V Trmicích plníme přísné limity a díky ekologizaci jsme schopni jít ještě níže

Teplárna Trmice prošla náročným ekologizačním programem, který výrazně snížil emise síry, dusíku i rtuti a umožňuje provozovat zdroj minimálně do roku 2030. „Provedli jsme několik náročných investičních akcí včetně technologie Tail End a jsem rád, na jaké limity jsme schopní se dostat,“ uvedl Martin Rebhan, vedoucí odboru Péče o zařízení v Teplárně Trmice, kterou provozuje Skupina ČEZ.

Jaká je geneze projektu a co vše ekologizace obnášela?

Ekologizací Teplárny Trmice jsme se začali zabývat již v roce 2012 a reagovali jsme tím na změny v legislativě, které se týkaly limitů dle BAT. Zkoušeli jsme několik v podstatě experimentálních projektů na snižování emisí a nakonec se u dusíku rozhodli pro řešení Tail End, které je podle nás pro teplárnu optimální.

Kdy se rozjely přípravy na Tail End?

Přípravy začaly v letech 2017-2018. Pracovali jsme na projektu, procesu schvalování a všech náležitostech, aby se mohlo začít s budováním technologie.

Co jste zkoušeli v pětiletce do roku 2017?

Zkoušeli jsme několik experimentálních technologií. Jednou z nich je kupříkladu zafoukávání práškového vápna do proudu spalin před odsířením, které na provozu bylo. A pracovali jsme i na zafoukávání rtuti, což se pak zúročilo i při stávající ekologizaci.

Proč jste se nakonec rozhodli pro Tail End?

Jde o sofistikovanější a lepší řešení. Ono by fungovalo i zafoukávání vápenného prášku, ale dostali bychom se na vyšší náklady s horšími výsledky. Tail End je pro nás ideální řešení.

Můžete popsat rozsah celé ekologizace?

Celá investiční akce probíhala na etapy. První dvě etapy spolu souvisely – šlo o odsíření a DeNox. Nejdříve bylo hotové odsíření stávající technologie TC01. A následoval DeNO_x TC02. Tam jsme byli hotoví v loňském roce a mezitím se zkoušely technologie na rtuť, které se dostavěly v podstatě ve stejné době s technologií Tail End, protože odrtutění bylo z těch všech akcí technicky i finančně asi nejméně náročné.

Jak jste s technologií spokojení?

Co se týká odsíření, šlo o nejlepší možné řešení, které se mohlo udělat na již stojícím zdroji. A není bez zajímavosti, že jsme jednou z mála tepláren, kde se podařilo intenzifikovat polosuchou metodu odsíření. Většina ostatních zdrojů má mokrou vypírku a my jsme rádi, že naše polosuchá zvládne totéž, co mokrá na ostatních zdrojích.

Máte po ekologizaci rezervu pro plnění ještě přísnějších limitů?

Odpověď bych rozdělil. Co se týká síry, limit je 130 mg na metr krychlový a s přehledem ho plníme. A pokud to hodně přeženu, budeme schopní jít prakticky až k nule. Takže tady rezervu máme a je to jen o technologii, kolik hmoty nastříkáme. Samozřejmě čím lepší parametry, tím vyšší náklady, to je jasné.

Co se týká dusíku, technologie jede zatím krátce a musíme si ji provozně „osahat“. Ale i tam si myslím, že bude prostor pro další snižování. Aktuálně jsme na 175 miligramech na kubík. Co je třeba si uvědomit, že obě technologie jsou provázané a pokud chci snižovat emise síry, má to vliv na dusík a opačně.

Co rtuť?

Na rtuť máme novou technologii a držíme se pod limitem, který je 7 mikrogramů, což je strašně těžko měřitelné množství. Tady je třeba upřímně říci, že zařízení zatím běží pár měsíců a data vyhodnocujeme. Takže nechci spekulovat, jestli je prostor ještě pro další snižování. Uvidíme podle provozních výsledků. Abychom měli co nejpřesnější data, koupili jsme i nové analyzátory.

Hodně se řeší síra, dusík a rtuť, ale co prachové částice?

To je jediné zařízení, které jsme nerekonstruovali, protože už při prvním odsíření jsme prozíravě instalovali tkaninové filtry, které limity v pohodě plní.

Co další látky jako jsou těžké kovy?

Sledujeme legislativu, která nám předepisuje, co a v jakých intervalech měřit. Takže uvidíme, co přinese budoucnost. Pokud by se kupříkladu začala spalovat biomasa, musí se měřit organické látky, ale to zatím není aktuální.

Jak probíhal nájezd nové technologie a byl nějaký moment, kdy jste si oddechl a v duchu si řekl „teď už to bude v pohodě“?

Samozřejmě. Oddechli jsme si ve chvíli, kdy se vychytaly první mouchy, technologie najela, a hlavně fungovala relativně bezproblémově. A úplně nejvíc jsme si oddechli, když se provedl garanční test a výsledky byly ještě pozitivnější než v zadání.

Ekologizace se prováděla za provozu?

Pokud jde o odsíření, jde o dvě linky a vždy se pracovalo na jedné. Takže to bylo poměrně jednoduché řešení. Odstávku nevyžadovaly ani technologie DeNO_x a rtuti. Jediné, co vyžadovalo odstávku, bylo logicky napojení kouřovodu. Tam jsme museli udělat na 10 dní celozávodní odstávku a místo uhlí jel náš špičkový plynový zdroj, který pokrýval dodávky tepla pro Ústí nad Labem.

Jsou teď Trmice investičně saturované?

Bavíme-li se o rozsáhlejších ekologizačních akcích, máme v podstatě splněno. Samozřejmě to ale neznamená, že nebudeme investovat. Plánujeme opravy parovodů, které dožívají. A opravné akce čekají i turbíny a generátory. No a paralelně se bude připravovat, co s lokalitou dělat dál, až se uhlí přestane spalovat.

Jaká je teoretická životnost Trmic, pokud se konec spalování uhlí posune?

Technologie se plánovala minimálně na 15 let. Takže do roku 2037/38 můžeme bez problému jet. Pak by se případně musela udělat generální oprava a Trmice by se mohly provozovat dál. Ale je to vše v teoretické rovině. Nevíme, jaké budou limity, jestli bude uhlí a další proměnné. Uvidíme, co přinese budoucnost.

Když to shrneme, je něco, co vás na projektu překvapilo?

Určitě to, že se podařilo s minimálními zásahy intenzifikovat odsíření. A u DeNO_x mě mile překvapilo, že máme daleko menší spotřebu páry na dohřev spalin. Jsme zhruba na polovině, což se samozřejmě pozitivně propisuje do provozních nákladů.