Jan Procházka
Budoucnost státní pojišťovací společnosti EGAP je ve spolupráci s komerčními bankami a pojišťovnami. Generální ředitel EGAP Jan Procházka v rozhovoru pro All for Power říká, že státní agentura nemá pojišťovat všechno. To nemohou ani komerční pojišťovny. „Nemůže to ale fungovat tak, že si komerční finanční instituce vyzobou jen nejlepší rizika, ostatní rizika nechají na exportérech a nám tak zbydou jenom takové ty zkažené třešničky,“ dodává Jan Procházka.
EGAP hodlá dál posilovat své know-how mimo jiné v oblasti energetického exportu. Navzdory problémům, se kterými se potýká dostavba slovenské jaderné elektrárny Mochovce, zkušenosti z tohoto projektu byly přínosné i pro finančníky. „Jsem rád, že se bankéři a naši pojišťováci díky Mochovcům secvičili, oživili si problematiku takto složitých energetických projektů,“ uvádí šéf české státní pojišťovny.
Státní pojišťovna EGAP patří mezi agentury pro podporu exportu, které najdeme ve všech vyspělých zemích. Jaký druh rizika mají tyto agentury přebírat? Hodně se mluví o tom, že cílem není podporovat nějaké příliš riskantní exportní transakce, ale spíše vývoz do rizikovějších zemí. Jak to vidíte vy?
Tyto agentury vznikaly proto, aby podpořily rozumné projekty v rizikovějších zemích nebo projekty s delší splatností dvanácti, patnácti a více let. Tedy projekty, o které by za normálního stavu bankovního trhu neměly komerční banky a pojišťovny zájem, nebo by je byly ochotné financovat třeba jen částečně. Průměrná délka projektů, které podporujeme, překračuje osm let. A ani komerční úvěr na osm let není úplně obvyklý. V současnosti je situace poměrně výjimečná, trh je velmi likvidní a komerční pojišťovny i banky jsou ochotny více riskovat. Historie agentur typu EGAP ale sahá do doby před 85 lety, a to už je dost dlouhá doba, aby bylo možné mít představu o nejlepších praktikách, postupech.
Mnohokrát jsem slyšel, že význam státních agentur pro podporu exportu roste zvlášť v dobách krize. V současnosti ekonomika zpomaluje, objevují se různá rizika, která ohrožují další růst. Poroste opět význam EGAP a dalších agentur?
Minulá krize ukázala také odvrácenou stranu mince. Význam těchto institucí opravdu rostl, všichni od nich hodně očekávali a agentury pro podporu exportu také byly dost aktivní. Dodnes ale vidíme negativní dopady – ať už v Česku, Německu, Maďarsku nebo jiných zemích. Řadu podpořených exportních případů se nedařilo úspěšně dotáhnout do konce, což pak přinášelo velké ztráty. Není možné očekávat, že až přijde další krize, agentury zase naběhnou s plnou parádou a budou bezhlavě podporovat export. Nemůže to fungovat tak, že každý, kdo má obě nohy, si může přiběhnout pro státní úvěr nebo pojištění. Nebo že podpoříme každého, komu hrozí, že bude muset zavřít fabriku nebo propouštět zaměstnance.
Problémy České exportní banky a pojišťovny EGAP tedy nebyly v mezinárodním srovnání až tak výjimečné?
Pokud jde o ztráty, výjimeční jsme nebyli. Něco jiného ale je, jak velké tyto ztráty byly v poměru k velikosti té konkrétní agentury pro podporu exportu, v našem případě tedy pojišťovny EGAP. A v tom česká bilance výjimečná je. Ztráty přicházely v několika vlnách. První vlnou byla světová finanční krize na konci minulého desetiletí. Pak přišla rublová krize, která zasáhla ty agentury, které byly hodně orientované na ruský trh. A to agentury ze střední a východní Evropy byly. A pak tu byl ještě třetí zásah kvůli krizi v Turecku.
Po hospodářské krizi ale přišlo období, kdy je peněz na světovém trhu naopak hodně. V této situaci je složitější obhájit roli agentury vašeho typu…
Je to přesně tak. Slýcháme, že máme být opatrnější, konzervativnější. Zároveň větší část trhu obsazují komerční banky a pojišťovny, což my vítáme. Myslím, že naše budoucnost je ve spolupráci s nimi. Státní agentura nemá pojišťovat všechno. To nemohou ani komerční pojišťovny. Nemůže to ale fungovat tak, že si komerční finanční instituce vyzobou jen nejlepší rizika, ostatní rizika nechají na exportérech a nám zbydou jenom takové ty zkažené třešničky.
Požadavek, abyste pojišťovali jen to, do čeho se nepustí komerční pojišťovny, ale zaznívá…
V pojišťovnictví platí zákon velkých čísel. Komerční pojišťovna řeší desetitisíce nebo statisíce případů. A podle tohoto matematického zákona je schopna predikovat, jaké budou celkové ztráty, pojistné plnění. V pojišťovně našeho typu, která má těch případů třeba kolem stovky ročně, funguje zákon velkých čísel hůře. Pokud pojistíme stavbu elektrárny za dvanáct nebo patnáct miliard korun a tento projekt dopadne špatně, promítne se to výrazně do naší bilance. Nemůžeme se zabývat jen těmi nejrizikovějšími případy. Takové zadání od akcionáře ani nemáme. Máme pomáhat českým exportérům, přispívat k posilování jejich konkurenční schopnosti a inovačního potenciálu. Nemáme se pouštět do extrémně rizikových projektů, ale spolupracovat s komerčními hráči na přiměřeně rizikových zakázkách.
Je možné říct, že hlavními trhy pro EGAP jsou rizikovější země? Jaké máte teritoriální priority?
Prioritní jsou pro nás zájmy exportérů. A stát má instituci jako EGAP primárně proto, aby český export pomáhala diverzifikovat – v našem případě tedy posilovat vývoz na mimoevropské trhy, mimo Evropskou unii. Malý nebo střední exportér přitom obvykle směřuje na Slovensko, do Německa a okolních zemí. Třeba Latinská Amerika už je pro něj hodně vzdálená. Ale může se zajímat o Srbsko, další balkánské země, Ukrajinu, Rusko. Velcí vývozci pak mohou mířit i na vzdálenější trhy. Sledujeme trendy a následujeme české exportéry. Otevíráme i nové destinace typu Papua-Nová Guinea, Laos, Ghana, Gabon nebo Senegal. Jde ale samozřejmě jen o malou část celkového objemu českého exportu.
Rusku se nebráníme
Rusko dříve tvořilo ve vaší celkové angažovanosti dominantní část, pořád je v pořadí zemí někde na špici, ale nyní už je jeho podíl podstatně nižší. Je to primárně důsledek tamní krize, nebo toho, že nastavujete přísnější kritéria, která mají omezit přílišnou koncentraci na jednu zemi?
Máme nastavený systém, který zajišťuje, že nedáváme všechna vajíčka do jednoho košíku. Jsme standardní pojišťovna a jestliže jsme v minulosti měli přes 50 procent celkového objemu pojištěných úvěrů v Rusku, nebylo to zdravé. Na druhé straně Rusko bylo pro české exportéry zajímavé, Češi si tam udržovali vztahy, nebyla jazyková bariéra. Ale 55 procent našeho portfolia, to už byl problém. Dneska jsme na úrovni kolem dvaceti procent, je to primárně v důsledku ruské krize a také jejich programu lokalizace výroby. To ovlivňuje charakter českého exportu – v Rusku už není poptávka po větších technologických celcích, ale například po agrárních strojích, protože Rusové chtějí být v zemědělství soběstační.
Pojistili byste v současnosti vývoz velkých investičních celků do Ruska?
Určitě ano, pokud by to dávalo ekonomický smysl. Ještě před několika lety jsme pojistili dodávku technologie pro ruského výrobce hnojiv FosAgro Čerepovec. Šlo o zakázku za zhruba 100 milionů eur. Dnes se ale takové velké projekty v Rusku nerýsují.
V případné podpoře větších projektů by vám tedy nebránil ani teritoriální limit pro Rusko?
Ne, pro Rusko je tady pořád velký prostor. V minulosti jsme byly pod tlakem pojistného limitu, protože jsme se mu už hodně přiblížili. To v současnosti neplatí. Pokud bychom ale podpořili například velký projekt v energetice, mohlo by se to samozřejmě změnit.
Mnozí exportéři vidí velkou příležitost v dalších státech bývalého Sovětského svazu. Projevuje se to i ve vaší bilanci, první místo převzalod Ruska Ázerbájdžán. Jaký je potenciál dalších zemí typu Kazachstánu?
S Kazachstánci jednáme poměrně často, projektů je tam hodně. Tato jednání ale nejsou jednoduchá, Kazachstánci se snaží co nejvíc srazit cenu, vyjednávají velmi dlouho, až nakonec řeknou, že už nemají zájem. To se bohužel stává často. Ani v případě Kazachstánu není žádný problém s teritoriálním limitem, ten je hodně velký. Stejně jako v Bělorusku, kam Češi v minulosti dodávali řadu technologických celků včetně rafinérií nebo papíren, ale kde v poslední době příliš velkých projektů nerealizovali. V Ázerbájdžánu je ještě poměrně velký potenciál, Češi tam staví železnice i dálnice. Čeští exportéři mají zájem i o další země včetně například Uzbekistánu.
Čeští podnikatelé se také hodně zajímali o íránský trh, byla zde velká očekávání, ale ta se nenaplňují. Přitom vaše zkušenost s tím, jak Íránci nakonec začali splácet dluhy, byla dobrá…
V Íránu jsme v minulosti evidovali několik případů nesplácených pohledávek, které prakticky ani nebylo možné splácet vzhledem k mezinárodním sankcím vůči této zemi. Po zrušení sankcí Íránci vše zaplatili. Začali jsme s nimi více spolupracovat, čeští exportéři se chystali na významné zakázky. Situace se ale opět zhoršila. EGAP teoreticky pojišťovat může, ale vzhledem k americkým sankcím neexistuje banka, která by na export do Íránu poskytla úvěr. Tím si nestěžuji, naprosto rozumím tomu, proč banky tyto obchody financovat nemohou.
Energetické patálie
EGAP podpořil dodávky českých firem pro slovenskou jadernou elektrárnu Mochovce. Jde o projekt v sousední zemi, pojištění EGAP je klíčové vzhledem k velmi dlouhé splatnosti úvěru. Stavba elektrárny se ale výrazně prodlužuje, prodražuje. Co to pro vás znamená?
V průběhu posledních let skutečně docházelo ke zpožďování projektu, prodlužování lhůt. Jsem proto rád, že jsme se na začátku loňského roku dohodli na restrukturalizaci. Česká exportní banka podmínky úvěru upravila tak, aby lépe odpovídal harmonogramu dostavby. Úvěr splácí společnost Slovenské elektrárny, ve které má podíl také slovenský stát.
Mohou zkušenosti z Mochovců omezit vaši ochotu pojistit úvěry na dodávky do dalších jaderných elektráren? Je už skoro pravidlem, že se tyto projekty protahují a prodražují…
Problémem pro banku je zpoždění. Navyšování rozpočtu stavby není problémem banky, ale dlužníka, který pak musí shánět dodatečné prostředky a vzít si třeba další úvěr. Chtěl bych zdůraznit, že jsme ani při restrukturalizaci dluhů v Mochovcích nenavyšovali naši angažovanost. Prodloužila se délka splatnosti. Za prodlouženou dobu pojištění jsme vybrali pojistné. Důležité je také to, že část rizika převzal komerční trh, část ruská pojišťovna EXIAR, která tak podpořila ruské dodávky. A jsem rád, že se bankéři a naši pojišťováci díky Mochovcům se cvičili, oživili si problematiku takto složitých energetických projektů. Díky tomu jsme do budoucna na podobné projekty lépe připraveni.
Pokud jde o dodávky pro další jaderné elektrárny, před časem se zdálo, že by se české firmy mohly ve velkém zapojit do výstavby atomového reaktoru v Jordánsku. Tento projekt ale padl. Rýsují se nějaké další podobné projekty, které byste mohli podpořit?
Největší prioritou je teď jaderná elektrárna Akkuyu, kterou začal v Turecku stavět ruský Rosatom. V tomto případě se bude ještě upřesňovat struktura investorské společnosti, na investici se mají přibližně stejným dílem podílet Rusové a Turci. Musíme tedy počkat, ale chceme podpořit české subdodavatele. Věřím, že v tomto projektu uspějí. České firmy mají šanci se prosadit například také při stavbě dalších reaktorů maďarské jaderné elektrárny Paks, ale tam se zdá, že naše podpora nemusí být na rozdíl od Turecka nutná. Záleží totiž na struktuře financování a ta se u jednotlivých projektů liší.
Předpokládáte, že byste ještě mohli pojistit projekty výstavby uhelných elektráren? Země Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoji (OECD) se sice dohodly, že už státní podporu exportu v těchto případech poskytovat nebudou, ale určité výjimky asi teoreticky možné jsou…
Nařízení OECD jsou poměrně striktní. Výjimky jsou možné pouze v případě projektů v rozvojových zemích, které by obsahovaly takzvaný grantový element. To znamená, že by 35 procent úvěru bylo nutné poskytnout zdarma. A žádný takový projekt neleží na stole. Poptávka po podpoře z naší strany je tedy nulová. Jsou tu ale konkrétní jednání o exportu důlní techniky, důlních kombajnů nebo důlních výztuží.
Mezi většími investičními celky, které EGAP v posledním desetiletí podpořil, byly také paroplynové elektrárny. Jejich výstavbu se ale také nedařilo dotáhnout od úspěšného konce. Jaké mají šance podobné projekty do budoucna?
Je třeba si uvědomit rozdíly mezi jednotlivými projekty. V některých případech se ukázalo, že výstavba elektrárny na konkrétním místě vůbec nedávala smysl. U jiných projektů jsme se dostali do problémů kvůli struktuře financování, pro nás nevýhodné. V případě jedné elektrárny, která byla postavena a funguje, nás poškodil ruský stát. Rozdělil ji totiž na dvě části a námi podpořený úvěr spadl do té společnosti, která ho nebyla schopna splácet. Tento problém se pomalu daří řešit.
Jste ale ochotni podobné projekty podpořit, pokud budou na rozdíl od některých dřívějších případů dobře připravené?
To ano. Chceme podpořit technologické celky, dodávky pro paroplynové i jaderné elektrárny. Problém je v tom, že se příliš nestaví a nerýsuje se mnoho projektů výstavby nových zdrojů. Pokud se objeví, jsme ochotni je pojistit a myslím, že české firmy jsou pořád schopny je realizovat. Na druhou stranu je jasné, že bez dalších projektů budou tuto schopnost dále ztrácet. Jsme si také vědomi toho, že v energetice se stále více prosazují obnovitelné zdroje včetně bioplynu nebo fotovoltaiky. I takové projekty považujeme za zajímavé, pokud ovšem exportér zajistí dostatečný český podíl. Nemůžeme podporovat vývoz, který je postavený na dodávkách solárních panelů vyrobených v Číně.
Kdo má sdílet riziko
EGAP obvykle přebírá 95 procent rizika v rámci podpořeného projektu, pojištění se týká 95 procent celkové hodnoty úvěru. O zbytek rizika se dělí rovným dílem banka s exportérem. Zůstane to takto i do budoucna?
Tento systém má svoje výhody i nevýhody. Je standardní i v mezinárodním srovnání, uplatňuje ho většina agentur pro podporu exportu, takže český exportér si díky němu zachovává konkurenční schopnost na světovém trhu. V některých případech jsme schopni převzít i sto procent rizika. Zaznívá také názor, že spoluúčast exportéra by měla být vyšší, aby příliš nespoléhal na stát a aby riziko státu bylo nižší. Snažíme se ale přenášet část našeho rizika spíše na komerční trh, nikoliv na exportéra. Nechceme činit exportéra odpovědným za to, že jeho protistrana nezaplatí úvěr. To by nedávalo smysl. Pokud ale exportér projekt nedokončí kvůli jeho vlastním chybám, budeme samozřejmě škodu vymáhat na něm.
A jak je to se spoluúčastí bank?
Pokud jde o banky, funguje tu systém bonusů a malusů podle toho, jakou měly v minulosti bilanci nesplácených úvěrů. To znamená, že u některých bank je pak spoluúčast vyšší, u některých nižší.
Zaznamenal jsem vyjádření některých exportérů, že sám EGAP se chová více jako banka než jako pojišťovna. Mají pravdu?
Opravdu se při schvalování jednotlivých projektů zabýváme i tím, co by měly normálně dělat banky. Je to kvůli zkušenostem z minulosti. Stávalo se totiž, že banky se spokojily s tím, že mají takzvaně zaegapováno – tedy jistotu, že jejich úvěry pojistí EGAP. Nevěnovaly pak dostatečnou pozornost zajištění úvěrů, nepečovaly o projektovou dokumentaci tak, jak by měly.
Vy tedy sami vyžadujete silnější záruky?
Po diskusi s Českou národní bankou a s naším stoprocentním akcionářem, kterým je ministerstvo financí, se naše oddělení risku věnuje jednotlivým případům více než dříve. Nespoléháme na to, že si veškerá rizika dostatečně vyhodnotila banka. Naši riskaři jdou do větší hloubky a je možné říct, že se v určité fázi skutečně chováme jako banka. Moc nás to netěší, protože trávíme hodnocením rizika daleko více času. A navíc získáváme pověst toho, kdo otravuje exportéry dalšími podmínkami, zatímco banky někdy nesmyslně tvrdí, že by ani tak striktní nebyly.
Co se na fungování pojišťovny EGAP změnilo od chvíle, kdy ministerstvo financí loni stoprocentně převzalo akcionářská práva od další tří resortů – tedy ministerstev průmyslu, zahraničí a zemědělství?
Z hlediska fungování pojišťovny se, myslím, nic zásadního nezměnilo. Ve prospěch změny hovoří skutečnost, že ministerstvo financí má největší zkušenosti s bankovnictvím a pojišťovnictvím. V dozorčí radě jsou ale stále zástupci všech čtyř resortů. A zvláště role ministerstva průmyslu, které má zase největší zkušenosti s exportem, bude i do budoucna stále významná.
Před časem vznikly studie o přínosu pojišťovny EGAP pro českou ekonomiku. Od té doby už ale uběhlo dost času. Později jste se rozhodli hodnotit efektivitu vaší podpory exportu u jednotlivých případů. Jak tento systém funguje?
Jedna z analýz, kterou připravoval profesor Michal Mejstřík, se zabývala multiplikačním efektem. Ukazovala, že jedna miliarda korun vložená do našeho kapitálu přináší státu 1,8 miliardy na daních, sociálním a zdravotním pojištění, a že přispívá k vytvoření 1800 pracovních míst. Další studie dospěla k závěru, že pojištění EGAP má pětkrát příznivější dopad na ekonomiku než investiční pobídky. Pokud jde o naše hodnocení EPE (efektivita podpory exportu), nejde o rozhodující kritérium při schvalování jednotlivých vývozních případů. Při rozhodování ale chceme vidět i to, jaké budou konkrétní dopady na českou ekonomiku, jaké budou přínosy z hlediska zaplacených daní, zapojení českých subdodavatelů nebo vzniku nových pracovních míst. Jde o náš vnitřní nástroj, ale do budoucna hodláme s tímto hodnocením více seznamovat také širší veřejnost.
