořád dává smysl. Stále tu zůstává určitý prostor pro rozhodování vlády, i když je mnohem menší. Ještě důležitější je, že jednotlivé státy rozhodují o tom, jakým způsobem evropské cíle naplní. Záměry státu musí být dobře čitelné. A energetická koncepce vlastně není o ničem jiném – je signálem pro podnikatelský sektor i pro státní správu.
Na evropské úrovni se ale schvalují závazky ohledně podílu obnovitelných zdrojů, do budoucna už má Brusel určovat i to, které zdroje mají mít nárok na výhodnější financování a které ne. Je vůbec ještě možné mluvit o právu členských zemí EU určovat si vlastní energetický mix? Neexistuje jenom na papíře?
To právo tady stále je. Vidíme to například na Modernizačním fondu, ze kterého budou členské země čerpat evropské peníze. V případě Česka jde o 150 miliard korun. Každý stát se musí na konkrétní alokaci dohodnout s Evropskou komisí, ale může se nezávisle rozhodnout, kolik peněz nasměřuje do teplárenství, kolik do obnovitelných zdrojů a tak dále. To je tedy jeden nástroj, který má stát stále k dispozici. Dalším nástrojem jsou kapacitní mechanismy, díky nimž získáme potřebný výkon pro výrobu elektřiny a které v našem případě umožní především výstavbu plynových elektráren. V přípravě těchto kapacitních mechanismů jsme ale bohužel také trochu zpožděni.
Ve stávající koncepci je formulace, podle níž chceme podporovat celoevropskou harmonizaci kapacitních mechanismů…
My jsme především říkali, že bychom byli radši, kdyby se nám podařilo vrátit k mechanismům volného trhu, tedy takzvanému energy-only market. Pokud se to ale nepodaří a zjistíme, že všechny země kolem nás už kapacitní mechanismy mají, měli bychom je připravit a schválit také. A nyní vidíme, že všechny okolní státy už ty mechanismy opravdu mají.
A ani distorze trhu se nepodařilo překonat. Řekl byste, že jsou dnes ještě větší?
Působí v zásadě stejně. Stále platí, že bez státní podpory se nevyplatí postavit prakticky žádný zdroj. Navíc se setkáváme s tím, před čím jsem kdysi varoval. Pokud by měly fungovat tržní mechanismy ve stylu energy-only market, je třeba, aby v době nedostatku elektřiny vyskočily její ceny opravdu vysoko a nebyly ničím omezovány. Jen tak se může vyplatit záložní zdroj, který pojede třeba jen deset hodin v roce. Během těchto deseti hodin by měl vydělat tolik, že mu to pokryje celoroční náklady. To bychom ale museli takovou situaci připustit. Tehdy jsem na to upozorňoval i jednoho z architektů německé Energiewende – státního tajemníka Rainera Baakeho. Potvrzoval mi, že Němci chtějí, aby strategická rezerva vstupovala na trh s cenou 20 tisíc eur za megawatthodinu. Loni jsem si na to vzpomněl, když se v rámci platforem na výměnu regulační energie objevily cenové špičky na úrovni asi sedmi nebo osmi tisíc eur za megawatthodinu a pokusy dostat se i výrazně nad tuto úroveň. Okamžitě se ozvalo volání, že trh není dokonalý a prozatím bude nutné ceny zastropovat. Na návrat k energy-only market to dnes nevypadá. My jsme se v minulosti kapacitním mechanismům bránili už proto, že máme špatné zkušenosti s tím, když zatěžujeme zákazníky dalšími položkami v pevné složce ceny elektřiny. Pokud se však touto cestou vydají všichni, nemůžeme zůstat mimo, protože bychom pak čelili nedostatku zdrojů.
Neměli bychom se více zabývat také tím, že i když odcházíme od uhlí, bylo by vhodné si některé elektrárny uchovat aspoň jako rezervní?
Samozřejmě. To je další věc, ve které ještě nemáme zcela jasno – strategická rezerva. Většina okolních států už ji má. A je nutné přesně nastavit pravidla. Za jakých podmínek pustíme rezervní zdroj na trh? Jak extrémní tyto podmínky budou muset být? Kdo tyto podmínky vyhodnotí? Měli bychom mít jistotu, že zabráníme jakýmkoliv bezpracným ziskům a že se rezerva státu použije až opravdu v situaci, kdy bychom bez ní čelili nedostatku elektřiny. Všechny scénáře nyní signalizují, že se překlopíme do importní pozice…
S DOVOZEM ELEKTŘINY OPATRNĚ
Staneme se dovozní zemí? Je to vůbec možné v energetické koncepci připustit?
Je to přijatelné jen v určitém rozsahu a za určitých okolností. Ve stávající koncepci je napsáno, že bychom měli být ve spotřebě energie vždy soběstační minimálně z devadesáti procent. A měli bychom mít k dispozici výkon v rozpětí minus pět až plus patnáct procent našich celkových potřeb. Těch minus pět procent přitom můžeme připustit jenom krátkodobě.
Pokud vím, ve strategii je formulace, podle níž chceme zajistit výkonově mírně přebytkovou bilanci…
Přesně tak. V podstatě jsme řekli – nebudeme v našich požadavcích přehnaně rigidní. Počítáme s výstavbou potřebných kapacit, které zajistí dostatečný výkon, ale může se stát, že v některém roce budeme třeba dvě procenta pod stovkou. To není žádná katastrofa, ale vůbec by to nemělo být pravidlem. Systémově bychom měli směřovat k tomu, abychom i pro období mrazů a velkého zatížení našich zdrojů měli na našem území dostatek výkonu. Jestli budeme veškerý tento výkon využívat, už záleží na ekonomických parametrech. Pokud bude levnější si koupit malou část elektřiny někde jinde, byla by hloupost tomu bránit. Ale rozumné by bylo, abychom odjinud nedováželi více než deset procent naší spotřeby. Deset procent je průměr za rok, v některých obdobích to může být třeba dvacet procent. Ale ne více. Zkušenosti různých blackoutů, které nastaly různě ve světě, ukazují, že pokud dovážím více než dvacet nebo dvaadvacet procent okamžité spotřeby, dostávám se na hranu. Čelím velkému riziku, pokud dojde k rozpadu sítě a oddělení do ostrova. Pak s takovým deficitem soustavu v chodu obtížně udržíme.
Poslední analýzy zdrojové přiměřenosti, které připravila společnost ČEPS, ukazovaly, že jediným významným čistým exportérem elektřiny v EU může v polovině třicátých let zůstat Francie. Všechny ostatní státy by tak byly závislé na ní. A to vůbec s jistotou nevíme, co se bude ve francouzské energetice dít. Neděsí vás tato představa?
Proto zdůrazňuji, že bychom měli mít dostatek vlastního výkonu. Při současném zběsilém tempu restrukturalizace energetiky se opravdu může stát, že trhy přestanou fungovat nebo že nedostatek elektřiny dočasně vyžene její ceny opravdu vysoko. A my nevíme, jak v tu chvíli vlády zareagují. Třeba akceptují, že máme společný evropský trh a že se situace postupně stabilizuje. To je ten lepší scénář. V horším případě některá vláda prohlásí, že nenechá své obyvatele trpět kvůli cenám na úrovni desetitisíců eur za megawatthodinu. Něco podobného jsme si v minulých měsících vyzkoušeli v případě znovuzavedení kontrol na hranicích. Dokud nebudeme míst jistotu, že evropská pravidla platí nejenom v časech dobrých, ale i v časech zlých, musíme být výkonově zabezpečení. To také byla jedna z klíčových myšlenek naší energetické koncepce.
Na tom se tedy nic nemění…
Tohle platí. V tom nenastala vůbec žádná změna. Covidová situace nám opět ukázala, že je lepší být na safe side, na bezpečné straně. A v případě české ekonomiky, která je energeticky náročná a závislá na průmyslu, to platí více než jinde.
DILEMATA KOLEM PLYNU
Souhlasíte s předpokladem, že plyn nakonec bude vždy odkud dovézt, zatímco u elektřiny je to dost nejisté?
Za prvé platí, že plyn bude vždy odkud dovézt, za druhé nám jeho zásoby nezmizí ze dne na den – máme tady tři miliardy kubíků v zásobnících. Za určitých podmínek bychom i mohli akceptovat, že vybočíme z trajektorie, která byla v energetické koncepci nastavená pro plyn, a řekneme si, že ho budeme mít třeba dvakrát tolik – tedy místo dvaceti procent na celkovém zdrojovém mixu to bude čtyřicet procent. Měli bychom mít ale jasno, jaké ty podmínky jsou. Musíme například vědět, jak pak naložíme s emisemi oxidu uhličitého, jestli ho časem budeme muset zachytávat a ukládat pod zem s využitím technologie CCS – Carbon Capture and Storage. Současně bude nutné se znovu podívat na kapacitu a těžební výkon zásobníků a říct si, jestli nepotřebujeme větší podíl rychlých zásobníků. Mimochodem jeden ze záměrů, který je uveden v energetické koncepci a neplní se, je severojižní koridor plynovodů od Baltu na Jadran, který měl vést přes naše území. Pokud chceme zajistit bezpečnost dodávek plynu spolu s jeho podstatně vyšším podílem, měli bychom diverzifikovat i přepravní trasy.
Neměly by být už dnes hotové plány výstavby plynových elektráren?
Některé plány tu už jsou z minulosti, ale pravděpodobně nikoliv v podobě prováděcích projektů. Dost starý je například projekt plynové elektrárny v Mělníku. Některé z těchto projektů určitě bude možné dokončit. Do dneška ale nemáme odpověď na to, co bude dál s teplárenstvím, velkými teplárenskými soustavami. Těžko v dohledné době nahradíme uhlí v teplárnách něčím jiným než plynem. Ale co budeme dělat později, když cílem je uhlíková neutralita do roku 2050? Jednou možností je technologie CCS, možná ale bude rozumnější postavit malé jaderné modulární reaktory.
Je tedy možné, že nakonec budeme plánovat spíše výstavbu malých jaderných reaktorů než velkých bloků?
To se časem ukáže. Někdy po roce 2025 by už měl být první malý modulární reaktor v provozu. Pokud se naplní očekávání, bude možné směle přehodit výhybku. My jsme připravovali koncepci jenom do roku 2040, takže jsme se tomuto tématu vyhnuli. Jisté je, že výhledově potřebujeme více než jeden další reaktor, bez ohledu na to, jestli potřebný výkon zajistí velké nebo malé bloky. Je tu ale jeden problém. Máme v Česku dvě lokality jaderných elektráren s veškerou potřebnou infrastrukturou. Lidé, kteří v těchto oblastech žijí, výstavbu dalších reaktorů podporují. Když budu stavět malé modulární reaktory, musím odstartovat diskusi o tom, že ho postavím třeba u Opatovic nad Labem. Jak to lidé přijmou? Příprava bude nějakou dobu trvat, potřebné nejspíš budou také změny v jaderné regulaci. Bude to nutné ještě hodně odpracovat. Trochu mě však děsí, jakým pomalým tempem se u nás podobné záležitosti odpracovávají.
To je vzdálenější budoucnost. Vraťme se k plynovým elektrárnám, které je možné a zjevně bude nutné postavit rychleji. Jestliže se chystá aktualizace státní energetické koncepce, je nutné zároveň připravit jasnější harmonogram jejich výstavby?
Stát by měl jasně vyjádřit svůj zájem a dát najevo, že tu chce mít určitě minimální kapacity ve stanoveném časovém horizontu. A také jasně sdělit, jaké nástroje využije k tomu, aby výstavbu plynových elektráren stimuloval – pokud se takové projekty nenarodí komerčně. To nemusí být jednoduché, protože v Evropě už se diskutuje o tom, jestli po roce 2025 vůbec budou přípustné dotace z veřejných zdrojů pro jakékoliv fosilní zdroje – včetně těch plynových. Myslím, že to nakonec tak dramatické být nemusí, ale stejně je dobré podobné záležitosti pro jistotu řešit co nejdříve.
SMĚLEJŠÍ CÍLE PRO OBNOVITELNÉ ZDROJE
Změnil se za posledních šest let váš pohled na obnovitelné zdroje? Připouštíte, že mohou v naší energetice sehrát významnější roli, než jste si myslel tehdy?
Myslím si, že tentokrát můžeme hovořit o smělejších cílech – větším a rychlejším výkonu obnovitelných zdrojů. Je to dáno rozvojem technologií, politikou EU, ale také tím, že v prvních letech po roce 2010, kdy se řešily dozvuky kauz solárních baronů, bylo obtížné říkat některé věci nahlas. Když se připravoval národní akční plán pro chytré sítě, diskutovali jsme o tom, jestli výkon obnovitelných zdrojů na úrovni šesti tisíc megawattů v roce 2040 je takzvaný vysoký nebo referenční scénář. Hájil jsem stanovisko, že to nijak příliš ambiciózní scénář není, ale mnoho lidí se mnou nesouhlasilo. Dnes se můžeme směle bavit o deseti tisících megawattů a nevyvolá to nějaký zásadní odpor.
To asi budou především fotovoltaiky…
Opravdu to budou především fotovoltaiky. Pokud jde o projekty větrných elektráren, jsem ještě skeptičtější než dříve. Kromě řídce obydlených oblastí je bude těžké realizovat, pokud nechceme omezovat práva lidí, kteří se mohou k jejich výstavbě vyjadřovat. A máme jen omezené zdroje biomasy. Nevíme, na co ji využít dřív – jestli na biopaliva nebo na náhradu v teplárnách. Nic lepšího než fotovoltaiku nemáme. Energetická koncepce by ale měla nasměrovat její rozvoj společensky žádoucím směrem. V aktuální koncepci je jasně řečeno – nestavme ji na zemědělské půdě. Stále si myslím, že bychom měli připravit plány na využití dostupných ploch mimo zemědělskou půdu. Není problém na ně umístit deset tisíc megawattů i více. Diskusi o zemědělské půdě bych případně otevřel až v okamžiku, kdy dokážeme využít významnou část brownfieldů a střech. Do té doby ne. Umístit panely na zemědělské půdě je nejjednodušší, ale koncepce by měla vycházet z toho, co je zájmem společnosti.
Bude možné počítat také s vyšším potenciálem akumulace?
Musí se s ním počítat. Když jsme při minulé aktualizaci koncepce cudně hovořili o akumulaci, měli jsme na mysli zejména baterie. Prakticky vůbec jsme se nezmiňovali o vodíkovém hospodářství. To pro nás byla vzdálená budoucnost. Teď jsme v momentě, kdy by se jakékoliv formy akumulace měly stát nedílnou součástí mixu. Dnes se diskutuje o tom, jestli by provozovatelé bateriových úložišť měli či neměli být osvobozeni od poplatků, kterými v Česku financujeme síťové služby. Jsem přesvědčen, že by měli být osvobozeni, pokud se skutečně zabývají uchováváním energie a baterie pro ně není pouhou branou k tomu, aby část spotřeby od těchto plateb očišťovali. A pokud chceme mít 30procentní nebo vyšší podíl intermitentních zdrojů na výrobě elektřiny, budeme potřebovat nejenom denní akumulaci, ale také týdenní, dekádní až po sezónní. To znamená vodíkové hospodářství.
VYŠŠÍ PODÍL ELEKTŘINY
Jak se za posledních šest let změnily dlouhodobé vyhlídky spotřeby energie?
Pořád platí, že spotřeba energie by měla stagnovat či mírně klesat při předpokládaném růstu hrubého domácího produktu. Na jednotku HDP by tedy měla klesat. Bude se ale výrazně měnit její struktura a bude narůstat podíl elektřiny.
Ještě víc, než jste předpokládali?
Ano, protože tu bude vyšší tempo nástupu elektromobility. Má to i další důvod. Tlak na úspory poroste a úspory se vždy částečně realizují přechodem na elektřinu z jiných forem energie. Primární energii ušetřím nejenom tím, že ji méně spotřebovávám, ale také tím, že využívám kvalitnější druh energie – tedy když elektřinou nahrazuji uhlí nebo plyn. Největší potenciál úspor je stále v budovách, ale měli bychom jich docílit trochu sofistikovaněji než jenom tím, že polepíme zdi polystyrenem. Vytápěcí systémy budou v mnohem větší míře využívat elektřinu a tepelná čerpadla, což je ostatně v určitém poměru zase elektřina. Podobně se budou měnit technologie v průmyslu. Například přechod na elektropece také sníží celkovou spotřebu, ale zvýší spotřebu elektřiny. V teplárenství budeme využívat méně uhlí, plynu i páry, ale i tady naroste spotřeba elektřiny.
Oproti době před šesti lety se dnes také mnohem více hovoří o decentralizaci energetiky…
To rozhodně. Směřujeme k decentralizované energetice a směřujeme k ní rychleji, než jsme si mysleli. Dnes už je zcela jasné, že decentrální energetika bude hrát rozhodující roli. To neznamená, že bychom neměli současně vytvořit podmínky pro výstavbu několika plynových elektráren, protože bez nich to nepůjde. Energetická koncepce by měla jasně říct – decentralizace tady bude, to není nic špatného, a je třeba respektovat určitá základní pravidla, abychom si navzájem nezpůsobovali komplikace.
Jak jsme na tom se zapojením spotřebitelů, flexibility na straně spotřeby?
Rozjezd byl možná pomalejší, než by bylo žádoucí, ale nyní dosahujeme slušného tempa. První agregátor flexibility, který sdružuje spotřebitele i výrobce elektřiny a je schopen přizpůsobovat svou nabídku či poptávku potřebám sítě, se brzy připojí do řídicího systému ČEPS a začne svoji flexibilitu nabízet na trhu. Do konce roku čekáme zahájení činnosti dalších dvou agregátorů. Všichni tito agregátoři počítají s tím, že budou své portfolio rozšiřovat.
Co dalšího by měla energetická koncepce v této oblasti nově zahrnovat?
Jedno z témat, které by měla státní energetická koncepce ve vazbě na záměry Evropské unie dobře formulovat, jsou energetické komunity. Neměli bychom se k tomuto tématu stavět tak, že jejich vznik umožňuje legislativa a není tedy nutné ho nějak dál řešit. Měli bychom vědět, jak se k energetickým komunitám postaví stát, co od nich očekává a jestli je bude podporovat. Obchodníci i provozovatelé sítí by tak měli jasno v tom, s čím mají počítat.
Co si myslíte vy? Jak by se měl k energetickým komunitám postavit stát?
Jsem přesvědčen, že by je měl podpořit. Jsou součástí internetového světa, ve kterém se dnes pohybujeme, a světa sdílených služeb, jemuž dala covidová doba obrovský impuls. Je zbytečné se tomu bránit. To neznamená, že si všichni budou vyměňovat elektřinu v rámci energetických komunit, ale vznikne tu další model vedle tradičního modelu obchodníka a jeho zákazníků. Ti budou mít možnost si sami zvolit, čemu dávají přednost. Dalšími důležitými tématy jsou datahub nebo zákaznické služby. Stát by mohl vyslat jasný signál, že očekává digitalizaci všech služeb v energetice, jejich okamžité poskytování online a otevřený přístup k zákazníkům.
JAK KONCEPCI ZJEDNODUŠIT
Jak z dnešního pohledu hodnotíte celý proces přípravy a schvalování energetické koncepce před šesti lety? A co byste doporučoval udělat jinak?
Určitě by stálo za to koncepci zjednodušit. My jsme měli podle mého názoru dobrý úmysl, aby aktualizovaná koncepce nejenom říkala, kam jdeme, ale také to, proč tam jdeme. Ale 140 stran je příliš mnoho. Vedlo to k tomu, že mnozí lidé si četli jenom některé pasáže.
Mohla by mít koncepce širší a kratší verzi?
Spíš bych doporučil oddělit výrokovou část, tedy koncepci jako takovou. To je reálně 30 hlavních stránek, které shrnují strategické priority a záměry státu v jednotlivých oblastech. K samotné koncepci je samozřejmě možné připojit přílohy. Jednou z příloh nebo samostatným materiálem může být podrobná vstupní analýza toho, kde jsme a co se okolo nás děje. A také dopadová studie – jak to bude vypadat, až dojdeme tam, kam chceme. Kromě toho bych se hodně zamyslel ještě nad další věcí. My jsme vycházeli z přesvědčení, že energetika má dopady na fungování řady dalších rezortů, i když gesčním rezortem je ministerstvo průmyslu a obchodu. V tomto smyslu je energetická koncepce vládní dokument, který je navíc podle zákona závazný pro výkon státní správy. Na její realizaci tedy musí spolupracovat řada další rezortů. Ukázalo se ale, že ty se tak jako tak zapojí až ve chvíli, kdy realizaci určitých opatření iniciuje ministerstvo průmyslu. Samotný text strategie je tedy možné zkrátit právě o pasáže, které souvisí se zapojením ostatních rezortů. A jako samostatný dokument bych vyčlenil seznam úkolů pro nejbližších pět let, které se mohou v průběhu času měnit. Díky tomu nebude nutné kvůli dílčím záležitostem měnit celou energetickou koncepci, kterou vytváříme na desítky let.
Mohl byste shrnout, jaké by podle vás mohly být hlavní priority příští aktualizované koncepce?
Myslím, že těch hlavních priorit by mohlo zůstat pět, ale některé z nich bych formuloval odlišně. Za prvé by to podle mého názoru měla být dekarbonizace zdrojového mixu. Za druhé energetická účinnost a úspory. Tuto část by bylo vhodné rozpracovat konkrétněji, než jsme to udělali my. Za třetí institucionální uspořádání a infrastruktura, včetně témat jako jsou zmiňované energetické komunity, platformy pro výměnu energie, regulace. Za čtvrté chytré sítě a technická regulace. A za páté energetická bezpečnost. Tato část by měla například zahrnovat i záměry státu ohledně minimálních zásob plynu nebo jaderného paliva. Chtěl bych zdůraznit, že jde čistě o mé představy – já už příští aktualizovanou koncepci připravovat nebudu. Rád se ale s jejími budoucími autory případně podělím o mé zkušenosti z přípravy i projednávání té stávající verze. Včetně toho, co se nám nepodařilo, co jsme mohli udělat lépe a jakých slepých uliček bych se raději vyvaroval.
Jan Žižka
