Noční pohled na nově rekonstruovanou teplárnu v Toruni (přechod z uhlí na plyn). V dodávce dva kotle na odpadní teplo, akumulátor horké vody a kompletní horkovodní potrubní systém.
Rozhovor s Michalem Enžlem, generálním ředitelem UNIS Power.
Evropa tlačí na rychlý konec spalování uhlí, což znamená pro řadu průmyslových firem bolehlav, jak si zajistit klíčové dodávky energií za rozumnou cenu. Ještě v polovině února se zdálo, že většina podniků přejde z uhlí na plyn, ale rychle rostoucí ceny této komodity i válka na Ukrajině zásadně mění kulisy. Co se zatím nemění, je evropská sázka na decentralizaci. „Posilují se lokální energetiky, jejichž smyslem má být nezávislost na síti. To se týká hlavně průmyslových podniků napříč Evropou, které chtějí být soběstačné v dodávkách elektřiny i tepla.“
Tlak na ekologizaci energetiky způsobil, že řada provozovatelů větších energetických zdrojů se rozhodlo či rozhoduje, jakým směrem se vydá. Jak se to promítá do vašeho byznysu?
Záleží, co považujete za velké energetické zdroje. V UNIS Power se primárně zajímáme o energetické projekty do 150 MW, pro které dodáváme kotelny. Z toho vyplývá, že klíčové zákazníky hledáme mezi průmyslovými podniky, v teplárnách i na menších elektrárnách a samozřejmě ve větších výtopnách, které vlastní municipality. Tam si troufám říci, že je naše parketa. Pohybujeme se tedy v segmentu spíše střední energetiky mezi 5 až 150 MW. Dříve jsme uměli i zdroje nad 150 MW, ale jde už o velmi vousaté reference.
Pokud se vrátím k jádru otázky, změny čekají jednoznačně celý energetický sektor. Těžištěm je přechod od tuhých neobnovitelných zdrojů na jiná paliva, ať už si o smyslu některých ekologizací mohu myslet svoje. Posilují se lokální energetiky, jejichž smyslem má být nezávislost na síti. To se týká hlavně průmyslových podniků, které chtějí být soběstačné v dodávkách elektřiny i tepla. A právě v průmyslové energetice zaznamenáváme boom zájmu o naše služby.
Dá se tento „boom“ kvantifikovat?
Když to vezmu jen za nás, máme násobně více poptávek na takovéto typy projektů, než řekněme před pěti lety.
Jaký je typický projekt v rámci průmyslu?
Dám vám příklad. Aktuálně řešíme zakázku pro jednu německou papírnu. Doteď odebírala elektřinu ze sítě a k tomu provozovala čtyři malé kotle na páru do papírenských strojů. A teď se buduje nová velká energetika, kde bude plynová turbína, náš kotel na odpadní teplo, vysokotlaká parní turbína, nízkotlaká parní turbína a vše propojené. Budují si k tomu i novou plynovou přípojku, aby ho měli dostatek. Protože zastavit papírenský stroj – a ty mají čtyři - je průšvih. Jednoznačně tak nechtějí být závislí pouze na elektrické síti a bát se, jestli nevypadne.
VODÍK A ZEMNÍ PLYN? ZATÍM NEPŘIPRAVENÉ
Co přechod z uhelných zdrojů na jiná paliva, převažují konverze do plynu?
Vynucený přechod z uhlí na jiné palivo generuje další porci projektů, které se v Evropě hodně rozvíjejí. Někdo zkouší biomasu, ale plyn určitě převažuje. Ono ani moc jiných alternativ není. Konkrétně v Německu je to hlavně kombinace spalování plynu a vodíku. Nedávno jsme kupříkladu podepsali zakázku na plynový zdroj v Německu, kde musí být hořáky už připravené na 30procentní spoluspalování vodíku. To je podmínka investora.
Jsou průmyslové podniky připravené na mísení zemního plynu s vodíkem?
Na to není připravený nikdo. Zatím jsou na kotlích hořáky, které jsou nastavené na to, že někdy v budoucnu k nim povede trubka se směsí zemního plynu a vodíku. Ale jestli bude jedna s čistým zemním plynem nebo dvě a z toho jedna se směsí, těžko říct. Zatím to na společné palivové „hospodářství“ vodíku a zemního plynu připravené není.
V čem je spalování vodíku specifické?
Spalovací komora kotle musí být pečlivě navržena tak, aby se plamen v žádném případě nedotýkal stěn, protože při spalování vodíku hrozí vodíková koroze trubek výparníku. Což není velký technický problém, když to víte dopředu. Kupříkladu v chemičkách se spaluje čistý vodík a kotle fungují bezproblémově. Co chybí více, je vodíková infrastruktura.
Jaká je poptávka průmyslových podniků v Česku na změnu paliva?
Hlavně v teplárenství jsou projekty známé, protože pokud se nic nezmění, všechny uhelné zdroje musí v dohledné době změnit palivo. Z již oznámených záměrů „bio“ projektů můžeme zmínit České Budějovice, Mladou Boleslav nebo zdroj v Brně. Jeden kotel na z uhlí na štěpku již převedli v Komořanech. Samozřejmě vyvstává otázka dostupnosti štěpky v rozumné dopravní vzdálenosti. Ale určitě více projektů počítá s plynem. Aktuálně víme o 6-8 lokalitách, které to zvažují. Tady je otázka, jak tyto záměry ovlivní válka na Ukrajině.
ODPADNÍ ZLATO
Jaké řešení doporučujete, pokud se vás zeptá šéf energeticky náročného průmyslového podniku, který dosud spaluje uhlí?
Po dlouhém škrábání za uchem bych šel do některé kombinace plynu. A pokud mám výrobu, která produkuje odpadní plyny, tak bych se podíval, jestli je není možné využít. To je aktuálně jeden z příznivých trendů napříč průmyslem. I když jde často o takřka inertní a špatně spalovatelné plyny, ocelárny a další provozy je generují a my je dokážeme využít.
Na takových projektech se také podílíte?
Máme aktuálně dva takové projekty. Jeden je v německé ocelárně, kde se opravuje energetika. Repasovali si stávající plynovou turbínu a my jim dodáváme kotel na odpadní teplo. Před ním je spalovací předkomora, kde máme výkonové hořáky, a hlavním palivem jsou právě odpadní plyny z výroby oceli. Jde to tedy kombinovat i s kotlem na odpadní teplo i plynovou turbínou. A v minulosti jsme spalování odpadních plynů realizovali v závodu společnosti Voestalpine v Linzi nebo v ocelárně v Zenici. Dosud se odplyny často spalovaly ve flérách, ale proč to dělat, když mohou topit? Jsou sice lehce nestabilní a méně výhřevné, ale technologie na to máme.
Jak je to s ekonomikou takových provozů?
Podniky ušetří až 95 % zemního plynu. Pět až deset procent zemního plynu se obvykle musí použít jako stabilizace a zbytek si vezmou ze svých provozů.
A když to srovnáme s investiční náročností?
Zařízení je trošku větší a investičně náročnější, protože se tam honí větší objemy spalin a zdvojuje palivové hospodářství. Ale v celkové investici to není nic dramatického a návratnost v podobě úspor za zemní plyn je velmi rychlá.
Čekáte v Česku boom ve výstavbě spaloven?
Jsem přesvědčený, že přijde. Díky tlaku z Evropské unie a přes odpor skládkařů, kteří na odpadech vydělávají nehorázné peníze. Proč zakopávat do země palivo, které může vyrobit energii. A s tím, jak roste cena plynu, budou odpady čím dál atraktivnější. Chápu tlak na recyklaci, ale všechno recyklovat nejde. Technologie šetrného spalování jsou známé a čištění spalin je dotažené do vysokého stupně.
Kolik jich bude?
Určitě jich nebude padesát jako ve Švýcarsku. Jsou ale regiony, kde spalovna zoufale chybí a předpokládám, že do pěti let se jich několik postaví.
Kde chybí nejvíce?
Brutálně chybí na Ostravsku. Logická by byla někde v oblasti Hradce Králové a Pardubic, kde jsou i lokace s potřebnou infrastrukturou. Menší spalovna by se hodila v jižních Čechách a určitě se najdou i další oblasti. Otázkou je posílení plzeňské spalovny a spalovny v Brně. Ve světě se staví zdroje na 20 až 350 tisíc tun odpadu za rok, takže možnosti jsou. Je nutné říct, že tato oblast není hlavní byznys pro nás, jako UNIS Power. V těchto projektech působíme spíše jako lokální partner renomovaných zahraničních firem, přinášející znalost českých předpisů, norem a českého prostředí. A také naši znalost a schopnost na základě podkladů vyprojektovat a dodat části zařízení kotle a kotelny.
Jak mění diverzifikace paliv parametry kotlů?
V závislosti na palivu se mění požadavky na koncept kotle a jeho periferií. Složení a výhřevnost alternativního paliva zásadním způsobem ovlivňuje návrh jak spalovacího zařízení, tak i kotle samotného a v neposlední řadě technologii čištění spalin. Tam, kde se např. spalují paliva s vysokým obsahem chlóru, musí být parametry páry pod 500 stupňů celsia a nižší tlak, aby nedocházelo k chlorové korozi. Dále konstrukce spalovací komory musí zajistit prostor k dokonalému vyhoření paliva tak, aby nedocházelo k nálepům zbytků spalování na výhřevné plochy a ucpávání kotle. Proto je posouzení vlastností a složení paliva velmi důležité.
EVROPA I BLÍZKÝ VÝCHOD
Kde všude kromě Česka působíte?
Nejraději bychom dělali většinu zakázek doma, ale posledních dvacet let děláme 80-90 % projektů do zahraničí. V posledních letech Německo, Rakousko, Švédsko, Polsko, Spojené arabské emiráty, Saudská Arábie, Turecku a živé zakázky teď máme v Německu a Maďarsku. V podstatě se orientujeme na Evropu a Blízký východ. Většinou dodáváme kotle a kotelny včetně řídicího systému na klíč.
Jak moc se projekční práce v energetice přeprodávají?
To je v oboru bohužel běžné. Částečně kvůli nedostatku zkušeného personálu nebo hůře kvůli snaze ušetřit na personálu. Toto není naštěstí náš problém. V současnosti máme 85 zaměstnanců všech potřebných profesí, což z nás dělá jednu z větších firem v oboru i na Evropské úrovni. Takže zvládáme pracovat současně i na několika komplexních zakázkách v souběhu. Někdy, v případě větší kumulace projektů, sub kontraktujeme část výrobní dokumentace dodavatelům/výrobcům. Ale obecně řečeno projekce a konstrukce zařízení je náš "core business". Tento fakt ovšem také znamená, že se stále snažíme náš tým posílit, a to zejména na klíčových technických pozicích.
Jak se vám propisuje do výsledků zdražování materiálů?
Má to dva nepříjemné aspekty. Na jedné straně jde o ekonomiku projektů. A na straně druhé jsou velké problémy s harmonogramem dodávek, což je zásadní při plánování realizace projektů. Ale v tom nejsme sami, takové problémy řeší a bude řešit úplně každý, kdo se zabývá dodávkou komplexnějších zařízení. A nemusí to být jen v energetice. Troufám si říci, že řada firem už je kvůli tomu na hraně.
Co vám chybí v české energetické strategii?
Jedním slovem dlouhodobost. Jako projektant a dodavatel potřebuji vědět, jak chce mít stát (zákazník) nastavený dlouhodobý mix zdrojů. Dokáži respektovat, že základ bude tvořit jaderná energetika, ale u zbytku zatím spíše hádáme, což je pro plánování byznysu složité. Pokud stát řekne, že všude poběží větrné parky, zamáčknu slzu a půjdeme si hledat byznys jinde. Ale pokud už zvolí nějakou strategii, neměl by ji co tři roky měnit. Možná ještě přiléhavější je slovo předvídatelnost. Chceme všude spalovny? OK, ale jděme si za tím. Nebo zemní plyn v kombinaci s vodíkem? Není problém, ale musí to být strategie minimálně na 10-20 let.
A abychom si úplně rozuměli, nejde mi o nějaké dotace. Jde o to, aby si firmy mohly připravit lidi, znalosti, software a dodavatelský řetězec. Jediné, co žádáme, je stabilní tržní prostředí. Abychom věděli, na co se připravit. Pak už si poradíme. Když mi ale někdo za pět let řekne, že už nejdeme strategií plynu s vodíkem a zase otáčíme kormidlo, těžko se mi na to bude reagovat. Takové podnikání je slušně řečeno složité.
