1/2019

S jádrem proti proudu

Česká republika se rozhodla vzepřít jaderné stagnaci na Západě. Tak by se daly číst proklamace zástupců české vlády v čele s premiérem Babišem, že obnova Dukovan má od státu zelenou. Je pravdou, že Česká republika je jednou z mála evropských zemí, kde má jádro dlouhodobě stabilní podporu veřejnosti. Osciluje kolem 60%. Těžko si představit lepší podmínky, jak se rozhodnout pro tak nákladný, technicky složitý a politicky odpovědný projekt, který ovlivní život v Česku na několik desítek let.

Přitom v krátkodobém pohledu nejde ani tak o peníze. Jak řekl na semináři pro potenciální dodavatele v Poslanecké sněmovně vládní zmocněnec pro jádro (a bývalý šéf ČEZ) Jaroslav Míl, investice do roku 2024 - kdy by mělo teoreticky skončit výběrové řízení - půjdou primárně do přípravy projektu a pohybovat se budou v řádech jednotek miliard. Politicky nic neobhajitelného. I snaha vlády zapojit do rozhodnutí, zda se výstavba rozjede, celé politické spektrum, je chvályhodná a logická. Nejde o nahnání politických bodů v jednom volebním období, ale o zajištění energetické soběstačnosti v dlouhodobém horizontu, až se odstaví stávající bloky Dukovan a většina uhelných zdrojů.

Pes je zakopaný v „maličkostech“. Klíčem je samozřejmě financování. Pro ČEZ je obnova Dukovan velkou příležitostí rozvoje a peníze na dostavbu by pravděpodobně neměl problém sehnat. Do loňského roku odvedl státu jen na dividendách 158,4 miliard korun. Přičemž posledních deset let byla cena elektřiny stabilně velmi nízká, což se promítlo do nižších výnosů ČEZ. Aktuálně se naopak elektřina pohybuje blízko desetiletých maxim. Cena 50 EUR za 1 MWh je dobrým předpokladem pro solidní každoroční zisky, naplní-li se predikce jejího dlouhodobého růstu. Pokud by se tedy stát po dobu výstavby vzdal části dividendy (dokázal by odolat?), peníze by se daly přesunout na jádro. Onou problematickou „maličkostí“ jsou samozřejmě minoritní akcionáři, jejichž zájmem je maximalizovat zisk a nepouštět se do tak velkého strategického projektu s pro ně nejistým výnosem. A ruku na srdce, zatím je stát z debaty o jádru spíše vynechával.

Druhou „maličkostí“ je Brusel. Stát chce uzavřít s ČEZ smlouvu, za jakých podmínek se výstavba nových bloků rozjede. Předpokládejme, že se po tvrdých jednáních obě strany dohodnou. Bude v současné Evropě, která sází na OZE a od jádra utíká, vůle posvětit projekt s jakýmikoliv státními garancemi? Dokáže Česká republika ustát tlak protijaderné lobby? Odolá premiér tlaku na majetek, který má ve svěřeneckém fondu? Ekonomické zájmy má na „zeleném“ Západě. Spousta otazníků, na které zatím neznáme odpověď.

Osobně jsem mírně optimistický z reakcí zástupců jaderného průmyslu na semináři. I notoričtí skeptici - zklamaní neustálými průtahy - připouštějí, že se ledy konečně pohnuly. 3. srpna tomu bude deset let, kdy stát vyhlásil tendr na dostavbu Temelína. Snad nakonec přeci jen nepůjde o promarněný čas.