„Nehrajeme jen o emise a teplárny, ale o budoucnost průmyslu v Evropě,“

je přesvědčený Martin Hájek, výkonný ředitel Teplárenského sdružení České republiky. Právě na teplárny nejvíce dopadají tvrdé ekologické limity, rostoucí povolenky a masivní tlak na dekarbonizaci evropských energetik.

Teplárny v posledních letech investovaly miliardy do ekologizace svých provozů. Dají se ještě vylepšovat, aby to dávalo ekonomický smysl?
Pokud se bavíme o investicích, které souvisejí s dalšími a dalšími požadavky na dodržení stále přísnějších emisních limitů na provoz zdrojů nad 200 MW, tak tady bych již prostor pro vylepšení opravdu neviděl. Dosáhli jsme, myslím, technologického maxima. Stávající technologie na bázi spalování uhlí je v tomto směru již na svém limitu a další investice narážejí na pomyslnou rovnováhu ekologického přínosu vs. technologicko-ekonomické smysluplnosti provozu.

Aktuálně již tak neřešíme to, že by vlastníci měli něco proti ekologii, proti nutnosti snižování emisí prachu, oxidů síry a dusíku, ale nemá to prostě další ekonomické opodstatnění a nemůžeme nikoho nutit, aby podnikal se ztrátou.

Co se dá dělat dále pro zlepšení životního prostředí?
Především bychom se měli zaměřit na dopravu a lokální zdroje. V případě některých lokálních zdrojů se situace výrazně zlepšuje především díky kotlíkovým dotacím. Neměli bychom si to proto pokazit masivním rozšířením decentrálních lokálních zdrojů v bytových zástavbách měst. I v případě našich sousedů – Polska a Německa - je znatelný posun ve snaze snižovat emise, a proto se v tomto směru bude situace zlepšovat. Stát by se měl nyní opravdu zaměřit na dopravu a dále na špinavé lokální zdroje, v kterých se pálí, kdo ví co.

Doufám, že snad pomalu skončí doba, kdy na jednu stranu probíhala šikana velkých zdrojů energií a průmyslu, ale na druhou stranu se ve městech a obcích mnohdy přehlíželo topení čímkoliv a v čemkoliv, a to bez patřičné kontroly. Chápu, že ukázat prstem na velký podnik, je pro mnohé snazší, ale nyní již poplatek za každou tunu emisí pro energetický zdroj vyjde (v konečném důsledku pro nás všechny) strašně draze. Například požadavky na emise dusíku velkých zdrojů jsou již zcela mimo realitu a technologickou smysluplnost. Jde již o tak zanedbatelný objem, že jeho dosažení by cenu za teplo a elektřinu výrazně prodražily. Uvědomme si, že nesmyslné požadavky se v konečném důsledku mohou projevit ve zvýšení ceny za mouku a tedy i pečivo, čili potraviny každodenní spotřeby.

Jak jsem uvedl v úvodu, nikdo nepopírá, že bylo nutné investovat do snížení zátěže energetických zdrojů na životní prostředí. Energetika a těžký průmysl byl před 30. lety opravdovým škůdcem ovzduší, ale to je již naštěstí za námi. Bohužel stigma se za oborem stále bohužel vleče. Nyní již neoprávněně.

Hovoříte o vlivu dopravy, aut. Ale na ty taktéž doléhají přísné požadavky EU.
Samozřejmě, ale (pokud se bavíme o emisích a o stanovení nějakého modelu zlepšení stavu) něco jiného jsou závěry z on-line měření po dobu 24 hodin 7 dnů v týdnu přímo v provozu teplárny, a něco jiného v případě typizovaného automobilu někde v laboratoři. Jestli si rozumíme, je asi rozdíl měřit skutečné emise teplárny v ostrém a každodenním provozu a nového auta v laboratorních podmínkách. Navíc, energetické zdroje bohužel nemohou pracovat v ideálním, projektovaném, režimu, musí reagovat na požadavky trhu. Třeba když nesvítí a nefouká a OZE nestíhají konvenční zdroje zajišťovat bezpečnou dodávku potřebného množství energií, musí velké energetické zdroje přejit do tzv. nestandardního režimu, resp. do režimu, kdy – ani progresivní a sofistikované - technologie (nastavené na nějaký ideální stav) prostě nemohou splnit nové a přísnější emisní limity.

Kdybyste byl majitel takového velkého zdroje na uhlí, jak byste uvažoval?
Dohodl bych se s klienty na tom, že (pokud bude zájem) jim budu dodávat elektřinu a teplo ve špičkách, ale za tomu úměrnou cenu… Přesněji za cenu výrazně vyšší než nyní, protože budu muset platit více za emisní povolenky, a tak si ty „sankce“ prostě musím promítnout do ceny. Pokud by na to kývli, provozoval bych zdroj dále, pokud nikoliv, zavřel bych „krám“.

Kdybych byl majitelem menšího zdroje do 200 MW, přešel bych postupně na plyn nebo biomasu. Případně bych investoval do nějakého multipalivového kotle, který by dokázal spalovat jak uhlí, tak i větší množství různorodého paliva, třeba upraveného komunálního odpadu.

Být majitelem menšího zdroje je tedy výhodnější…
Za současných podmínek asi ano. Velké teplárny se v průběhu posledního desetiletí mnohokrát přizpůsobovaly stále se zpřísňujícím limitům, neměly možnost žádných dlouhodobých přechodných období a musely pro svou další existenci řešit (v reálném čase), co bylo potřeba a co přišlo z Bruselu.

Ty malé zdroje mohly v zásadních směrech vyčkávat. Vzhledem k odklonu Evropské unie od uhlí, k cenám povolenek, se tak nyní mohou smysluplně rozhodnout a investovat do změny technologie, resp. zahájení výroby elektrické energie a tepla z něčeho jiného, než je uhlí.

Sám říkáte, že doba uhelná končí... Kdy přesně?
Neobával bych se toho, že uhlí skončí ze dne na den, ani z roku na rok. I z proklamací samotných zastánců obnovitelných zdrojů (OZE) vyplývá, že při optimistickém vývoji bude uhlí hrát výraznou roli ještě velmi dlouho. I při „optimistickém scénáři“ zastánců OZE se hovoří až o 50 % pokrytí energetických potřeb našeho státu (i při započítání exportu) z uhlí v následujících deseti letech. „Doba uhelná“ sice končí, ale bude to trvat. I díky tomu, že dostavět nové jaderné zdroje nebude jednoduché ani rychlé.

Ale mnohé státy Evropy se již bez jádra a uhlí obejdou nyní…
Pokud nemáte na mysli např. Rakousko, které sice vlastní jaderné zdroje nemá, ale bez jaderné energie z Dukovan a Temelína by se asi těžko obešlo, pak je pravda, že ve velké části států západní Evropy - především severských - již delší dobu hraje (v případě zajištění energetických potřeb) uhlí opravdu marginální roli. Jejich proklamace o nízkouhlíkové energetice a průmyslu jsou pak částečně na místě. Jsou to státy, které mají svou ekonomiku postavenou na službách, bankovnictví, IT nebo těží ze svých bohatých nerostných zdrojů či bývalé koloniální historie. Jiná situace je zatím u států střední Evropy, ale (díky odklonu od jádra) i v Německu. Dekarbonizace je v mnohých státech Evropy prostě složitější, v tradičně průmyslových zemích (jako jsme my) pak obzvláště. Obávám se, že pokud bude Brusel na státy tlačit tak silně jako nyní, nemusí být odchod Velké Británie z EU posledním.

Opravdu pak může uhlí stát za rozpadem EU?
Uhlí a ocel EU před desetiletími spojilo, proč by ji nemohlo rozdělit?! Jsem pro dekarbonizaci, ale nikoliv tak skokově a takto násilně. Možná si ani neuvědomujeme, jak zásadní na budoucnost průmyslu v některých regionech Evropy mohou být ceny emisních povolenek. Konkurenceschopnost průmyslu je a ještě více bude (v souvislosti s digitalizací, automatizací a robotizací) postavená na elektrické energii. Pokud ji díky povolenkám dále zdražíme, zlikvidujeme tím i náš tradiční průmysl, obor s vysokou přidanou hodnotou a sektor zaměstnávající statisíce lidí - vytvářející uchopitelné hodnoty. Aktuálně tak v EU probíhá nejen snaha o dekarbonizaci, další diskutabilní snížení emisí, ale (a to je potřeba si uvědomit) zásadní boj o existenci, resp. strukturu evropského průmyslu po roce 2030.

Když se bavíme o potřebách energií. Řešením by mohly být přece kapacitní mechanismy, co myslíte?
Tak v tomto směru jsme v Česku zatím na samotném počátku smysluplných a konkrétních diskuzí. Nemáme to hlavně zapotřebí, vždyť jsme zatím státem s přebytkem elektrické energie a tepla. Současně s tím vůbec ještě nevíme, kdy a co odstavíme a za jakých podmínek, s jakou náhradou - čili co nového postavíme. Po roce 2030 to však může být jiné a měli bychom postupně od slov přejít k činům.

Nyní jsme přebytkoví. V budoucnu by nám třeba nemohli dodat elektřinu Bulhaři nebo Rumuni?
Deficitní jsou v celoročním průměru, díky všem těm plánům EU, nevyzpytatelnosti OZE a nedořešeným záležitostem kolem skladování energie, již prakticky všechny státy kolem nás. Na Balkán se spoléhat (v oblasti stabilních a bezpečných dodávek) časem taky nebudeme moci. Vy byste chtěl?

Navíc, i tyto státy mají s plány EU na snižování emisí značné potíže a odpor k plánům Bruselu z jejich strany sílí.

Hovoříte o tom, že se náš průmysl může stát méně konkurenceschopným. Jsou cestou uhlíková cla, o kterých se začíná hovořit?
Krásná myšlenka, ale nebuďme naivní. Státy, na které takovou uhlíkovou daň uvalíme, nám to mohou citelně a bolestivě vrátit a oplatit stejnou mincí v rámci jiných komodit, které budeme z Evropy chtít vyvážet do světa.

Z výše uvedeného stavu a vývoje se mi rýsuje jednoznačný závěr – urychlená výstavba plynových elektráren.
A ty by měly být schopny vyrobit cca 5 GWh elektrické energie. I kdybychom dostavěli jaderné zdroje, po odklonu od uhlí je pro plynové masivní elektrárny prostor. Podle mě však nepůjde o elektrárny typu PPC Počerady, ale spíše o velké plynové motory, které budou umět bezpečně a ekonomicky flexibilně řešit špičkové požadavky na elektrickou energii.

Kdo je bude stavět?
Za současné situace do toho nepůjde nikdo, protože není jasná cena za dodávky energií právě v době, kdy to bude potřeba. Ale v sousedním Bavorsku již přistoupili na to, že takové zdroje dotují, resp. dotují jejich výstavu a provoz. Pak je ale otázkou, zda obyčejní lidé kývnou na to, že cena elektrické energie z takového (špičkového a prakticky záložního) zdroje bude holt někde jinde, než byli zvyklí… Jsme připraveni na to, že zaplatíme třeba 500 euro za MWh? Já si myslím, že by to bylo politicky neschůdné… Nehledě na průmysl a dopad do konkurenceschopnosti při takovéto ceně.

Energii z takových plynových motorů by šlo uskladňovat v tepelných zásobnících. Tedy nová šance pro teplárenství a CZT?
Z tohoto pohledu určitě ano. Například teplárna v Plané nad Lužnicí doplňuje své čtyři plynové motory o další dva nové, rozmach tohoto řešení je znatelný na Slovensku, v Plzni provozuje místní teplárna motory na olej. Špičkové zdroje v kombinaci s teplárenstvím, resp. s centrálním zásobováním tepla je trend.

Ještě se k tomu vrátíme. Nicméně, hovořil jste dříve o vlivu dopravy na emise, takže jste pro elektromobilitu?
Elektromobilitu založenou na dobíjení baterek tak, jak to vidíme například v Norsku, považuji za slepou uličku. Je potřeba se začít velmi vážně dívat na další alternativní pohony.

Limitem elektromobility je především infrastruktura dobíjecích míst. V rodinném domku si hypoteticky každý může svůj elektromobil kdykoliv dobít, ale pro masivní rozvoj, který by měl kýžený dopad do snížení vlivu dopravy na emise, je potřeba dostat dobíjecí místa, resp. rychlodobíjecí sanice, do center měst, na sídliště, do rezidenčních parků. A proto si necháme rozkopat celá města, ulice, vše co se tady za desítky let opravilo a nově vybudovalo? Ano, uznávám, že v případě zcela nových měst na zelené louce, v Asii nebo v Kazachstánu, tam by to mohlo být snadnější. V Evropě, s historickými jádry měst, to je a bude obrovský problém.

Již jste to naznačil. Centrální zásobování bude hrát stále významnou roli?
Jsem v tomto směru optimista. Již nepůjde o teplo a elektřinu ze zdroje na uhlí, ale spíše na plyn nebo biomasu. Záleží na městu od města, starostovi od starosty. Někdo je pro CZT, někdo proti. Myslím si, že situace je vcelku vyrovnaná. Určitý posun spatřuji ve vnímání provozovatelů a propagátorů decentrálních zdrojů, kteří stále častěji vyhledávají spolupráci s velkým zdrojem tepla - teplárnou. Obávají se, zda by případný výpadek většího decentrálního celku dokázali vyřešit. Pak by se rádi obrátili na poskytovatele CZT – měli jej „v záloze“. Stále častější jsou tak jednání obou stran o nastavení podmínek takové spolupráce.

Teplárnám by mohl „pomoci“ i nový zákon o odpadech.
Vypadá to tak. Odpadářská lobby je sice stále silná, ale myslím si, že již dlouho neustojí legislativní rámec, který nastavuje Evropská unie. Odpadáři dokola opakují svá proklamovaná prohlášení do líbivých zelených mašliček, dezinformují veřejnost o škodlivosti Zařízení pro energetické využití odpadů (ZEVO), nezávadnosti skládkování, ale věřím, že skládkování už u nás odzvonilo.

V ideálním případě se pak bude odpad energeticky využívat v různé podobě v ZEVO. Nabíledni je pak využít kapacit stávajících tepláren, jejich lokalit, propracovaných sítí a informovanosti občanů v okolí. I přes zavádějící prohlášení lobby odpadářů je v Česku kapacita energeticky využitelného odpadu tak velká, že by se tím daly „uživit“ dvě nové ZEVO.